Německý masný baron kličkuje, jak umí

Zkušenému řezníkovi se při porcování vepře vysmekla z rukou řetězová pila a projela se mu po stehně. Tak, že mu téměř odsekla nohu. Všude krev. Almuth Storková (52) zprvu nevěděla, zda je to nejcennější tekutina zraněného, nebo prasat na hácích, které jí, skloněné na nešťastníkem, narážela do zad.

Zatímco řezník se svíjel v bolestech na podlaze, kolem něho směna běžela dál jakoby nic. Šéf linky se ani neobtěžoval zastavit pás. Až do okamžiku, kdy na něho Almuth Storková, která se nemohla dostat k poraněnému, zakřičela: „Vypněte konečně ten krám!“

Doktorka Storková působila patnáct let jako lékařka pohotovostní služby v německém městě Rhoda-Wiedenbrücku. Nejméně jednou týdně zasahovala v tamním mateřském provozu Tönniesova masokombinátu: zlomené kosti, odříznuté prsty, infarkty. Jednou se v komoře na harampádí oběsil pracovník. Několik týdnů ho nemohli nalézt.

„A pak,“ vypráví Stroková, „nikdo nevěděl, kdo to vlastně je.“ Aby co nejvíc srazil náklady, zaměstnává Tönnies agenturní pracovníky z Rumunska, Bulharska a Polska. Jejich zdravotní stav i ubytování ve vybydlených panelácích a někdejších kasárnách jdou tudíž mimo něho.

Pracanty dodávají výhradně dvě agentury. „Lidi nehledáme. Oni přicházejí k nám,“ líčí v týdeníku Der Spiegel Dumitru Miculescu (44), jemuž se doma v Rumunsku přezdívá Král prasat. Němec Josef Basselmann (57) „loví“ ve stejných vodách a pořádá náborové výpravy po velkých rumunských městech, odkud si pracovníky rovnou odváží do Spolkové republiky.

„Teď, když se koronavirem nakazilo 1500 jeho lidí a celý okres Gütersloh stihla karanténa, začali místní spatřovat v cizincích z jatek lidi s jejich osudy. Už ne někoho, koho vídají plaše vklouznout do supermarketu či nacpané v bílých mikrobusech při cestě za živobytím,“ napsal týdeník Der Stern.

Závod ve Rhoda-Weidenbrücku, vlajková loď koncernu, rozměrem připomíná mezinárodní letiště. Zeď kolem něj se vyšplhala do stejné výšky, jaká bývá u vězení s nejpřísnější ostrahou.

Denně se tu porazí a zpracuje přes 25 tisíc zvířat. Roční obrat činí sedm miliard eur (186 mld korun). Gigantický plátce daní, jemuž město vděčí za dvě koupaliště, stadion, školky a jesle a novou městskou halu.

Clemens Tönnies, jehož jmění časopis Forbes odhadl na 2,3 miliardy eur (61,2 mld korun) a jemuž se přezdívá Masný baron nebo Kotletový císař, se­snoval vlivovou síť sahající do politiky, kultury a prostřednictvím pozice ve fotbalovém klubu Schalke 04 i do sportu.

Nepřekvapí, že nad ním držel až donedávna ochrannou ruku i Armin Laschet (59), zemský premiér Severního Porýní-Vestfálska. Vycházel mu vstříc tak dlouho, že se proslýchá, že si tím zničil, nebo přinejmenším podlomil, vyhlídky ucházet se na podzim 2021 za křesťanskou demokracii (CDU) o úřad kancléře.

Sven-Georg Adenauer (60), vnuk prvního poválečného kancléře Konrada Adenauera a dvacet let okresní zemský rada v barvách CDU, podniká v okurkách v láku podle prastarého švédského receptu, přičemž se objevily v reklamním letáku od Tönniese. „Vím, že to zní hloupě, ale netočily se při tom žádné peníze,“ vysvětluje.

Ne dosti na tom. Před týdnem vyšlo najevo, že Sigmar Gabriel (60), někdejší vicekancléř a předseda sociální demokracie (SPD), působil od letošního března jako poradce u Tönniese – za honorář deset tisíc eur (266 tisíc korun) měsíčně.

Tönniesovy dlouhé prsty výmluvně dokládá událost z poloviny května. Když okres vyslal inspektory z hygieny na tajnou bleskovou přepadovou kontrolu ubytoven, narazili na vycíděné, ale poloprázdné prostory. Padlo jen pár pokut za nedodržení odstupů. „Tou dobou byly všechny hotely ve městě obsazené do posledního lůžka. V době koronavirové krize,“ uzavírá doktorka Storková.