Vzápětí německá vláda prostřednictvím své mluvčí Martiny Fietzové oznámila, že považuje tuto otázku za uzavřenou „po právní i politické stránce“. Berlín se odvolává na smlouvu 4+2 z roku 1990, podle které došlo ke sjednocení rozděleného Německa a kterou Berlín vykládá jako konečné vypořádání s poválečnými závazky vůči ostatním státům.

Řada německých deníků spojuje řeckou diplomatickou iniciativu se snahou premiéra Alexise Tsiprase zabodovat na domácí politické scéně, kde v současné době probíhá předvolební kampaň. Deník Bild dokonce označil řeckou iniciativu za „provokativní urážku“ s cílem získat od německých daňových poplatníků stovky miliard eur.

Nicméně řecké ministerstvo zahraničních věcí připomíná, že se na tomto diplomatickém kroku dohodla převážná většina řeckého parlamentu už minulý duben, a zdůrazňuje, že řecké nároky se netýkají jen vyplacení reparací za obrovské materiální škody, které spáchali nacisté během okupace Řecka, ale zahrnují i otázku navrácení ukradených archeologických i dalších kulturních památek, jakož i otázku morálního vyrovnání mezi oběma národy.

Největší ztráty hned po SSSR

Shodou okolností si Řekové v tyto dny připomínají válečné zločiny, kterých se němečtí vojáci dopustili proti civilnímu obyvatelstvu hned po obsazení Kréty v červnu 1941. Příslušníci wehrmachtu během čtyřleté okupace Řecka vypálili stovky vesnic a osad. Vydrancování země bylo tak rozsáhlé, že v zimě roku 1941–1942 propukl hladomor, na jehož následky zemřelo čtvrt milionu Řeků.

Řecko během německé okupace trpělo nejvíc ze všech států s výjimkou Sovětského svazu. Ztráty na lidských životech dosáhly půl milionu. To je sedm procent tehdejšího obyvatelstva. Desítky tisíc Řeků byly popraveny. Přes osmdesát procent řeckých Židů nepřežilo holocaust.

Neméně kuriózně působí i otázka německého dluhu vůči Řecku – nesplacené půjčky, kterou si nacisté vynutili na Řecku v době okupace, jejíž výše se dnes odhaduje na deset miliard eur (256,6 mld. korun) a jejíž existence není právně zpochybňována.