Životopis rozhodně neuklidnil Brity znepokojené přehnaným tajnůstkářstvím Mayové ohledně způsobu, jak bude vyjednávat po aktivaci článku 50 Lisabonské smlouvy. Premiérka má podle knihy některé netypické povahové rysy, což čas od času probleskne na povrch. Ukázalo se to například loni 11. července, když coby tehdejší ministryně vnitra ladila projev, v němž se chtěla prezentovat Británii jako vhodná kandidátka do premiérského křesla.

Dokonalá  hráčka pokeru

V průběhu práce jí nečekaně zatelefonovala vyzývatelka  Andrea Leadsomová, poslední z dlouhé řady protikandidátů, která v bratrovražedném boji vydržela. Mayová s ní krátce pohovořila a pak se vrátila s pokerovou tváří mezi své nejbližší, aby dál cizelovala projev. Pomáhal jí tehdy i manžel Philip.

Theresa Mayová a její manžel Philip

Theresa Mayová a její manžel Philip

FOTO: Profimedia.cz

Za hodinu a půl začaly tiskové agentury chrlit senzační zprávu: Leadsomová boj vzdala a Mayová je, technicky vzato, premiérkou. Vtip je v tom, že jí byla už hodinu a půl, protože sokyně jí oznámila svou rezignaci jako první. Mayová nicméně dokázala tuto zprávu zatajit i před nejbližšími.

„O charakteru Mayové tato příhoda hodně vypovídá. Má železnou sebekázeň a mlčí i ve chvílích, kdy by se jiní svěřili,“ říká Princeová. Mayová, která podle napůl legendární verze snila od školních let, že se stane premiérkou, dokázala triumfální zprávu zatajit bez sebemenšího náznaku euforie ve tváři. A muselo to by pro ni být o to těžší, že má s manželem mimořádně vřelý vztah.

Od dob, kdy se seznámili jako studenti v konzervativním klubu oxfordské debatní společnosti, se od sebe neodtrhli. Vzájemnou blízkost jistě prohloubila i jejich bezdětnost, a také fakt, že Mayová vyrostla coby dcera anglikánského kněze Huberta Brasiera jako jedináček.

Každopádně Mayová i v nejvzrušenějších okamžicích kariéry v parlamentní jídelně vybírala stůl pro dva a místo shánění nejnovějších drbů si tiše povídala s manželem. Udělala z něj poradce už během své krátké premiérské kampaně, a i jako premiérka si jej ponechala v týmu.

Žádné plytké řeči

Rodiče jí zemřeli, když ještě studovala, a manžel jí suploval rodiče, byť je o rok mladší než ona. Ale dost možná, že by to zvládla bez něj. „Margaret Thatcherová byla sice Železná lady, ale Mayová je z ušlechtilé oceli,“ říká Princeová.   Ačkoli ženy mívají vyšší emoční inteligenci než muži, u Mayové je to naopak.

I kolegové na politické scéně si s její odtažitostí nevědí rady. Dokonce i její obdivovatel a bývalý šéf parlamentního klubu konzervativců Eric Pickles říká, že „Mayovou zřejmě nikdo doopravdy nezná“. „O společnost vůbec nestojí,“ konstatuje coby jeden z mála zdrojů nového životopisu.

S Thatcherovou ji spojuje i neskrývaná averze k formální společenské konverzaci. „Připadala by si, že mrhá časem,“ prozrazuje baronka Jenkinová, která v minulosti s Mayovou spolupracovala.

Kázání na rozloučenou 

V tomto světle je pochopitelnější tvrdost až bezohlednost, s níž vytlačila z politiky blízké spolupracovníky premiéra Davida Camerona. Když například odvolávala ministra financí George Osbornea, nezapřela v sobě dceru anglikánského duchovního. Na rozloučenou mu udělila kázání o nepostradatelnosti pokory ve veřejné funkci.

Podle Princeové se rozhodla pro politickou dráhu právě během dlouhých debat s otcem. Z říše legend je ovšem nejspíš tvrzení jejího bratrance Andyho Parrotta, podle něhož už v šestnácti prohlásila, že se stane premiérkou. Mayová to označuje za produkt dětské fantazie.

Princeová v životopise zaznamenala i jinou, doloženou historku z mládí – Mayová v únoru 1974 kandidovala ve školních volbách „nanečisto“, které se konaly paralelně s celostátními volbami do parlamentu. Coby „konzervativec“ tehdy Mayová prohrála s oblíbenou předsedkyní třídy Rosalindou Hicksovou-Greeneovou, která byla na školní kandidátce Liberální strany. Vítězka tehdy odtušila, že vyhrát nebylo nijak těžké, protože její sokyně „absolutně postrádá charisma“.

Z knihy nakonec vyvstává obraz političky, která je důkladná, pedantská a přitom nechystá voličům žádné překvapení. Nemá žádného kostlivce v šatníku, nevychloubá se, nešíří klepy, a je-li toho zapotřebí, umí být dostatečně brutální. Kombinace těchto faktorů z ní činí političku pro voliče nečekaně přitažlivou.