Vystudovaná právnička před šesti lety vystřídala u stranického vesla svého kontroverzního otce. Nastoupila do čela ultranacionalistické Národní fronty (FN) a začala tuto politickou sílu – značně zkompromitovanou zejména otcovým antisemitismem (např. „plynové komory byly jen detailem druhé světové války“) – měnit k obrazu svému.

Ve zvýšení preferencí následnice trůnu uspěla. Le Penová se umí trefovat do palčivých témat. Umí pálit kritické salvy, hlava nehlava, napravo nalevo. Umí se tvářit jako snad poslední poctivá obhájkyně zájmů „skutečných Francouzů“. Umí profitovat z cupování manýr mocenských elit a často zadrhávající a marnotratné vládní politiky. „Francie si zaslouží něco lepšího,“ prohlásila svého času.

Skořápka bez obsahu

Co ale neumí, je přinést místo svých zjednodušených receptů na léčbu společenských neduhů opravdu promyšlené a uskutečnitelné kroky pro reálné změny k onomu „něčemu lepšímu“. Jinými slovy – živnou půdou jsou pro ni přešlapy i nemohoucnost vládnoucích struktur, byrokratická zbytnělost státního aparátu a v neposlední řadě korytářství elit u moci.

Do boje o Elysejský palác tak vyrazila natěšená Le Penová jako rozjetá lokomotiva – a utrpěla hořký debakl. Obecně vzato i kriticky naladěné Francouze totiž nakonec vylekala – mimo jiné protievropskými výkřiky typu „Necháme Evropskou unii padnout. Strhli jsme berlínskou zeď a já chci teď strhnout i zeď bruselskou!“ i tím, že slibovala v případě vítězství skoncovat v zemi s eurem.

Jako ochránkyně „těch prostých dole“

Její gumový populismus měl ovšem kolem tohoto tématu znovu velké chvíle. Když průzkumy ukázaly, že většina voličů je pro členství v Unii i pro euroměnu, jako zkušená matadorka bez uzardění udělala otočku a rétoriku krok za krokem měkčila. Už neplatilo její předchozí, že když vyhraje klíče k Elysejskému paláci, uspořádá referendum, „zda Francie patří do Evropské unie“.

„Podívejte na Brity, rozhodli o svém osudu a zvolili nezávislost… Můžeme být znovu svobodný, hrdý a nezávislý národ!“ hlásala zprvu. Načež přešla k vizi jakéhosi postupného a „umírněného“ frexitu.

Le Penová ovšem vyniká schopností spolehlivě zvedat emoce a oslovovat tak „lidi dole“. Pochopila, že právě tato sociální vrstva se cítí vývojem i krizí nejvíc ohrožena a bezradnou Socialistickou stranou fakticky vydána všanc. Le Penová tak „chodí mezi lid“ – obrací se k dělníkům i zemědělcům, v kampani neváhala věnovat čas shromážděním u továren, slibovala podporu i ochranu před „těmi nahoře“ a nepřátelským globalizovaným světem, jakož i migranty.

Drží se v roli neúnavné bojovnice za zájmy především „prostých Francouzů“ – a nalézá ohlas mezi lidmi frustrovanými dopady sílící masové nezaměstnanosti, důsledky globalizačních změn přesouvajících celé výrobní procesy z Francie do Asie za levnější pracovní silou. A samozřejmě velkým tématem je přistěhovalecká vlna a vyhrocené problémy soužití s muslimskou menšinou.

Šéfka FN pochopila, že je tu šance vystavět úspěch na troskách popularity francouzských klasických stran, jejichž vládnutí nedokázalo v posledních desetiletích zemi úspěšně zmodernizovat a zejména zefektivnit fungování ekonomiky – vždyť mezi vážnými problémy je i skokový růst státního dluhu.

„Ani vpravo, ani vlevo“

V kampani tak Le Penová chytře metala blesky jak proti levici, tak pravici, proklamovala, že „mezi nimi není rozdíl“ a že „zkorumpovaní politici“ v obou táborech prosazují především své zájmy – z čehož vyvodila heslo „Ani vpravo, ani vlevo“.

To v části veřejnosti zabralo a přineslo političce nezanedbatelné body. Paradoxně se však ukázalo, že každá hůl je o dvou koncích. Le Penové úhlavní soupeř, posléze prezident země Emmanuel Macron vsadil v kampani svým centristickým způsobem na podobnou politickou pravolevou tekutost.

Vypálil rybník klasickým stranám politikou „racionálního středu“, slíbil zatočit s neefektivní činností vlád pomocí série reformních kroků a v momentech, kdy ani on nebyl zrovna extra konkrétní ve specifikaci představ o dopadech zamýšlených hlubokých změn, vsadil takříkajíc na svůj obličej – mezery v argumentech vyplnilo rozehrané charisma a hojné filmové úsměvy.

V přímých volebních duelech s ním jako zkušeným praktikem z bankéřské branže se nicméně obnažilo, že Le Penová není zrovna silná v kramflecích, pokud jde o chápání ekonomických procesů a vazeb („euro je brzdou konkurenceschopnosti, šroubuje nezaměstnanost a ceny“). Prezentovala se sice hodně razantně, ale o to méně kultivovaně.

A její jistou, místy až trhoveckou úroveň debaty list Libération jedovatě označil za „palbu z těžkých děl, ovšem naslepo a pořád toutéž koulí“. Vedle uvolněného fešáka Macrona vyniklo, že uvážlivost a analytičnost nahrazuje soupeřka křečovitě silnými slovy. Těžko pak mohla uhrát roli zodpovědné reformátorky země.

Spisovatel Régis Jauffret ostatně o programu FN trefně napsal: „Je šílený – je zuřivý a skvěle nastavený k rozpoutání občanské války. A navíc lidé, jimiž je (Le Penová) obklopena, nejsou schopni řídit stát.“

Její stoupenci jsou naopak přesvědčeni, že odhodlaná vůdkyně by to jistě dokázala. Věří jejím deklamacím, že lze vlastně téměř šmahem zastavit nelegální imigraci a rozetnout tíživé problémy kolem přistěhovaleckých menšin.

Ani těžký debakl neznamená konec

Že prudkým zesílením represí lze potlačit kriminalitu (na to slyšeli ovšem i mnozí policisté často vystavení v krizových lokalitách útokům osob z kriminogenního prostředí…). Jenže Le Penovou předestřená téměř nulová tolerance by znamenala nastolení téměř drakonického režimu, který by podle expertů dosavadní problémy naopak spíše ještě vyhrotil.

Navzdory utrpěné volební porážce a navzdory tomu, že po debaklu se otřesená Le Penová stáhla z popředí politické scény, byla by chyba potenciál FN i její nyní oslabené vůdkyně bagatelizovat.

S nadsázkou řečeno osud Le Penové má teď v rukou prezident Macron. Vše bude z delší perspektivy hlavně záviset nejen na úspěšnosti prezidentových hospodářských reforem, na tom, jaký dopad budou mít na život oněch „prostých Francouzů“. A samozřejmě i na zvládání vlny přistěhovalců. Kolem tohoto tématu mnoho voličů dál ochotně slyší na slova o rychlém a radikálním řešení. A jelikož Macron svým vítězstvím ve volbách roztříštil klasickou levici i pravici, v případě zhoršení, či snad dokonce vyhrocení situace by to se stabilitou francouzské politické scény mohlo vypadat hodně bledě.

Otázkou je ovšem další vývoj i uvnitř samotné FN. Prohra Le Penové přinesla frustraci a rozbroje ve zklamaných stranických řadách, v nichž se odehrálo krizové povolební štěpení na nespokojené radikální jádro a měkčí křídlo, o něž se šéfka nyní více opírá. Vnitřní nejednoty se mezitím chystá nyní využít nejsilnější francouzská pravicová strana, Republikáni (LR) – tvrdší rétorikou chce přitáhnout na svoji stranu část voličů FN, jak to kdysi mistrně udělal Nicolas Sarkozy.

Přišla o imunitu. Obrala europarlament o milióny?
Do europarlamentu (EP) se Le Penová – takto tvrdá odpůrkyně Unie – nechala zvolit za FN už v roce 2004
Letos v březnu jí EP zrušil poslaneckou imunitu, aby mohla být francouzskou justicí vyšetřována pro podezření, že připravila podvodným čerpáním peněz evropskou instituci o značnou sumu
Konkrétně jde podle EP o celkovou škodu pět miliónů eur (cca 135 mil. Kč), jež Le Penová údajně čerpala na své europoslanecké asistenty – spolustraníky z FN
Ti však podle EP pro Le Penovou pracovali jako pro poslankyni pouze papírově, ve skutečnosti se věnovali stranické práci pro ultrapravicovou FN
Le Penová veškerá obvinění ze zneužití evropských peněz kategoricky odmítá
Kauzu bagatelizuje tvrzením, že se stala terčem politických útoků a mstivých intrik