Výzkumná ponorka Mir, která se proslavila umístěním ruské vlajky na mořské dno pod severním pólem před dvěma lety, odhalila na dně Bajkalského jezera pozůstatky železničních vagónů, které lze podle odborníků zřejmě zařadit právě do dob občanské války v letech 1917 až 1920, napsal deník Izvěstija. Ruští historici jsou však k možnosti nálezu zlata na dně největšího sladkovodního jezera světa skeptičtí, upozornil list.

Jižní břeh Bajkalu kopíruje Krugobajkalskaja železnaja doroga, tedy železniční trať, která tvoří část transsibiřské magistrály. Podle místních pamětníků na dně jezera leží celý vlak naložený zbraněmi, který se z trati zřítil při manévrech na počátku minulého století. Může také jít o potopený parní ledoborec „Bajkal“, na jehož palubě se nacházelo 27 vagónů.

Z krádeže zlata vinili legionáře

Kolčakovým zlatem se označuje část ruského státního pokladu, kterou se vláda lidových komisařů za První světové války rozhodla přemístit do Kazaně v dnešním autonomním Tatarstánu. Zde se jej po dobytí města v srpnu 1918 zmocnily oddíly „bílých“, tedy bělogvardějců, kteří poklad převezli do Samary. Podle Věstniku financov přetištěného v knize Anatolije Gutmana Rossija i bolševiki z roku 1925, bylo ze sklepů státní banky v Kazani odvezeno 651,5 miliónů rublů. Již v září však samarská vláda dala příkaz k evakuaci pokladu do Ufy a všeruská vláda (direktorium), která se zde zatím utvořila, požádala o vojenskou ochranu cenností čs. legionáře.

V listopadu však direktorium padlo a vláda i poklad se dostala do rukou admirála Alexandra Kolčaka, jednoho z velitelů bělogvardějců. „V roce 1919 přinucen byl admirál Kolčak k dalšímu ústupu na východ s průvodem několika vlaků, z nichž v jednom vezl zlatý poklad. Po cestě v prosinci 1919 na stanici Nižněudinsk nastal vládní převrat, způsobený tzv. Politickým centrem a pokladu hrozilo nebezpečí od povstalců,“ uvedl v roce 1925 tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš v interpelaci ohledně osudu zlata. „Poklad předán byl dle protokolu státní kontroly ze dne 4. ledna 1920 pod ochranu spojeneckých vojsk, k nimž vedle československých oddílů patřily i oddíly ruské a jiných národů,“ dodal.

„Když ten zlatý ešalon (vlak s pokladem) drželi poprvé, měl 18 vagónů a bylo v nich 5143 bedniček zlata a drahých kovů a ve 1678 tlumocích byly zlaté mince, slitky a valouny,“ řekla Právu přední česká odbornice na Banku československých legií a její hospodaření v Rusku a v meziválečném Československu historička Daniela Brádlerová z Masarykova ústavu. Podle ní se největší podíl z pokladu ztratil právě během 14 měsíců, kdy jej držel admirál Kolčak.

Nezanedbatelné podíly však odebíraly i místní vlády, které si vlak předávaly v roce 1918. Nic však nenasvědčuje tomu, že by část zlata vzali Čechoslováci. „Legionáři zbytek zlata z ruského státního pokladu ani během druhého držení ukrást nemohli, situace byla v tu chvíli natolik kritická, že hrozila likvidace celého korpusu, protože proti nim stála obrovská početní přesila Rudé armády,“ vysvětlila Právu Brádlerová.

O zlatě jednali, ale neúspěšně

„Na základě dohody v Kutjumu uzavřené 7. února 1920 mezi irkutským sovětem a velením čsl. legií se dohodli, že když předají osobu admirála Kolčaka sovětům, se slibem řádného soudu a současně s tím i vlak se zlatem, tak legionáři dostanou volný průchod do Vladivostoku a nebudou vojensky ohrožováni sovětskou mocí,“ řekla Brádlerová.

Už od 20. let totiž kolují spekulace, že část pokladu se tehdy podařilo dopravit do ČSR, kde pak posloužil jako základ pro vznik Legiobanky. I to však Brádlerová kategoricky vylučuje. Legiobanka sice ze Sibiře do Československa zlato přivezla, ale to pocházelo z legálních obchodů, které banka v Rusku provozovala. „Vše je dohledatelné v úpisech akcií,“ poznamenala historička.

Legionáři o část zlata původně měli zájem. „Když ho při dobytí Kazaně hlídali, začali vyjednávat s místní vládou o tom, zda by si nemohli vzít dva tisíce pudů (téměř 33 tisíc kg) zlata, aby na jeho základě tiskli peněžní poukázky, které by obíhali ve vojsku, ale k tomu vůbec nedošlo,“ uvedla Brádlerová. „Chtěla bych zdůraznit, že to byla část toho zlata a že František Šíp, pozdější vrchní ředitel Legiobanky, vyjednával s představiteli místní státní moci. Nikdy nezneužili vojenskou sílu, aby se ho zmocnili násilím,“ dodala.