Kromě pedagogické pomoci rodičům, kteří mají potíže s výchovou, neváhá Norsko v případě vážného selhání péče nebo výchovných metod považovaných za příliš násilné odebírat děti z rodin. Odtud pramení nedorozumění s etnickými menšinami, kterých se tato opatření, označovaná některými za „státní únos”, často týkají.

KOMENTÁŘE DNE:

Zeman versus ne-Zeman - Předvolební prezidentské klání předjímá Jiří Pehe. Čtěte zde>>

V království s pěti milióny obyvatel bylo v roce 2014 odebráno rodičům 1665 dětí, z toho 424 matkám narozeným v cizině. Vyplývá to ze statistik služby pro ochranu dětí Barnevernet.

Jaquline a její manžel Joe Joseph, kteří pocházejí ze Srí Lanky, přišli o své děti bez jakéhokoli varování 14. listopadu 2011 v Bergenu, druhém největším norském městě. Místo toho, aby se ten den jako obvykle vrátili ze školy, byli dvě dívky ve věku osm a 12 let a šestiletý chlapec s okamžitou platností umístěni do náhradní péče.

Anonymní udání

Stalo se tak po anonymním udání, že v rodině dochází k násilí. Norské zákony zakazují tělesné tresty, včetně naplácání na zadek.

Barnevernet má sklon dávat všechny cizince do jednoho pytle. Protože nejsme Norové, bijeme podle něj všechny naše dětiJaquline

Strojník Joseph a příležitostná pomocnice v dětském koutku Jaquline byli podle soudních dokumentů obviněni, že své děti bili vlajkou a dřevěnou naběračkou, nejstaršímu synovi sprostě nadávali a benjamínka pořezali na ruce nůžkami.

Dvojice přiznává jen to, že v rodině občas padla facka.

„Barnevernet má sklon dávat všechny cizince do jednoho pytle. Protože nejsme Norové, bijeme podle něj všechny naše děti holemi nebo pásky,” říká Jaquline.

Na konci soudního maratónu byli rodiče podmíněně odsouzeni k 15 dnům vězení kvůli fackám. Soud označil tyto činy za čistě „kulturní odlišnost” a napravitelné chování a nařídil, aby dvě nejmladší děti byly postupně vráceny rodičům.

Útěk z Bergenu

Šest měsíců po vynesení verdiktu opustili manželé v obavách z úřadu Barnevernet se svými dvěma dětmi spěšně Bergen a usadili se v Oslu. Za sebou nechali dům i zaměstnání. „Museli jsme unést vlastní děti,” vysvětluje otec.

Obdobné případy se pravidelně objevují ve zprávách a mají přesah i za hranice. Tisíce lidí od Melbourne po Budapešť protestovaly 16. dubna proti odebrání pěti dětí rumunsko-norskému páru. Z nich bylo jedno tříměsíční miminko, které už bylo rodičům vráceno.

Říká se, že rodičům z řad cizinců bereme děti, protože chceme zvýšit genetickou rozmanitost obyvatelstva. Když tohle čtu, stahuje se mi žaludek Kai-Morten Terning, státní tajemník ministerstva pro děti a rovnost

Marius a Ruth Bodnariuovi, členové letničního hnutí, jsou obviněni z tělesného trestání potomků. Objevil se ale také názor, že výchova dvojice byla zpochybněna kvůli náboženské indoktrinaci. Její náboženští souputníci se od listopadu masivně mobilizovali.

Fámy i oprávněná kritika

Není jednoduché zjistit, kde je pravda. Rodiny se mohou v médiích bránit podle libosti, ale úřady nikoli, ani v případě těch nejfantasknějších obvinění.

„Říká se, že rodičům z řad cizinců bereme děti, protože chceme zvýšit genetickou rozmanitost obyvatelstva. Když tohle čtu, stahuje se mi žaludek,” řekl Kai-Morten Terning, státní tajemník ministerstva pro děti a rovnost. „Některé kritiky by neměly zůstat nepovšimnuty, ale další jsou prostě vymyšlené.”

O náhradní péči jako posledním možném řešení nerozhoduje Barnevernet, ale na jeho doporučení několikačlenný orgán nebo případně soud.

Přesto asi stovka profesionálů (advokáti, psychologové, sociální pracovníci) napsala loni otevřený dopis, v němž Barnevernet označuje za „nefunkční organizaci, která je zodpovědná za mnohá chybná rozhodnutí s vážnými důsledky”.

Zemanova kritika

Případy odebírání dětí se občas dostanou až na (ne)diplomatickou úroveň. Český prezident Miloš Zeman tak norskou instituci přirovnal k nacistickému programu Lebensborn. [celá zpráva]

Vztahy mezi Norskem a Indií dlouhodobě kalí případ indického páru, který tvrdí, že mu byly odebrány děti kvůli tomu, že se u nich doma jedlo rukama a rodina spala v jedné posteli.

„Otázka nezní jenom, jestli děti sedí na židli nebo ne či jestli jedí rukama či ne. Nejčastěji jde o to, že v Norsku je nezákonné dítě bít nebo fackovat, zatímco v jiných kulturách to tak nemusí být,” vysvětluje pod podmínkou anonymity jedna zaměstnankyně sociální služby Barnevernet.