Křesťanskodemokratická unie Německa (CDU)

Zatímco útočištěm německých stoupenců umírněné levice po desetiletí zůstává sociální demokracie (SPD), druhou z obou tzv. Volksparteien- velkých lidových stran podporují především stoupenci pravého středu. Křesťanskodemokratická unie (Christlich Demokratische Union Deutschlands - CDU) se po druhé světové válce významně zasloužila o „hospodářský zázrak“ Spolkové republiky.

Konrad Adenauer, legendární „otec vlasti“ a první poválečný kancléř za CDU, i Ludwig Erhard, Adenauerův ministr hospodářství a poté nástupce v křesle předsedy spolkové vlády, vdechli život modelu sociálního tržního hospodářství a prosadili integraci západního Německa do západoevropských a atlantických struktur včetně NATO.

Helmut Kohl zdaleka nedosahoval Adenauerova formátu. Nicméně když mu dějiny na přelomu let 1989/1990 jako na stříbrném podnose přihrály možnost zapsat se do nich jako sjednotitel rozděleného Německa, nezaváhal ani na vteřinu.

A konečně v Angele Merkelové měla CDU nejen svou předsedkyni, ale především od roku 2005 první kancléřku v historii země.

Přestože CDU se snaží zastávat myšlenky křesťanského učení bez ohledu na vyznání, největší vliv si v ní udržují katolíci. Jako konzervativní uskupení obhajuje soukromé vlastnictví, odmítá přehnané zásahy státu do ekonomiky a hlásí se ke křesťanským hodnotám (podpora rodiny a církve, staví se proti interrupcím).

V Bavorsku nepůsobí, protože její pozici v politickém spektru převzala Křesťanskosociální unie (CSU). Na federální úrovni vystupují jako celek CDU/CSU, ve Spolkovém sněmu tvoří i společný poslanecký klub.

CDU vznikla po porážce nacistického Německa ve druhé světové válce v roce 1945 jako strana dvou německých křesťanských vyznání – katolíků a protestantů. Požadovala návrat k tradicím, hlásila se k zásadám křesťanského socialismu, liberalismu a konzervatismu. Navazovala na předválečnou katolicky zaměřenou stranu Deutsche Zentrumspartei, zkráceně Zentrum.

První demokratické volby ve Spolkové republice v roce 1949 CDU vyhrála s 31 procenty získaných hlasů jen těsně před SPD, do křesla spolkového kancléře tudíž usedl její kandidát Konrad Adenauer, bývalý starosta Kolína nad Rýnem. V parlamentních volbách v letech 1953 a 1957 zaznamenala dvě výrazná vítězství, přičemž v roce 1957 dokonce dosáhla absolutní většiny. V roce 1961 zaznamenala ztráty, Adenauer ale o dva roky později odstoupil a uvolnil prostor Ludwigu Erhardovi, jenž straně zajistil v roce 1965 vítězství.

O dva roky později kvůli sporům o ekonomickou a finanční strategii a také v důsledku první poválečné hospodářské krize se rozpadla koalice s liberální FDP. Premiér spolkové země Bádensko-Württembersko Kurt Georg Kiesinger zformoval s SPD první velkou koalici na spolkové úrovni.

Konec šedesátých let poznamenala studentská revolta roku 1968, oslabení ekonomiky, jež nedokázala udržet skvělou výkonnost z éry hospodářského zázraku a touha západních Němců po změně. Volby do Spolkové sněmu v roce 1969 tudíž přinesly historickou změnu: CDU musela poprvé do opozičních lavic poté, co SPD a FDP vytvořily kabinet pod vedením Willyho Brandta (SPD).

V roce 1973 řízení CDU převzal premiér spolkové země Porýní-Falc Helmut Kohl. Jeho chvíle přišla v září 1982 – FDP opustila koalici s SPD pod Brandtovým  nástupcem Helmutem Schmidtem. Kohl dokázal o rok později přivést stranu k drtivému vítězství (48, 8 procent hlasů) a u moci zůstali černo-žlutí (CDU/CSU a FDP) i o čtyři roky později, byť se značná část voličů od křesťanských demokratů odvrátila.

Když v listopadu 1989 padla berlínská zeď, Kohl připravil bleskurychle vnější (desetibodový plán, smlouva 2 + 4) i vnitřní podmínky (měnová unie, rozdělení někdejší NDR na nové spolkové země) sjednocení. Ačkoli předtím průzkumy veřejného mínění potvrzovaly jeho klesající oblibu, Německo ho slavilo jako kancléře – sjednotitele. CDU v NDR, jež působila jako součást politického systému, se stala součástí celoněmecké strany.

Voliči v prosinci 1990 odměnili Kohla volebním vítězstvím nad Oscarem Lafontainem (SPD), který varoval před negativními důsledky sjednocení, jež se později do puntíku naplnily. Zatímco o čtyři roky později se ještě dokázal Kohl u uren ještě těsně prosadit, po dalších čtyřech letech už jako nejdéle sloužící kancléř v německých dějinách drtivě podlehl Gerhardu Schröderovi (SPD) a CDU podruhé v dějinách přešla do opozice.

O rok později vyvrcholila sponzorská aféra v CDU, kdy Kohl odmítl jmenovat dárce milionových příspěvků. Z čela strany následně odstoupil.

V čele CDU ho vystřídal Wolfgang Schäuble, ale jen na krátko. V roce 2000 odstoupil, aby stranu poprvé mohla řídit žena – Angela Merkelová.

Ve volbách v roce 2002 se za CDU/CSU o kancléřské křeslo ucházel kandidát sesterské bavorské strany, bavorský premiér Edmund Stoiber. Bylo to podruhé v historii, co to zkoušel zástupce CSU, ale stejně jako v prvním případě - kdy to zkoušel Franz-Josef Strauss v roce 1980 – byl pokus neúspěšný. Stoiber na Schrödera nestačil.

Karta se obrátila až v předčasných volbách v září 2005, z nichž CDU vyšla vítězně a Merkelová jako první žena v čele spolkové vlády. Stanula v čele druhé velké koalice její strany a SPD.

Veřejnost a média vládě vyčítaly nedostatek odvahy pro potřebné reformy, ale naopak oceňovaly, že se jí po podzimu 2008 podařilo zbrzdit a odvrátit dopady světové hospodářské a finanční krize. V září 2009 sice CDU zaznamenala nejhorší volební výsledek od roku 1949, nicméně dokázala vytvořit vládu s liberály z FDP, kteří naopak zazářili.

Merkelová sice zůstala kancléřkou, avšak vláda zaznamenala v rekordním čase prudký pád obliby.

Podobně dopadla CDU i ve volbách v září 2017. Ačkoli získala třetinu hlasů, mnohé ztratila. Její šéfka se nicméně zapsala do historie, když zemi vede i čtvrté funkční období.