Článek
Dramatický rozdíl zůstává stranou mediální pozornosti. A to až do té míry, že kurdskou statistiku se zatím nepokusil nikdo ze západních zpravodajů v oblasti ověřit. K dispozici je tak zatím suché konstatování majora irácké policie Imada Hassana, který podle webu antiwar.com po dobytí Mosulu na adresu místních řekl: „Doufám, že tato zkáza jim dá lekci.“
Strkání hlavy do písku před tragickým údělem Mosulu vede samozřejmě k frustrujícímu podezření: takový přístup lze totiž vykládat i tak, že ti, kteří se jindy ohánějí humanitou a bytostným zájmem o bezpečí nebo aspoň o přežití civilistů, se tentokrát cíleně snaží vyhnout momentu, kdy by museli vysvětlovat, proč mohli pobít více bezbranných než ti, kteří své útoky na civilisty nepřesvědčivě popírají, nebo zcela zamlčují.
| KOMENTÁŘ DNE: | |
|---|---|
| Očima Saši Mitrofanova: Srážka aligátora s čápem | |
Lze samozřejmě ideologicky tvrdit, že za všechny civilní oběti v Mosulu může vlastně jen Islámský stát (IS). Ten nepochybně povraždil mnoho obyvatel a další používal jako „živé štíty“. Pokud se ale zaměříme jen na IS, hrozí, že budeme dál opomíjet klíčovou skutečnost: že totiž množství bezbranných lidí – mužů, žen i dětí – pobily i irácké vojenské síly a letectvo americké koalice, která je podporovala.
I přes mrtvoly masy civilistů
Unikne tak důležitý a varovný moment, že v zuřivé obraně iráckého velkoměsta zřejmě teroristé přišli na způsob, jak prohloubit nepřátelství vůči Bagdádu i vůči Západu, který ho podporuje.
Spojené státy v květnu potvrdily svou novou taktiku, jejímž cílem je obklíčit a „vyhladit“ ISS v Mosulu a také v syrské Rakce. Jako by tu zaznívala ozvěna slov z vietnamské války, kdy podle agentury AP americký důstojník o tamním Ben Tre řekl: „Toto město bylo nezbytné zničit, abychom je zachránili.“ Jenže v případě Mosulu šlo už o velkoměsto.
Islámský stát svým tvrdým a úporným odporem v Mosulu zřejmě přiměl protivníky, aby šli doslova přes mrtvoly civilistů, pokud chtěli dosáhnout rychlého vítězství. A pokud byly civilní oběti tak vysoké, jak tvrdí Kurdové, lidé v Mosulu i jinde v oblasti na to jistě jen tak nezapomenou. A kdo ví, jak tato otřesná vzpomínka ovlivní budoucnost Iráku i Blízkého východu. Kdo ví, kdy z půdy připravené dnešním Islámským státem vyroste nějaký superIS.
Při zkoumání zpráv o osudu civilistů v bitvě o Mosul lze jistě upřít pozornost i na čistě vojenské zřetele. Lze dojít ke zjištění, že masivní používání dělostřelecké palby iráckými vojenskými silami, po jakém se v hustě osídleném městě sáhlo, je prakticky jistým krokem k masakru. Děla proti obytným čtvrtím by určitě neměl nasazovat nikdo, kdo o sobě prohlašuje, že dbá na bezpečnost civilistů, jak to dělal Bagdád i jeho západní spojenci.
Záhada
Ani čistě vojenské hodnocení dopadů mosulské bitvy však nevyřeší jednu záhadu. Syrsko-íránsko-ruská koalice dobyla během tří měsíců povstaleckou část Aleppa, již bránilo asi deset tisíc povstalců a teroristů. Počet bojovníků IS, kteří bránili Mosul, nebyl nikdy odhadován na výše než pět tisíc. Přesto trvala bitva o irácké velkoměsto třikrát déle.
Proč ale? Kvůli ohledům na ochranu civilistů to určitě nebylo, jak už nyní tušíme. Přitom protivníci IS měli drtivou početní i technickou převahu – ještě podstatně větší než dobyvatelé Aleppa. Určitě nic nevysvětlí ani tvrzení, že v Mosulu teroristé z IS bojovali (a možná ještě bojují) až do posledního dechu.
Pak se ale lze ptát: proč tak nebojovali teroristé spjatí s Al-Káidou v Aleppu? Nebo ještě jinak: proč jen Syřané, Íránci a Rusové dokázali najít politické řešení, jež umožnilo, aby z města mohly odejít i tyto síly označované za teroristické a zločinné? Proč to nešlo v Mosulu?
„Absolutní zlo”
Zazní možná stereotypní odpověď, že zločinci z IS představují absolutní zlo, které je nutné vyhladit za každou cenu, a proto s nimi nelze jednat. Opravdu ne? Ani tehdy ne, když by se tím mohly zachránit tisíce a možná desetitisíce nevinných životů? A navíc: Jak víme, že všichni, kteří bránili Mosul, byli příslušníci IS?
Síla Islámského státu přece netkvěla v jeho počtech, nýbrž v tom, že na sebe dokázal nabalit početné sunnitské síly, které nenávidí šíitskou vládu v Bagdádu. Ta je podle nich brutální a utlačovatelská. Západ včetně Česka je z jejich hlediska jen spojencem tohoto zdroje útlaku a brutality.
Rusům a spol. se v Aleppu podařilo kombinací bomb a jednání přimět protivníky k odchodu. Západ a jeho spojenci nedokázali v Mosulu použít nic než jen ty bomby a granáty.
„Ruská“ koalice byla schopna dospět k pragmatickému ujednání i s těmi nejhoršími ze svých nepřátel. Západ viděl v odpůrcích irácké vlády pouze příslušníky zločinného IS, a tak mu nezbylo než dobývat v Mosulu doslova každý kámen – se všemi důsledky, jež to přináší jak pro vojáky, tak zejména pro místní civilisty.
Pochybný protiklad
Na děsivém osudu Mosulu měl tedy nemalý podíl i černobílý přístup Západu, který pokrytecky, samolibě nebo zcela hloupě dělí svět na ty dobré (tj. sebe a své spojence) a na ty zlé (své soupeře).
Jestliže totiž do boje nastupuje ztělesněné dobro, nemá jinou možnost než prosazovat, aby ztělesněné zlo na druhé straně fronty bylo vymýceno do kořene. Z tohoto protikladu není úniku, ani když „dobro“ představují zkorumpované vojenské síly vlády, jež „isákům“ za úplatu umožňují únik, nebo hrdlořezové z různých milicí a tupé zelené mozky, přikazující brutální bombardování civilních čtvrtí.
Šíitský Bagdád se s černobílým přístupem Západu plně ztotožnil. Získal tak možnost uplatnit vlastní plán. Jeho cílem nepochybně bylo oslabení či zničení všech sunnitských protivníků vlády, ať už k IS patřili, nebo ne. Nebylo v zájmu irácké vlády upozorňovat, že na území Islámského státu mohou existovat i jiné síly než jen IS.
Zatím nevíme, co vyroste z krvavé setby v Mosulu. Lze se jen obávat, že cena našeho černobílého pohledu na barvitý a složitý svět může být vskutku vysoká. A to nejen v Iráku.
