Blairův kabinet podle něj rozhodl, že odrazování Američanů od útoku nemá cenu a nabídl Washingtonu rady, jak by Husajn mohl být svržen.

Meyer doplnil, že načasování invaze diktovala spíše „nemilosrdná povaha“ hromadění vojenských sil než diplomatická jednání a inspekce zbrojních expertů OSN v Iráku, pro něž nebyl nedostatek času. Britským představitelům podle ambasadora zůstalo během příprav na invazi jen „vyhrabávání kouřících zbraní“, tedy pátrání po důkazech o iráckých arzenálech hromadného ničení.

Podle Meyera bylo zásadním momentem setkání Blaira s Georgem Bushem na prezidentově ranči v Texasu v dubnu 2002. Před Blairovou návštěvou přišla z Downing Street zpráva, že teroristické útoky z 11. září a následné odhodlání USA svrhnout Saddáma Husajna byly faktem, a tudíž „bylo naprostou ztrátou času..., jestliže jsme měli s Američany pracovat, za nimi přijít a ke změně režimu říct: ‘To nemůžeme podpořit‘.“

Meyer odmítl, že by to byl obrat v britské politice vůči Washingtonu, čímž zavrhl obraz Blaira jako Bushova psíka, s nímž v době útoku přišla kritika.