Prostitutkami byly samy vězeňkyně táborů. Nejprve byly vybrány z koncentračního tábora v Ravensbrücku, později i z dalších koncentráků. Většinou to byly Němky, které se do táborů dostaly kvůli prohřeškům proti rasovým zákonům, nikdy to nesměly být židovky.

Jednou z vězenkyň, vybraných pro poskytování sexuálních služeb v Buchenwaldu, byla od roku 1943 tehdy 25letá Margarethe W.  Z celkového počtu 16 žen měla číslo 13. Margarethe prolomila mlčení a krátce před svou smrtí o tom, co prožila, promluvila. To, že byla vybrána mezi skupinu žen, které měly obšťastňovat vězně, jí zachránilo život a ona tak peklo koncentračního tábora přežila.

Ženám se dostalo lékařského ošetření, hygieny a také jídla, popsal Sommer. Za to ale musely být každý večer k dispozici. Na akt bylo vyčleněno 15 minut a odehrával se za dozoru strážců.

Podle Sommera drtivá většina vězňů byla v tak zoufalém fyzickém stavu, že do nevěstince stejně nebyli schopni jít. Využívali je především kápové, tedy privilegovaná vrstva vězněných. Ale i ti si museli podat písemnou žádost ve znění: „Vězeň číslo .... poníženě prosí o povolení navštívit nevěstinec.“

Po válce se stalo toto téma tabu. Ženy, které byly vybrány k prostituci, podle historika Sommera přežily, ale o tom, co zažily, ze studu mlčely.