Vysocí komisaři USA, BritánieFrancie trvali až do roku 1955, kdy skončil ve Spolkové republice okupační statut, na lustraci všech zaměstnanců BfV – včetně řidičů, kuchařů a pracovníků dílen.

Paralelní struktury „externistů“ jim však nepřekážely. Týkaly se především oddělení V. odpovědného za kontrašpionáž.

„V nich našly uplatnění desítky bývalých příslušníků SS, gestapa a sicherheitsdienstu, zpravodajské služby SS a nacistické strany NSDAP,“ napsal list Süddeutsche Zeitung (SZ).

CIA si šla za svým

Stranou tak nezůstal Erich Otto Wenger, příslušník divize Leibstandarte SS Adolf Hitler, další esesák Walter Odewald, či Paul Opitz, jenž přišel z gestapa. Gustav Halswick, někdejší SS-sturmbannführer, dokonce založil fiktivní firmu, jíž BfV platil za „vedení dokumentace a výzkum“.

Spojenci navenek prohlašovali, že v poválečném západním Německu nedovolí vznik nového gestapa, ale především Američanům někdejší esesáci a gestapáci jako „poradci“ a agenti nijak nepřekáželi. Slibovali si od nich profesionalitu proti sovětské špionáži, a navíc americká tajná služba CIA rozehrála v SRN vlastní hru.

V této horké fázi studené války podporovala bývalé spolky válečných veteránů, kteří na ochranu před možným sovětským útokem vytvářeli polovojenské oddíly především z příslušníků někdejšího SS a zbraní SS.

Zlom přinesl až rok 1963. Jeden zaměstnanec spolkového ministerstva vnitra zveřejnil, že BfV využívá informace, které získal spolu s Američany ilegálním odposlechem. „A právě staří nacisté přitom spolupracovali s Američany,“ napsal SZ.

Poté už museli bývalí gestapáci a esesáci své „vedlejšáky“ v kontrarozvědce opustit. Nepřišli zkrátka – státní služba se jim později promítla do důchodů.

Citlivost společnosti vůči exnacistům však postupně rostla, a tak v roce 1972 už musel BfV opustit také jeho dlouholetý šéf Hubert Schübbers poté, co vyšlo najevo, že se jako nacistický prokurátor podílel před rokem 1945 i na rozsudcích smrti třeba pro dezertéry z wehrmachtu.