Test programu planetární obrany s nárazem do asteroidu bude v září 2022, hlásí NASA

Binární systém s označením 65803 tvoří větší těleso Didymos A o průměru přibližně 780 metrů, kolem něhož obíhá měsíček Didymos B, velký asi 160 metrů. Dvojice byla objevena v dubnu 1996 a vědci se v zájmu realizace projektu DART o ní snaží dozvědět co nejvíce od roku 2015.

DART (Double Asteroid Redirection Test) by měl být první misí s předvedením jedné z technik obrany naší planety – změny pohybu planetky kinetickým nárazem, takovým kulečníkovým šťouchem.

Jde o zasažení Didymosu B kosmickým aparátem s cílem ovlivnit jeho let a vychýlit ho z jeho dráhy, byť nepatrně.

Dvojplanetka Didymos pro Zemi nepředstavuje žádnou hrozbu a je ideálním cílem pro takovou zkoušku, protože podle NASA je snadnější měřit v binárním systému změny v oběžné dráze menší planetky kolem větší než sledovat změny v letové dráze jedné planetky kolem Slunce.

S vypuštěním sondy DART se počítá v létě 2021 a její dopad předpokládanou rychlostí přibližně šest kilometrů za vteřinu je plánován na září následujícího roku, kdy by Didymos měl být „jen” 11 milionů kilometrů daleko od naší planety. Tato vzdálenost bude umožňovat sledování pomocí přístrojů ze Země.

V návaznosti na to odstartuje v roce 2023 do vesmíru s bezpilotní misí Hera od Evropské kosmické agentury (ESA) též nanosatelit APEX, na jehož vývoji se podílejí i Češi. Tato mise má právě prozkoumat vzniklé následky oné srážky sondy DART s asteroidem Didymos.

Modré planetě dopad nějaké nebezpečné planetky nyní bezprostředně nehrozí, nicméně podle odborníků takové nebezpečí do budoucna vyloučit nelze.

Vědci proto věnují přípravě ochrany před takovou katastrofou velkou pozornost a rozpracovávají různé scénáře, jak by ji bylo možné odvrátit.

Vesmírné agentury podle serveru Space.com v takovém případě počítají s nutností spojit mise dvou různých typů. První by měla být průzkumná, díky níž by experti získali údaje potřebné k co nejpřesnějšímu zhodnocení situace. Druhou fází by měly být projekty k odvrácení katastrofy, jestliže se potvrdí, že taková akce je nezbytná.

Podstatou planetární obrany je snaha ovlivnit dráhu letu hrozící planetky. Především jde o urychlení nebo zbrzdění rychlosti tělesa, které by tak do předpokládaného bodu srážky dorazilo dříve nebo později než Země.

V závislosti na dostatku času by k tomu stačilo i relativně nepatrné ovlivnění letu. Špatně připravený zásah, který by způsobil rozpad tělesa, by ale mohl znamenat nepředvídatelné riziko.

Vedle nárazu jednoho či více aparátů na planetku by k ovlivnění jejího letu mohly posloužit jaderné exploze, provedené podle potřeby v různé vzdálenosti od povrchu. V podstatě by šlo o snahu změnit hmotnost tělesa a tím i dráhu či rychlost letu.

K takovému účinku by podle některých expertů mohl sloužit i kosmický přístroj, který by kroužil kolem planetky a působil na ni gravitačním tahem.

Uvažuje se i o takzvané strategii laserových včel, spočívající ve vyslání roje menších přístrojů k potenciálně nebezpečné planetce. Všechny tyto sondy by pak soustředily své laserové paprsky na jeden bod na povrchu, čímž by došlo k vypařování materiálu a explozi, jež by mohla posloužit jako „tryskový pohon”, který by těleso odklonil.