Cílem pravidel, jež mají být doporučující, a nikoliv závazná, je omezit množství pitné vody, jež mizí ve splašcích.

Průměrné evropské WC zatím při každém použití spotřebuje 11 litrů vody. A to by se mělo změnit. Ne víc než šest litrů na kompletní spláchnutí – to je podle předběžných informací představa Komise jako horní hranice. Pokud lze volit mezi plným a redukovaným spláchnutím, nemá omezená dávka činit více než tři litry vody. V pisoárech by se spotřeba vody měla omezit nejvýše na půl litru až litr.

S novými standardy se budou muset vyrovnat především výrobci sanitární techniky. Ti, kteří dokážou nabízet výrobky s úspornou spotřebou vody tak, jak si představuje Brusel, budou moci opatřit své zboží ekologickým květinovým logem Ecolabel. To je značka symbolizující rozsáhlé aktivity EU sledující progresívní ekologická měřítka pro nejrůznější druhy výrobků. Získání loga je dobrovolná věc, standardy ale vytvářejí měřítko pro národní a místní úřady, ty je totiž mohou zavést podle své úvahy jako povinné.

Chtějí to i výrobci

Čeští výrobci tvrdí, že by s inovací své produkce podle nového bruselského trendu problém mít neměli.

„Naše WC moduly jsou nastavitelné od dvou do šesti litrů. Splňujeme české i evropské normy,“ řekl Právu například Pavel Hallang, šéf marketingu firmy Alcaplast, významného výrobce sanitárních systémů. Upozornil ale, že zatím zákazníci při volbě typu toalety nehledí na provozní úspornost, ale hlavně na pořizovací cenu.

Mluvčí ministerstva životního prostředí Matyáš Vitík k tomu jen Právu napsal, že „pevně věří, že každý rozumný člověk splachuje efektivně to, co mu EU ještě nezregulovala“.

Britský euroskeptik: Zabývají se chcankami

Pracovní skupiny Komise strávily na přípravě nových WC standardů tři roky a vypracovaly o celé věci obsáhlou zprávu. Uvádějí v ní, že „průměrná spotřeba vody se mezi členskými státy liší“ a že „také spotřeba mezi občany téže země se může významně lišit“, přičemž svou roli hrají „kulturní aspekty“. Mezi Evropany panují velké rozdíly ve využití vody i na toaletách. V Lucembursku mizí v mísách splachovacích  záchodů celá třetina vody, jež se spotřebuje v domácnosti, zatímco finskými toaletami proteče jen necelá sedmina vody spotřebované v rodinách.

Paulu Nuttallovi, britskému europoslanci z euroskeptické strany UKIP, to dalo dostatek látky k nepříliš zdvořilým posměškům: „Bůh ví, kolik to stálo a kolik se přitom vyplýtvalo času a úsilí. Tihle eurokrati se skutečně zabývají chcankami,“ prohlásil.

Jenže čistá voda je strategická surovina, takže zájem Komise o úspory není až tak od věci. „Prvotním cílem stanovení kritérií pro toalety je zvýšení efektivity při spotřebě vody. Úsporné modely splachovacích záchodů mohou v běžné domácnosti ušetřit kolem 6600 litrů vody ročně,“ hájil návrh podle listu The Daily Telegraph Joe Hennon, mluvčí komisaře pro životní prostředí. Zdůraznil, že logo Ecolabel je dobrovolné a že se ho domáhají sami výrobci.

Americké omezení platí už dvacet let

Euroskeptický Londýn mezitím už začal razit svou představu limitu, jímž má být logo Ecolabel podmíněno. Chce, aby pro omezené splachování byly povoleny aspoň čtyři litry, což ale Komise zamítla. Výjimku dostali Britové jen na plné spláchnutí – po blíže neurčenou dobu budou smět tamní toalety zhltnout až devět litrů. Změnu totiž členské státy už dojednaly v rámci jednoho z expertních výborů, jež existují při Komisi.

Přesto si britští konzervativci stěžovali, že šéf Komise José Barroso novými měřítky poruší své ujištění z minulého týdne, že Unie chce být „velká ve velkých věcech a malá v malých“.

„Zdá se, že neexistují žádné meze pro licenci k zasahování, kterou si Komise sama udělila,“ žehral šéf klubu konzervativních europoslanců Martin Callanan. Zřejmě se ovšem nepodíval za oceán, ve Spojených státech platí již od roku 1992 norma omezující množství vody použité při splachování na zhruba šest litrů.