Jak se vyrovnávali vojáci s tvrdou situací na frontě?

Od propuknutí bojů jsem působil ve vojenské nemocnici a od počátku jsem měl dojem, že mobilizovaní vojáci i dobrovolníci, kteří odjeli na frontu, stojí před novou realitou.

Ani vojáci z povolání, kteří fakticky věnovali svůj život armádě, nebyli připraveni na masové dopady války. Ani ti, co se zúčastnili mírových misí za hranicemi v Africe a na Blízkém východu, neviděli tolik obětí s tak hroznými následky. Nanejvýš ti někteří, co sloužili na Kavkazu v čečenském konfliktu a pak přijali ukrajinské občanství.

Bojovat však neodcházeli jen profesionálové, ale taky dobrovolníci.

Pamatuji si hrozně kluky, kteří odešli na frontu hned po majdanu jako dobrovolníci do praporů. Prodělali výcvik a hned v prvních dnech po krátkém výcviku byli nasazeni v Mariupoli, ve Slavjansku, v Artěmivsku. Okamžitě začaly skutečné boje, a nejen s ozbrojenými povstalci, ale i s vojáky, kteří dřív byli součástí ukrajinské armády, a s ruskými profesionálními vojáky.

U mnohých kluků nevydržela psychika. Ještě vidím před očima několik z nich, kterým už v týlu, v nemocnici, kdy měli normální civilní oblečení, stačilo spatřit něco, co souvisí s armádou — vojenské auto nebo vojáka — a hned se u nich objevila reakce, vybavily se jim vzpomínky, různé obrazy, pocity na srdci. To znamená, že člověk je traumatizován na celý život. Stojí před výzvou, aby bojoval, hledal v sobě potenciál, aby překonal negativní vlivy.

Jde to ale?

Udržuji styk s jedním šéfem ARO. Ten mi říkal: Otče, co mám dělat? Pro mě je lidské tělo jako cihly a malta pro zedníky. Pracoval jako patolog, zkoumal těla mrtvých, ale jeho nejbližšího kamaráda mu před očima roztrhal granát. Já se s tím nemohu vyrovnat, říkal.

Člověk zůstává s traumatem v té nejhorší podobě. Situace závisí na tom, jak se chová, jak pokračuje s psychoterapií, jestli má klidné domácí prostředí, jestli je věřící nebo nevěřící – to jsou všechno faktory, které mohou mít pozitivní nebo negativní vliv na průběh vyrovnávání se s traumatem. Klasická psychoterapie však může pomoci jenom trošku. Není to normální situace a následky na psychiku lidí taky nejsou normální ani u profesionálních vojáků, natož u dobrovolníků nebo mobilizovaných.

U nás se říká, že čas léčí, ale člověka, který zažil těžké utrpení, čas nevyléčí.

Myslíte si, že víra pomáhá?

Jsem věřící člověk, ale kritický člověk. Snažím se odpoutat od teze, že věřící člověk je lepší, lepší v životě nebo pro psychoterapii, ale moje pozorování ukazují, že při psychoterapii u posttraumatického stresu má věřící člověk v nějakých hodně složitých situacích větší potenciál překonat tyto problémy, ať už vnitřní nebo vnější.

To neznamená, že je na sto procent ochráněn, ale pro psychoterapeuta je o mnoho snazší najít klíč k získání důvěry, aby mohl mobilizovat všechny pozitivní síly, ať jde o člověka s větším fyzickým postižením nebo s nějakou nevyléčitelnou chronickou nemocí, pro kterou není z lékařského hlediska adekvátní medikament nebo terapie. Řekl bych, že je to pro věřícího lehčí, a ne proto, že jsem kněz nebo křesťan.

Petro Terlickyj

Petro Terleckyj

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Psychické problémy ale vystupují na povrch až po letech. Plánujete nějaké dlouhodobé programy pro veterány?

Člověk, který přežil velmi vyhrocené a těžké události, utrpěl somatické zranění a psychické trauma, je už má a v budoucnu nikam nezmizí. U nás se říká, že čas léčí, skutečně to může být faktor, který má terapeutický efekt, ale člověka, který zažil těžké utrpení, čas nevyléčí. Pomůže mu komplexní přístup, rodina, příbuzní, vlastní děti, komunita, kde žije, místo, kde pracuje.

Když začneme u občanů probouzet vědomí toho, že tito lidé jsou hodně citliví a potřebují zvláštní přístup, tak se dá lecčemu předejít a mnohému pomoci, zahladit traumata, která stejně ale nezmizí. Samozřejmě jsou velice důležité sociální, finanční a ekonomický faktor, ty ale nastavuje stát.

Je hodně takových, kteří byli na frontě jen měsíc nebo dva, dál nosí uniformu a každý den demonstrují: já jsem voják, já jsem něco.

Je to ovšem velmi komplexní otázka, protože mnozí kluci měli problémy různého druhu už před začátkem bojů - alkohol, asociální chování, problém v rodinách, finanční závazky, které nesplnili a odešli na frontu.

U lidí, kteří byli ve válce nebo byli nasazeni v zahraničních misích bývá problém, že chtějí hovořit jen mezi sebou. Mají pocit, že jim společnost nerozumí.

Jsou různé případy. Někteří vůbec nemluví, to je kategorie bojovníků, kteří nikdy nic neříkají, jen mezi svými. Objevují se i demonstrativní až exhibicionistické projevy typu „já bojoval“. Ve většině případů je to přehnané, zveličují se zásluhy. Je hodně takových, kteří byli na frontě jen měsíc nebo dva, dál nosí uniformu a každý den demonstrují: já jsem voják, já jsem něco.

Chápu, když to dělají kvůli pohodlí, ale oni se ukazují ve společnosti se všemi medailemi. Jsou s tím i problémy. Když takový člověk sedí v restauraci, v kavárně a ve stavu alkoholického opojení začíná s řečmi jako: já bojoval a vy tady jen tak sedíte, tak vzniká odpor k armádě, přenese se negativní jednotlivost na celou armádu do dojmu, že v armádě všichni pijou a všichni jsou primitivní.

Byl jste také vězeňským kaplanem. Liší se hodně práce s vězni od práce s lidmi vracejícími se z války?

Nedělal bych žádné analogie, je tu odlišný kontext, chování i plánování konstruktivních kroků. Společné je to, že tito lidé prožili nějaké negativní zkušenosti. A jsou tu i stejné pozitivní přístupy, základní projevy přátelství, soucitu - pochopit je, podpořit je. To se podceňuje, ale má to terapeutický efekt a funguje to všude ve světě.

Nepracoval jsem jen v ukrajinském vězení, ale taky v rakouském. Vzpomínám si, jak jeden den vězni přišli na bohoslužbu a někdo řekl: jednomu z nás zemřela doma máma. Zjistilo se, že to není Rakušan, že není místní a není to ani Východoevropan, ale emigrant z Egypta. Byl to koptský křesťan, nevím, co udělal, jestli něco ukradl, byl ve vazbě a dostal informaci, že mu zemřela máma.

Normálně se projevovaly etnické a náboženské rozdíly, jeden hlouček stál tam, další onde. Hodně často byly mezi různými skupinami slovní přestřelky, ale v tu neděli bylo úplně mrtvolné ticho, přičemž místní Rakušané, lidé z Balkánu, z postsovětských republik, úplně všichni stáli napůl otočení k tomu Egypťanovi, který stál a plakal. Každý jako by chtěl vyjádřit svou soustrast, nějaký výraz solidarity, podpory.

To musí být přítomné v naší práci v našem každodenním životě, když se scházíme s kluky po vojenských operacích.