„Reakce světa na bratrskou pomoc byla dosti vlažná, ba čistě rituální. Fakticky západní velmoci přiznaly SSSR právo ve své evropské sféře vlivu přivádět k rozumu satelity podle vlastního uvážení. Je možné, že kdyby bratrská pomoc vedla k většímu krveprolití, západní svět by zareagoval jinak, ale ke krveprolití nedošlo. Tím spíše, že Češi, kteří za svou zem nebojovali od roku 1620, nebojovali ani tentokrát,” napsal komentátor agentury RIA Novosti.

Připustil sice, že respektování Brežněvovy doktríny souviselo i s tím, že Západ měl svých starostí dost. Sílu ani chuť pustit se do boje za pražský socialismus neměly ani USA, zabředlé do války ve Vietnamu a otřesené vraždami Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho, ani západní Evropa, a to tím spíše, že velká část čs. vedení kapitulovala.

Odpadnutí ČSSR by rozdělilo východní blok

Navíc nešlo jen o akci Kremlu, míní komentátor RIA Novosti. „Při pohledu na politickou mapu tehdejší Evropy, při představě, že Československo již není součástí Varšavské smlouvy, by vstaly vlasy hrůzou na hlavě každého štábního důstojníka,” uvedl s tím, že „Československo, sahající od západního Německa po SSSR, by v případě odpadnutí (ať s lidskou, či nelidskou tváří) rozřízlo blok vedví”.

„Na severu by zůstalo východní Německo a Polsko, na jihu Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko – a mezitím cosi neuchopitelného. Z vojenského hlediska by taková konfigurace byla monstrózní," míní RIA Novosti. A vojákům tehdy naslouchal Kreml i politbyro, imperativem sovětského vedení zůstával „komplex 22. června” (datum útoku nacistického Německa v roce 1941 na SSSR).

K námitce, že demokratizace Československa ničím takovým nehrozila, autor poznamenává, že to se zpětně nedá dokázat, neexistuje ani SSSR, ani ČSSR: „Ale maďarská demokratizace v roce 1956, směřující od úvah o obecném blahu k věšení komunistů na budapešťských ulicích, spíše vedla vůdce SSSR k ostražitosti. Ti se sice nedožili roku 1989 a dalších let, ale na příkladu Pobaltí a teď ještě hůře na příkladu Ukrajiny jsme mohli vidět, že vše začíná výborně, ale pak – božechraň.”

Vůdci pražského jara Dubček, Černík či Mlynář sice měli skvělé úmysly, ale otázka zní, jak dlouho by vydrželi. Pokud sovětští vůdci předpokládali, že vše může dopadnout špatně, nelze jim podle autora upřít prozíravost.

Alexander Dubček

Alexander Dubček

FOTO: Václav Jirsa, Právo

20 chudých, ale mírových let

„Bylo by příjemné – nejen pro Čechoslováky, ale i pro sovětské občany –, kdyby k bratrské pomoci nedošlo ani tehdy, ani poté. Ale od takových rozhodnutí nikdo nečeká příjemnost. Kdyby v noci na 21. srpna 1968 nezaznělo v éteru krycí heslo ke vstupu vojsk, je možné, že revoluční perestrojka – se všemi klady i minusy – by začala v socialistickém táboře o nějakých 20 let dřív, přičemž náklady na tento proces by mohly být ještě větší,” píše dále komentátor.

„Ti, kdo považují vyšší náklady za přípustné kvůli svržení komunismu o 20 let dříve než ve skutečných dějinách, mají právo litovat zmařených nadějí. Ti, kterým se i nynější náklady zdají příliš vysoké, mohou tvrdit, že 21. srpen dal ještě 20 sice chudých, ale mírových let. Jak se komu zlíbí," uzavřela RIA Novosti.

Zásah byl nutný, dav v ulicích lynčoval komunisty

Výročí invaze 1968 se věnoval v listu Izvějstija politolog centra StrategPRO Aleksandr Vedrussov. Pražské jaro označil za první z „barevných revolucí“, což je podle něj „mimořádně účinný nástroj americké měkké síly, která slouží zájmům americké expanzionistické politiky”.

Zásah vojáků zemí Varšavské smlouvy hájí. Podle něj Sovětský svaz ani neměl jinou možnost: „Rozhodnutí o zásahu vojsk se přijalo na základě masové odplaty komunistům v ČSSR: lidi prostě vytáhli na ulici a lynčovali. Tato zvěrstva dobře organizovaného davu bylo potřeba zastavit.“

Současně tvrdí, že šlo o odpověď na žádost Československa. Neoperuje se známým zvacím dopisem. Podle něj žádost o zásah dal jasně najevo Alexandr Dubček, když telefonoval 16. srpna s Leonidem Brežněvem.

Chápal pobouření obyvatel: „Komu by se líbilo, že do jeho země vstupují cizí tanky. I když jejich posádky byly ukázkově mírumilovné (dokonce hlavně byly otočeny vzad na znamení, že se nechystají střílet), je jasné, že sama přítomnost cizích vojsk popichuje.” Vedrussov, který podle dostupných údajů působil jako asistent komunistického poslance a vystupoval ve jménu Stalinova protikorupčního výboru, ale popřel střelbu a zcela pominul oběti invaze.