„Do konce poloviny roku 2015 bychom mohli mít k dispozici několik set tisíc dávek. Mohlo by jich být 200 000, možná méně, možná více,“ řekla Kienyová po setkání se sponzory, představiteli regulačních úřadů a zástupci farmaceutických firem, které na vývoji účinné vakcíny pracují.

KOMENTÁŘ DNE:

Jak probíhá Zemanova prezidentská nekampaň - se svoláním první schůze Sněmovny čekal až do nejzazšího možného termínu, vláda tak nejspíš požádá o důvěru až těsně před prvním kolem prezidentských voleb, píše Jiří Pehe. Čtěte zde >>

Do konce roku by dávek mohl být milión, upřesnila podle BBC Kienyová.

WHO potvrdila, že vývoj dvou vakcín z Británie a Kanady už pokročil do fáze testování na lidech, další látka se začne na lidech zkoušet po Novém roce.

Výsledky v prosinci

Výsledky týkající se testů dvou prvních vakcín by měly být známy v prosinci a není vyloučeno jejich okamžité použití u zdravotníků v západní Africe, kde se epidemie eboly šíří.

Ve vývoji jsou ještě čtyři další experimentální vakcíny, jejichž testování má začít příští rok.

Vývoj a výrobu účinné vakcíny finančně podpoří Světová banka a organizace Lékaři bez hranic.

Kienyová upozornila, že vakcína nemusí být všelékem, rozhodně ale bude „důležitým prostředkem“ k zastavení epidemie.

Ebola je smrtelné virové onemocnění patřící do skupiny krvácivých horeček, kam patří i marburská horečka. Mortalita činí v závislosti na kmeni padesát až devadesát procent. Nejnebezpečnější je ebola zaire.
Filovirus eboly byl poprvé zjištěn v roce 1976. Nemoc dostala jméno podle řeky Ebola v Demokratické republice Kongo (tehdejší Zair).
Nemoc se projevuje vysokými horečkami, bolestmi svalů i kloubů a bolestmi břicha. Časté je zvracení a prudké průjmy i krvácení do trávicího traktu a nakonec ze všech tělesných otvorů. Těžce jsou poškozeny vnitřní orgány, zejména játra.
Lék proti nemoci neexistuje, virus nereaguje na léčbu interferonem ani na virostatika. Důležité je zabránit ztrátě tekutin a snižovat krvácivost pomoci koagulantů.
Epidemie byly zaznamenány v Demokratické republice Kongo, v Gabonu, v Súdánu a v Ugandě i v Pobřeží slonoviny a naposledy v Guineji.
Virus se přenáší mezi nemocnými při těsném kontaktu, zejména slinami nebo krví.
Předpokládá se, že se lidé nakazí, když pojídají divoká zvířata, která jsou přenašeči viru. Spekuluje se, že rezervoárem mohou být netopýři. Virus se přenáší na primáty, nejčastější je u šimpanzů požírajících maso, i na psy, u nichž se nemoc nevyvine, a na prasata, u nichž nemoc propuká. Kromě přenosu blízkým kontaktem se u zvířat nevylučuje ani přenos vzduchem.