Arkansas schválil téměř úplný zákaz potratů

Máloco budí v Americe takové emoce, jako debata o tom, zda je člověk „pro-life” (pro život) nebo „pro-choice” (pro možnost volby). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze sedmdesátých let jsou na celém území USA potraty povoleny. I přesto přistoupil stát Arkansas k radikálnímu kroku.

„Podepisuji to kvůli drtivé legislativní podpoře a mému upřímnému a dlouhodobému 'pro-life' přesvědčení,” řekl republikánský guvernér Asa Hutchinson s vysvětlením, že zákon má přinutit Nejvyšší soud ke změně téměř padesát let starého stanoviska.

Americká média označují legislativu za vůbec nejtvrdší možnou. Interrupci totiž zakazuje v podstatě ve všech případech s jedninou výjimkou a to situací, kdy by těhotenství ohrozilo zdraví matky.

„Byl bych radši, kdyby zákon obsahoval výjimky i pro případy znásilnění a incestu, což je v souladu s mým názorem, a také by to zvýšilo šance u Nejvyššího soudu,” pokračoval Hutchinson.

Několik lidskoprávních organizací okamžitě avizovalo, že hodlá novou normu právně napadnout. Nejvyšší soud by ale mohl o zrušení zákona rozhodnout i bez podnětu, pokud uzná, že porušuje ústavní principy.

Politici z Arkansasu si ale myslí, že Nejvyšší soud zákon nezruší. Důvodem je fakt, že u Nejvyššího soudu mají v současnosti převahu republikánští nominanti poměrem 6:3. Bývalý prezident Donald Trump totiž v průběhu svého čtyřletého funkčního období prosadil do Nejvyššího soudu hned tři konzervativně smýšlející soudce.

Pro mnohé se tímto krokem otevřela cesta k zvrácení několika soudních rozhodnutí, která někteří Američané považují za příliš liberální – například právo ženy jít na interrupci. Kdyby soudci vyhodnotili, že stát může svým obyvatelkám potrat zakázat, mohou Arkansas v tomto přístupu následovat i další státy.

Případ známý jako „Roeová vs Wade” je jeden z nejkontroverznějších precedentů v historii amerického soudnictví vůbec. V roce 1970 zažádala jistá Jane Roeová z Texasu o potrat, ale protože jí to tamní zákony zakazovaly, obrátila se na soud.

Stát Texas zastupoval právník Henry Wade. Soud nakonec Roeové vyhověl, mimo jiné proto, že byla obětí znásilnění. Podle soudu byla chráněna čtrnáctým dodatkem ústavy, který všem americkým občanům dává „právo na soukromí”. Soudci se ovšem zdráhali zneplatnit přímo texaský zákon, a tak se případ dostal až k Nejvyššímu soudu. Ten nakonec rozhodl ve prospěch Roeové.

Rozhodnutí podle všeho nevyústilo ve zvýšený počet potratů. Podle americké CDC mezi lety 2006 a 2015 klesly případy interrupce o 26 procent. Řada států se přesto snaží potraty Američankám znepřístupnit různými omezeními a obstrukcemi.

Jedním z důvodů, proč je téma interrupcí v USA tak vyhrocené, je náboženství. A to i přesto, že si Otcové zakladatelé dali při psaní americké ústavy velmi záležet na tom, aby bylo oddělení státu od církve jednoznačné. První dodatek explicitně zakazuje federální vládě jakýmkoli způsobem zasahovat do náboženské svobody jedince.

Americká společnost je velmi nábožensky založená. Podle dostupných dat věří v Boha 80 procent obyvatel, téměř 71 procent se hlásí ke křesťanství. Z průzkumu prestižní organizace Gallup dokonce vyplývá, že každý čtvrtý Američan věří, že Bůh člověka stvořil před 10 tisíci lety.

To, jak Nejvyšší soud o arkansaském zákoně rozhodne, bude mít naprosto zásadní dopad na společnost i politiku. Soud totiž nemá v popisu práce pouze interpretovat vágně napsanou ústavu. Může rušit zákony, které považuje za protiústavní, a jeho rozhodnutí není pouhý právní názor, je to přímo zákon.

Nejvyšší soud má devět členů, které prezident jmenuje na doživotí. Výklad zákonů tak záleží na tom, zdali mají zrovna většinu nominanti republikánů nebo demokratů. Z toho důvodu tak v průběhu let došel soud několika protichůdným závěrům.

V roce 1930 například konzervativní Nejvyšší soud vyhodnotil, že soubor radikálních ekonomických reforem Franklina D. Roosevelta porušují ústavu, zatímco za čtyřicet let ten samý soud (tentokrát už s většinou liberálů) povolil Kongresu téměř neomezenou regulaci ekonomiky.

Nejvíce známý případ názorové otočky Nejvyššího soudu USA se ale týká rasové otázky. V roce 1896 podpořili tehdejší soudci státem podporovanou rasovou segregaci na bázi „separate but equal” (odděleni ale rovni). Ústavu spojených států, konkrétně článek o rovnosti před zákonem, podle nich neporušovala.

O tom, že je segregace na základě rasy protiústavní, rozhodl Nejvyšší soud až v roce 1954. Soudci ve svém verdiktu citovali přitom stejný článek, o kterém jejich předchůdci tvrdili, že diskriminaci nezakazuje.

Podle části právních expertů tak není pravda, že Nejvyšší soud pouze vykládá, nikoli tvoří zákony. „Ukázalo se, že soudci Nejvyššího soudu vytvářejí zákony pořád,” napsal ve své autobiografii bývalý prezident Barrack Obama.