Jánu Režňákovi létání učarovalo už jako mladíkovi, elementární pilotní výcvik absolvoval v roce 1938 a hned poté narukoval do československé armády k letectvu. Letecký výcvik ukončil až po vyhlášení Slovenské republiky v roce 1939.

Režňák se dostal mnohokrát do ohrožení života ovšem nikdy neztratil sebevědomí, k jehož posílení nejvíce přispíval fakt, že bojoval na špičkové německé technice.

"Frontové létání bylo pochopitelně nebezpečné a smrt číhala všude, ale létat na Gustavu (Messerschmitt Bf 109 G - zvaný Gustav - pozn. red.) pro mě představovalo takřka životní pojistku," svěřil se leteckému historikovi Jiřímu Rajlichovi z Vojenského historického ústavu.

Jeden z mimořádných leteckých duelů svedl například 27. dubna 1943, kdy v podvečer sestřelil dokonce tři sovětské stíhače. Jeho výkony mu zajistily titul nejúspěšnějšího stíhače slovenských Vzdušných zbraní ve 2. světové válce. Obdržel za to celou řadu slovenských, německých i chorvatských vyznamenání. 

Režňákův proslulý Messerschmitt Bf 109G-4 W.Nr. 19347 "žlutá 9" v hotovostním stání na letišti Anapa. Foto repro z knihy Jiřího Rajlicha "Za Boha a národ"

Léta bez létání

Po skončení války vstoupil do čs. armády. O své válečné činnosti a jejích výsledcích taktně pomlčel. V přihlášce do čs. armády lakonicky  uvedl, že byl zařazen "jako stíhací pilot u leteckého pluku - letka 13 v Piešťanech. S touto letkou jsem se zúčastnil v poli na Ukrajině v r. 1941 a v SSSR roku 1943 (deset měsíců). Svou činnost jsem vedl vždy v neprospěch Němců." A v dotazníku k přihlášce uvedl: "Dané nám rozkazy a úkoly jsem neprovedl, pouze všechno jsem konal v neprospěch Němců."

Poté působil jako instruktor při zaškolování mladých pilotů, po roce 1948 ale byl z armády propuštěn pro obligátní důvod "projevil záporný poměr k lidově-demokratickému zřízení," ale je zřejmé, že roli v tomto opatření sehrála i jeho někdejší válečná činnost.

Působil jako učitel létání v Povážské Bystrici, ale zanedlouho mu jako politicky nespolehlivému byla zabavena pilotní licence. Díky mimořádnému technickému nadání pak pracoval  jako konstruktér, projektant a revizní technik.

Spišská Nová Ves červen 1941 krátce před odletem na východní frontu. Tehdy ještě neznámý čtk. Ján Režňák, budoucí největší eso slovenských Vzdušných zbraní u ocasních ploch svého stroje./Foto repro z knihy Jiřího Rajlicha "Za Boha a národ"

Nicméně v porovnání s českými stíhači, kteří mnohdy trávili léta ve vězení či uranových dolech, měl Ján Režňák poměrně klidný život. "Měl štěstí, že nebyl důstojník, ti byli první na ráně - to je nejpravděpodobnější vysvětlení, říká Jiří Rajlich.

"Paradoxem je, že ti, kteří bojovali proti sovětským pilotům a tedy proti spojencům poválečného ČSSR nebyli v očích tehdejších armádních činitelů takovým problémem jako piloti ze západní fronty," dodává. 

Sám Ján Režňák vzpomínal na  tuto dobu v rozhovoru pro Právo před dvěma roky takto :"Když se tam měl vyrábět kulomet pro ruská letadla, vedoucí mi oznámil, že na tom nemůžu pracovat, protože jsem bojoval proti Rusům. Když začal řídit fabriku Rus, vzali mně zpět, protože za mně neměli náhradu. Stále na nás dohlížela policie a StB, abychom plány na ten kulomet nevynesli na Západ."

Po roce 1989 byl povýšen slovenským ministrem obrany do hodnosti poručíka v záloze.