Hlavní obsah
Norská premiérka Solbergová a dánská předsedkyně vlády Frederiksenová na summitu severských zemí v Reykjavíku v roce 2019. Foto: Profimedia.cz

Odposlech mezi přáteli? Zvykejme si

Když v roce 2013 za Baracka Obamy vyšlo díky odhalení Edwarda Snowdena najevo, že se terčem odposlouchávacích aktivit americké tajné služby NSA stala i německá kancléřka Angela Merkelová, komentoval to Steffen Seibert, mluvčí spolkové vlády, slovy: „Špionáž mezi přáteli, to nejde.“

Norská premiérka Solbergová a dánská předsedkyně vlády Frederiksenová na summitu severských zemí v Reykjavíku v roce 2019. Foto: Profimedia.cz
Odposlech mezi přáteli? Zvykejme si

Tolerance a očividné porozumění pro bondovské aktivity ze strany Spojených států vůči – podle vlastních slov suverénnímu – spojeneckému státu i následující vývoj dokázaly, že to nejen jde, ale že podobné aktivity nemají na „vztah vzájemné důvěry“ pražádný vliv.

Aféra zmizela, neboť nikdo se víc nezajímal, nekladl nepříjemné otázky, nešťoural. Honba na ruské trolly a hackery plně zaměstnala levopravý politický střed i jeho média.

Celá věc dostala nečekaně nový spád po zprávě Dánského rozhlasu, že NSA odposlouchává vládní politiky Německa, Švédska, Norska, Nizozemska a Francie takříkajíc oklikou za přímé asistence dánských služeb a z dánského teritoria.

Jako by nic?

Spolkovou vládu to „překvapilo“, nehodlá ale „dělat unáhlené závěry, nutné je prý vyčkat výsledků šetření“, zněl její lapidární komentář plný přátelského porozumění. I média projevují na rozdíl od údajných či skutečných aktivit ruských hackerů, kdy není vůbec nutné vyčkávat, nápadnou zdrženlivost, jak lze pozorovat na příkladu nejnovějších zpráv z Dánska a o Dánsku.

Netýkají se odposlouchávací aféry, ale antikoronavirových opatření vzhledem k nadcházejícím prázdninám a dovoleným, MS v hokeji. Život jde nerušeně dál, politici se tváří jako by nic.

Je zcela vedlejší, kolik zemí bylo cílem „přátelského“ odposlechu – důsledky žádné nebudou. Pár nezávazných obecných vyjádření a věc je vyřízená. Vrcholný projev státní suverenity projevilo Norsko, kde ministerská předsedkyně Erna Solbergová povolala amerického velvyslance do vládního sídla poté, co si předtím přátelsky popovídala s dánskou kolegyní Mette Frederiksenovou.

Německu nestálo ani toto gesto za námahu, stejně jako v případě dánského velvyslance, který se rovněž nemusel z ničeho zpovídat. Francouzský prezident Emmanuel Macron sice během společné konference s německou kancléřkou prohlásil něco o nepřijatelnosti celé akce, jaké závěry z toho pro francouzsko-americké, ba dokonce francouzsko-dánské vztahy plynou, už neupřesnil.

Co z toho všeho vyplývá? Za prvé: technicky je dnes takřka všechno možné. Za druhé: přátelství, solidarita a „společné hodnoty“ v rámci transatlantického uskupení narážejí na své meze tam, kde začínají zájmy jednotlivých členů, ponejvíce USA. Za třetí: zatímco u jedněch stačí na zavedení sankcí tvrzení, u druhých ověřená fakta nehrají žádnou roli.

Dánsko nasedlo na tygra a teď nemůže sestoupit

Nyní se ale z celé kauzy vynořuje ještě další aspekt nové kvality: role Dánska, člena Evropské unie, coby pomocníka při ilegálních aktivitách vůči členům stejného spolku. Co z toho plyne pro vzájemnou důvěru uvnitř Unie? Jaké závěry vyvodíme z hlediska pojmu státní suverenity? Musíme ji nově definovat, a sice realističtěji, a tedy upřímněji než dosud? Suverenitu hájíme pouze směrem na východ, ze západu akceptujeme zákon silnějšího, chytřejšího a bezohlednějšího?

Dánské království se tím podle všeho přidružilo ke „klubu pěti (anglosaských) služeb“, které mezi sebou udržují speciální vztahy. Kdo jednou začne spolupráci na takové úrovni a s takovou intenzitou, jak činí Dánsko s USA, ten se jen těžko z „pracovního poměru“ vymaní. Důvodem je nejen výhodná strategická pozice Dánska v Severním moři a „uvnitř“ EU, ale zejména blízkost Grónska, jež ke království formálně patří, k Arktidě, o kterou začal závod mezi USA, Ruskem a Čínou.

(autor je publicista)

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků