Experty postup džihádistů v Iráku nepřekvapil

Již několik let odborníci předpovídají, že různé faktory - ať již zakořeněné v historii či podmíněné nedávným vývojem v regionu - mohou v Iráku vyvolat nestabilitu a násilí. Napětí mezi šíity a sunnity trvá staletí.

Americký velvyslanec v Iráku v letech 2010 až 2012 James Jeffrey si nemyslí, že se vztahy mezi iráckými šíity a sunnity musely vyhrotit do dnešní podoby. Podle něj „se sunnité obecně ztotožnili s novým Irákem”. Sloužili v armádě, někteří i jako generálové.

Ale v posledních letech se vztahy začaly zhoršovat. Jeffrey připomíná vývoj v Sýrii, problémy irácké armády a fakt, že vláda i armáda jsou stále více nábožensky rozděleny. „Odehrála se otřesná politická kampaň proti sunnitům... A jednoduše bylo jen minimum snah přibrat sunnity do vlády,” řekl.

Sektářské napětí se již delší dobu projevuje násilnostmi. Loni bylo zabito kolem 8000 civilistů a rok 2013 byl podle OSN pro civilisty nejkrvavější od roku 2008.

Násilí ale není jediný problém, jde i o důvěru. Někteří sunnité Málikího a jeho vládu hluboce nesnášejí. A ISIL se toho snaží využít, vysvětluje profesor Londýnské ekonomické školy (LSE) Fawaz Gerges. ISIL podle něj získal v sunnitské komunitě základnu, což jí umožnilo rychle získat na síle a přitáhnout nové členy.

„Sunnité nechtějí být ovládáni ISIL, tím si prošli v roce 2004,” říká Jeffrey. „Ale právě tak jsou znechuceni iráckou vládou v Bagdádu.”

Největší chybou po svržení Saddáma Husajna bylo podle Ramzy Mardiniho z Atlantické rady to, že se usmíření nepřikládal větší význam.

Na jaře 2003 při americké invazi sloužilo v irácké armádě 430 000 vojáků a dalších 400 000 mužů v milicích. Poté, co byla poražena, tak ji americký správce Iráku Paul Bremer rozpustil. Stovky tisíc vojáků tak najednou přišly o práci.

Nejhůře byli postiženi vojáci s hodností plukovníka a výš, kteří věděli nejvíce o strategii a taktice. Neměli totiž nárok na odstupné a nesměli pracovat pro novou vládu. Něco ale dělat museli.

Profesor Gerges odhaduje, že „stovky možná tisíce zkušených velitelů Saddáma Husajna se připojily k ISIL.” To znamená, že tyto vzbouřenecké síly, i když je tvoří také bojovníci ze zahraničí, jsou vycvičeny a dobře Irák znají. A jejich vůdci jsou možná lépe zorganizovaní, mají lepší smysl pro strategii a jsou lepší v boji než mnozí v irácké armádě.

„ISIL to v zásadě umožnilo získat schopnosti a motivaci, stejně jako velitelskou strukturu,” řekl Gerges. „Je to miniarmáda bojující v Iráku i v Sýrii.”

Ramzy Mardini z Atlantické rady hovoří o „soustředěné snaze spojit Irák a Sýrii do jednoho sektářského bojiště”. Vývoj v Sýrii podle něj vdechl „nový život násilnému extremismu v Iráku a posílil sebevědomí” povstalců.

„Navíc mají plán,” dodává Nic Robertson ze CNN s odkazem na cíl ISIL vytvořit chalífát, tedy islámský stát, který by zahrnoval Irák a Sýrii.

Britský ministr zahraničí William Hague tvrdí že konflikt v Sýrii negativně ovlivnil další země včetně Iráku. ISIL získal v Sýrii bojové zkušenosti i výzbroj a peníze, ale také nové bojovníky.

To je také jedním z hlavních důvodů, proč je podle Hagueho nezbytné dosáhnout dohody v Sýrii, i když ani ta vše nevyřeší. „Také v Iráku... je třeba dosáhnout politického pokroku, aby irácká vláda mohla účinně na tento vývoj reagovat.”

„Politickým pokrokem” Hague zřejmě myslí překonání náboženského rozdělení, které určuje politiku a vládu v Iráku. Premiér Núrí Málikí je šíita. A v Iráku menšinoví sunnité se cítí opomíjeni.

Jak je tedy možné zabránit skupině, které se kvůli brutálním akcím v Sýrii zřekla i Al-Káida, převzít vládu nad Irákem? Podle Jeffreyho by amnestie pro některé povstalce nebo vláda národní jednoty celkovou dynamiku nijak podstatně nezměnila.

Situaci by podle něj mohla změnit vojenská intervence Turecka (motivovaná zeměpisnou blízkostí a faktem, že ozbrojenci zajali v Mosulu turecké občany) nebo Íránu (jako šíitská země je přirozeným spojencem Málikího).

Mohla by samozřejmě jednat i americká armáda. Irácká vláda by si přála, aby USA útočily ze vzduchu na ISIL, ale Spojené státy to zatím neplánují. Bez intervence další země je záchrana Iráku v rukou jeho armády a vlády. Bude na takový úkol stačit? Poslední vývoj není nijak povzbuzující. Podle svědků iráčtí vojáci masově opouštěli v Mosulu svá stanoviště a někteří z nich odhazovali zbraně a svlékali uniformy.