„Věřte lidem” je starý, silný politický slogan a v takovýchto dobách je třeba se ho držet. Pokud člověk věří v demokracii, musí věřit v lid a musí se přimět věřit v Donalda Trumpa, nebo přinejmenším ve spásnou moc demokracie.

Právě takový je smysl voleb: dokážou osvěžit, vzpružit a reformovat instituce a společnost. Kdybychom je neměli, byli bychom řízeni samospasitelnou byrokracií. Přinejlepším. Každé prezidentské volby nabízejí příležitost udělat změnu, mít radikálně odlišnou osobnost v Bílém domě.

V dějinách bylo takových osobností mnoho. Vlastně sám Barack Obama byl poměrně odlišný od svých předchůdců a tací jako Abraham Lincoln, Franklin Roosevelt a John F. Kennedy znamenali všichni rozchod s minulostí, kterého se v tehdejší době obávala většina establishmentu.

Nástup Reagana byl šok

Ronald Reagan byl sice ve srovnání s Trumpem státník, ale i tak způsobil jeho nástup do Bílého domu šok. Dnes uctívaný politik – koneckonců Trump oživil jeho heslo Make America Great Again (Vraťme Americe její velikost) – byl ve své době podobně obáván, nenáviděn a podceňován.

Evropa byla konsternována, že tento herec z béčkových filmů, který kdysi vystupoval společně s šimpanzem v jinak nevýrazném snímku Bedtime for Bonzo, byl zvolen, aby vedl svobodný svět. Předpokládalo se, že jaderná válka s Ruskem je za dveřmi. Netrvalo dlouho a začaly se šířit vtipy o Reaganově chabém intelektu. V Británii vznikla satirická písnička s názvem Nemůžu uvěřit, že je Ronald Reagan prezidentem, která měla tento text:

Jsem připraven uvěřit, že s Coca-colou jde všechno líp.

A že ajatolláh bude vyprávět zatraceně dobrý sprostý vtip.

Věřím, že co říká Bugs Bunny, někteří lidé slyší.

A že Salt Lake City se svou krásou od jiných měst neliší.

Věřím, že J.R. miluje Sue Ellen upřímně,

věřím, že slova zní líp, když člověk řve,

a věřím tomu, že ďábel kát se je připraven,

ale nemůžu uvěřit tomu, že Ronald Reagan je prezident.

Tehdy, stejně jako dnes, Evropa s notnou dávkou snobství pohlížela na schopnost Američanů spravovat své vlastní záležitosti. Tentokrát však, vzhledem k francouzským a německým volbám plánovaným na nadcházející měsíce, by velká světová sedlácká revolta, která začala brexitem a pokračovala Trumpovým triumfem, mohla narušit zaběhané pořádky v Paříži a Berlíně.

Máte padáka

Z výsledku amerických voleb je každopádně zcela jasné, že velké množství Američanů je přesvědčeno, že jejich země, a především jejich ekonomika, již nějakou dobu nefunguje podle jejich představ. Příliš mnoho lidí přišlo o práci, příjmy střední třídy příliš dlouho stagnují a dluhy federální vlády jsou znepokojivě vysoké.

Američtí voliči, nebo minimálně značná část z nich, si přáli skoncovat s tím, co považují za nevydařenou minulost. Jinými slovy globalizace a argumenty politiků, kteří ji reprezentují, jako je Hillary Clintonová, ztratily svou moc. A Trumpův agresivní protekcionismus očividně zvítězil.

Nelze tvrdit, že lidé jsou neomylní, anebo řečeno slovy britského ministra financí Philipa Hammonda, že bezděčně hlasují tak, aby zchudli. Voliči nicméně mohou říci vládě, či dokonce celému politickému establishmentu: „Máte padáka!” Demokracie, ač se nám možná nelíbí její důsledky, je úžasná věc, i když prezident Trump třeba není.