"Musíme se k vesmíru chovat jako k přírodní rezervaci - brát zpět vše, co jsme do ní přinesli," zdůraznil v deníku Wall Street Journal Heiner Klinkrad, který má na starosti vesmírný odpad v Evropské vesmírné agentuře (ESA) a zároveň je koordinátorem výboru, který má tento problém vyřešit.

První krokem je podle něj zajistit, aby ve vesmíru trosek nepřibývalo. Nové satelity mají být uzpůsobeny tak, aby je bylo možné po dosloužení navést do atmosféry, kde by shořely. V budoucnosti se také počítá s novými prostředky pro vynášení zařízení na oběžnou dráhu - od plavidel, která nebudou při letech do vesmíru nic odhazovat, po vesmírné výtahy. Jejich vývoj však ještě nějakou dobu potrvá a bude nákladný. Především však tato projekty neřeší současný stav.

Kam s ním? Nápady přibývají

Některé nápady na odstranění vesmírného odpadu, které se sešly na Klinkradově stole, jsou opravdu bizarní: Například obrovské sítě s magnety, které by lovily trosky jako rybáři hejna tresek. Má to ovšem hned dvě chyby. Taková síť by se podle Klinkrada asi komplikovaně ovládala a navigovala a magnety by byly k ničemu, protože většina vesmírného zařízení mnoho železa neobsahuje. Podobné zkušenosti má i Klikradův americký kolega Donald Kessler, který má vést speciální program NASA.

 

Musíme se k vesmíru chovat jako k přírodní rezervaci - brát zpět vše, co jsme do ní přinesliHeiner Klinkrad z ESA

Jako příliš nákladné jsou dopředu zamítány nápady na konstrukci speciálního vesmírného plavidla, které podle Klinkrada vypadá jako "požírač planet" ze sci-fi Start Trek. Ze sféry "hvězdných" válek je také nápad, aby trosky likvidoval z povrchu vysokoenergetický laser. Bylo by to možné, ale řešení by možná přineslo více problémů. Větší kusy by se mohly rozpadnout na množství menších, hůře zjistitelných a nebezpečných projektilů.

To je zkušenost odvozená z loňského testu čínské protidružicové rakety. Sestřelením starého meteorologického satelitu se vytvořil oblak 3000 fragmentů a počet objektů nad 10 centimetrů, které dělají orbit nebezpečnější, se zvýšil o 25 procent. Únorová srážka nefunkční ruské vojenské družice se satelitem komunikační sítě Iridium pak vytvořila dalších 600 nebezpečných fragmentů.

Osprchovat nebo ožehnout

Zadání je proto jasné: řešení nesmí způsobit víc problémů než užitku a také nesmí být moc nákladné.

Raketový konstruktér Jim Hollopter, který nyní pracuje pro společnost Satellite Communications v Austinu, tvrdí, že nejlevnější bude orbitální smetí spláchnout vodou. Navrhuje využít staré klasické rakety a naplnit je vodou. Rakety vynesou v podstatě na orbit vodní granát a samy shoří v atmosféře. Uvolněný proud vody by pak měl vychýlit trosky natolik, aby zamířily k zemi a shořely v atmosféře.

Jonathan W. Campbell z NASA naopak navrhuje oprášit svůj starší návrh využití nízkoenergetických pozemních laserů. Projekt z roku 1996 počítal s"ožeháváním" objektů na orbitě rychlými pulsy. Trosky by se nerozpadly, ale zásah by měl opět stačit k jejich sražení do atmosféry.

Campbellův tým údajně spočítal, že za cenu jednoho startu raketoplánu - 500 miliónů dolar by vyčistil atmosféru během pěti let. Ve srovnání s rizikem, že kvůli troskám bude zničen celý raketoplán, vypadá zmíněná půl miliarda dolarů jako pakatel, řekl Campbell.

Incidenty, jako bylo poslední ohrožení Mezinárodní vesmírné stanice prolétávajícími troskami, posouvají potřebu odstranění vesmírného odpadu v žebříčku priorit výše.