Analýza: Kuba po Castrech

A Raúl Castro sice opustil funkci předsedy státní rady, ovšem nadále zůstává v čele komunistické strany až do jejího dalšího sjezdu v roce 2021, i když je otázka, jak velkou tam v 86 letech hraje roli.

Díaz-Canel dal najevo, že nemíní uhnout ze stávající linie, když pravil: „Na Kubě není místo pro ty, kdo usilují o restaurování kapitalismu.“

Ani opozice si od nástupu tohoto partajníka mnoho neslibuje, i když se v posledních letech tlak režimu uvolnil, vězněných ubylo a příslušníci opozice jsou spíše zadržováni než přímo vězněni. Hlavně se však na Kubě pomalu rozvíjí soukromé podnikání, byť s mnoha omezeními.

Volba Díaze-Canela, který je skoro o třicet let mladší než Raúl Castro, ukazuje, že Kuba přestává být gerontokratickým režimem, kde se u moci udržují zestárlí vůdcové revoluce. Vzhledem k době, která uplynula od chvíle, kdy získali moc, nezbylo režimu nic jiného než omladit.

Nová hlava státu to však snadné mít nebude. Nenese jméno Castro a není spojena s revolucí, takže jí nebude automaticky prokazována úcta. Největšího potlesku se taky v parlamentu dočkal právě odcházejí Raúl Castro, bratr revolučního vůdce Fidela, který zemřel předloni.

Před Díazem-Canelem přitom stojí velké výzvy, a to jak ekonomické, kdy se Kuba neobejde bez posilování soukromého sektoru, tak politické. Za jeho vlády se ukáže, jak silný je režim, zda dokáže ustát výměnu vedení, když ikonické kultovní postavy nahradí politik, který nemá aureolu úspěšného revolucionáře.

Byvší úspěchy se v jeho případě na váhu nekladou, ačkoli je nutno uznat, že vousatí revolucionáři uspěli. Nejenže svrhli prohnilý Batistův režim prolezlý korupcí, ale dokázali i vzdorovat všem snahám USA odstranit je od moci. Američanům se to nepovedlo vojensky, když invaze emigrantů v zátoce Sviní skončila zoufalým fiaskem, a nezvládly to ani tajné služby, které chtěly mnohokrát Fidela Castra zabít. Kubu nezlomila ani více než půl století dlouhá ekonomická blokáda.

Jasně že Kubánci těžili z podpory socialistických zemí, ovšem ta skončila po rozpadu východního bloku. Castro přesto nepadl, protože si vždy dokázal najít někoho, kdo ho ekonomicky podporoval, jako byla Venezuela.

A když v roce 2016 Spojené státy začaly uvolňovat blokádu a prezident Barack Obama s manželkou dorazil do Havany, bylo to vítězství Kuby a potvrzení chybného amerického rozhodnutí nepodpořit po revoluci Castra, když začal znárodňovat půdu United Fruit, což ho zahnalo do náruče Moskvy a vedlo ke kubánské krizi, kdy hrozila válka, protože Sověti rozmístili na Kubě balistické rakety.

K úspěchu Castrovi nestačilo jen charisma a řečnický talent, podnikl kroky, které ocenili obyvatelé, prosazoval rovnost a zajistil dostupné školství, takže v roce 2016 bylo v zemi gramotných 99,8 procenta obyvatel.

Také se podařilo vymýtit většinu nakažlivých nemocí, lidé se v průměru dožívají 77 až 81 let a umírá jen 5,8 dětí z tisíce narozených, o čemž se lidem v dalších latinskoamerických zemích ani nesnilo a nesní.

Kuba se tak pro mnohé země v oblasti známé nechutí k USA stala vzorem, i když šlo o diktaturu, kde tvrdě vládla jedna strana, jenomže těch v Latinské Americe bylo vždy požehnaně, což není omluva pro Castra a jeho tvrdý postup.

Zapomínat nelze ani na to, že kubánští revolucionáři byli extremisté i mezi marxisty, v duchu Trockého vyváželi revoluci do dalších zemí, což se stalo osudným Che Guevarovi, který byl zabit v Bolívii. Angažovali se však v půlce šedesátých i na straně levicových povstalců v Kongu a v další dekádě podporovali angolské vzbouřence.

Adorovat kubánský režim není proč, ale je dobré mu porozumět právě před změnami, které ho čekají.

Havana nemůže žít z minulosti. Zemí, které by ji ekonomicky podporovaly z ideologických důvodů po ekonomickém kolapsu Venezuely, už taky moc není, a tak je otázkou, jak se vyrovná nové vedení s aktuálními problémy a umožní-li demokratizaci. Spekulovat o čínské cestě tržního komunismu vzhledem k odlišné mentalitě Kubánců zrovna nejde. Ovšem sen exilu o návratu k byvším časům je také iluzí, šedesát let vymazat nejde.