Hlavní obsah
Sovětský špion Richard Sorge (1895–1944) Foto: ČTK

Proč Stalin nezabránil popravě Richarda Sorgeho

Byl zřejmě nejslavnějším sovětským špiónem druhé světové války. Ačkoli se o něm už hodně napsalo, zůstávají některé stránky osudu Richarda Sorgeho stále zahaleny tajemstvím. Dodnes například nevíme, kdo skutečně přivedl v říjnu 1941 japonskou policii na stopu Sorgeho špionážní sítě, nebo proč později Stalin neodpověděl na žádný z japonských návrhů na jeho výměnu.

Sovětský špion Richard Sorge (1895–1944) Foto: ČTK
Proč Stalin nezabránil popravě Richarda Sorgeho

Přestože Richard Sorge v letech 1933 až 1941 poslal z Tokia několik neocenitelných informací pro GRU (zpravodajskou službu Rudé armády), mezi nimi zprávy o plánované německé invazi do SSSR nebo později o japonském rozhodnutí válčit s Amerikou a Velkou Británií dříve než se Sovětským svazem, byl nakonec ponechán svému osudu.

Japonci čekali s vykonáním hrdelního rozsudku celý rok od jeho vynesení – až do 7. listopadu 1944, kdy byl 49letý vyzvědač popraven v den 27. výročí Říjnové revoluce.

Ošetřovatelka mu změnila život

Richard Sorge se narodil před 115 lety, 4. října 1895 v osadě Sabunči nedaleko Baku. Byl pátým dítětem německého inženýra, který pracoval na vrtech v ázerbájdžánských naftových polích, a o 18 let mladší Rusky Niny Kobelevové. Byly mu dva roky, když se rodina odstěhovala do otcovy vlasti.

V Berlíně se jako student gymnázia dobrovolně v prvních týdnech války přihlásil do armády. Byl několikrát raněn, naposledy tak vážně, že po sérii operací levé nohy ji měl o dva centimetry kratší a už nikdy pořádně nechodil.

Mezi Němci na ambasádě v Tokiu získal Sorge pověst výstředního, rozmařilého starého mládence a pijáka, který se ochotně podroboval mnoha tělesným pokušením.

Dlouho ležel v polní nemocnici ve východopruském Královci. Tam se setkal s mladou ošetřovatelkou, která mu změnila život. Ona i její otec, lékař, byli radikální socialisté a vzali mladého vojáka pod svá křídla. Mluvili s ním o sociální spravedlnosti a kapitalistickém vykořisťování, půjčovali mu knihy Karla Marxe.

„Poprvé jsem slyšel něco o Leninovi. Moje silná vůle studovat vychází z tohoto období,“ napsal Sorge o třicet let později ve svém prohlášení v japonském vězení.

Po válce krátce studoval medicínu, ale brzy přešel na univerzitu v Kiehlu, kde se věnoval ekonomice a filozofii. Ještě, než získal doktorát v oboru politických věd, vstoupil do německé komunistické strany. Dospěl k závěru, že budoucnost ukazuje bolševická revoluce v Rusku. „Ta mě přesvědčila,“ uvedl Japoncům při výslechu, „abych hnutí nejen teoreticky podpořil, ale přímo se ho zúčastnil.“

Z Němce se stal Rus

Příležitost k tomu dostal v dubnu 1924, kdy byl vybrán jako průvodce sovětských hostů na IX. sjezdu Komunistické strany Německa. Tehdy mu přední činovník Kominterny Dmitrij Manuilskij nabídl, aby šel pracovat do Moskvy, do německé sekce. Nakonec tam pobyl pět let. Přišel jako Němec a stal se z něho Rus, když v roce 1925 přijal (po matce) sovětské státní občanství. V témže roce vstoupil do Všesvazové komunistické strany (bolševiků).

Richard Sorge

Foto: Profimedia.cz

Studoval na školách Kominterny, která ho vysílala s různými úkoly do Německa, Anglie a Skandinávie. Jeho talentu pro zpravodajskou práci si všiml Jan Berzin, náčelník 4. oddělení generálního štábu (čili rozvědky, posléze přejmenované na GRU), a v roce 1929 se postaral o jeho přeložení právě k armádním zpravodajcům.
Sovětský svaz byl tehdy zaměřen na Dálný východ.

Sorge, který mluvil několika jazyky (německy, anglicky, francouzsky a rusky), absolvoval výcvik, dostal kódové jméno Ramsay (které mu zůstalo až do léta 1941) a přes Berlín byl v lednu 1930 vypraven do Číny, kde měl v Šanghaji oživit sítě GRU.

Během tříletého působení se mu to podařilo, ale jeho nejdůležitější zpravodajský objev se týkal vývoje událostí. Zjistil, že Němci opouštějí své tradičně blízké vztahy s Čínou, aby ukovali spojenectví s Japonskem. Co to pro Moskvu znamenalo? Dvě nepřátelské síly hrozící Sovětskému svazu z východu a západu.

Sorge byl povolán do Moskvy a Berzin měl pro něj nový úkol: „Ústřední otázkou je, zda Japonsko plánuje, že nás napadne. Soustředíš se na zjištění, kterým směrem se bude tato expanze ubírat.“

Svedl manželku německého vyslance

Při své cestě do Tokia se Sorge nejdříve vydal do Berlína, aby si opatřil ochranné krytí jako novinář. V Japonsku byly životně důležité správné pověřovací listiny a vlivná doporučení. V září 1933 dorazil do Jokohamy jako zpravodaj německého listu Frankfurter Zeitung s pravým pasem na vlastní jméno. O rok později byl na německé ambasádě přijat za člena NSDAP.

Na vyslanectví byl záhy vítaným hostem. Mezi Němci žijícími mimo vlast získal pověst výstředního, rozmařilého starého mládence (nikdo přitom netušil, že se v Moskvě v létě 1933 podruhé oženil) a tvrdého pijáka, který se ochotně podvoloval mnoha tělesným pokušením, které Tokio nabízelo.

Stal se obvyklým hostem v řadě podniků v Ginze, slavné tokijské zábavní a nákupní čtvrti. Silné pitky byly součástí novinářské kultury, ovšem Sorge jim holdoval v nadměrné míře, a právě v Japonsku se u něho objevily první známky nezkrotného chronického alkoholismu.

Ve společnosti se pohyboval lehce, měl rád ženy a také je dokázal pro svou práci využívat. V dubnu 1934 se stal vojenským atašé na německé ambasádě plukovník Eugen Ott, který se – zvláště poté, kdy v roce 1938 povýšil na vyslance – stal pro Sorgeho nejvydatnějším zdrojem informací. Ottovi se začali se Sorgem scházet, až byl doslova členem rodiny. Natolik, že mezi ním a Helmou Ottovou (tehdy 44letou) vznikla milostná aféra. Stejně nevyhnutelné bylo, že na to plukovník přišel.

Jeden ze vzácných dochovaných snímků Richarda Sorgeho, německého antifašisty a sovětského vyzvědače z dob jeho působení v Japonsku.

Foto: ČTK

Diplomat však reagoval na odhalení nevěry své ženy s obdivuhodnou vyrovnaností, možná i proto, že sám propadl kouzlu Sorgeho osobnosti. Zřejmě i doufal, že ta romance brzy přejde. Vztah s Helmou po několika týdnech opravdu skončil a nenarušil přátelství obou mužů, které bylo pro Sorgeho skutečným zpravodajským zlatým dolem.

Alkohol a ženy přinášely zapomnění

V létě 1935 odjel Sorge ke konzultacím do Moskvy. Tam zjistil, že někteří z jeho přátel z vedení vojenského zpravodajství zmizeli – mezi nimi i Berzin. Nový šéf Semjon Urickij ho však přesvědčoval, že úkol pro jeho tokijskou rezidenturu se nezměnil: odhalovat japonské záměry.

Při setkáních s přáteli se dovídal o hororech, které se v zemi odehrávaly při stalinských čistkách. Nechtěl tomu věřit. Přesto podle svědectví jeho přítele Niilo Virtanena (pracovníka sekretariátu Kominterny) Sorge už tehdy při společném nestřídmém popíjení otevřeně připustil, že ho unavuje pracovat jako špión pro Sověty, ale že nevidí žádnou možnost, jak začít nový život.

V květnu 1941 odvysílal Sorge varování s přesným datem nacistického útoku. Stalin mu ale nevěřil a považoval zprávu za dezinformaci.

Zbývalo mu jediné: vrátit se a pokračovat ve špionážní činnosti. Bál se však, že v Japonsku dlouho nepřežije. Byla to, jak uvádí jeden ze Sorgeho životopisců Robert Whymant, první trhlina v jeho loajalitě: „Z toho i pozdějších náznaků se vynořuje osamělý vězeň své špionážní mise, bojující s pochybnostmi a rozervaný mezi nadějí a strachem z návratu do SSSR.

V tomto světle je snáze pochopitelný štít cynismu, který zarážel jeho známé. Stejně tak jako honba za zapomněním prostřednictvím alkoholu a žen. Honba, která se stávala tím horečnější, čím marnější se ukázaly následné pokusy uniknout z Japonska.“

Po návratu do Tokia se v den svých 40. narozenin seznámil v německém baru Rheingold s japonskou číšnicí Hanako Išii, která byla poté celých pět let Sorgeho milenkou. V jeho špionážní práci však nehrála žádnou úlohu. Naposledy se viděli shodou okolností opět v den Sorgeho narozenin 4. října 1941, dva týdny před jeho zatčením. O tom však Hanako nevěděla, a teprve po válce si v novinách přečetla, jaký ho potkal konec.

Po dvouletém snažení vystopovala na hřbitově v Zošigaja Sorgeho hrob a identifikovala jeho ostatky. Na vlastní náklady zařídila kremaci a ze zlatého můstku si nechala udělat prsten, který nosila až do smrti.

Jeho zpráva zachránila Moskvu

Richard Sorge byl již několik měsíců po zahájení své japonské mise schopen informovat Moskvu o debatě probíhající uvnitř japonské vlády, která se týkala příštího kurzu její politiky. Současně dával bedlivý pozor na německou stranu rovnice a zásoboval Moskvu informacemi o přípravách německé invaze.

V květnu 1941 dokonce odvysílal varování s přesným datem nacistického útoku. Stalin se však držel své utkvělé představy, že ho Hitler tak brzy od uzavření německo-sovětské smlouvy (byla podepsána v srpnu 1939) nenapadne, a Sorgemu – ale i dalším obdobným zprávám z jiných zdrojů – prostě nevěřil a považoval je za nepřátelské provokace nebo dezinformace.

Stalin

Foto: Archiv, Právo

Sorge dál pozorně sledoval diskuse ve vládním kabinetu. Ačkoli Němci tlačili na invazi do Sovětského svazu, japonská vláda se nakonec na přísně tajné Velké imperiální konferenci 6. září 1941 rozhodla, že provede úder na jih – směrem k ropnému a kaučukovému bohatství Malajsie a Východní Indie, což ve skutečnosti znamenalo válku s USA.

Když se Sorge tuto zvěst od člena své zpravodajské sítě Hozumi Ozakiho (poradce ministerského předsedy Konoa) dozvěděl a konfrontoval ji s informacemi z jiných zdrojů, mohl po jejich analýze v polovině září 1941 sdělit do Moskvy: „Možnost, která donedávna existovala, že Zelená (Japonsko) zahájí útok, zmizela nejméně do konce zimy. O tom není absolutně žádná pochybnost.“

Stalin mu tentokráte uvěřil (zřejmě i proto, že měl ještě další zdroj unikátních informací, neboť sovětští kryptoanalytici tehdy rozluštili japonský diplomatický kód a četli japonské depeše) a přesunul z Dálného východu na obranu Moskvy čerstvé sibiřské divize.

Na stopu Japonce přivedla švadlena

Zpráva tokijské rezidentury, která umožnila Stalinovi toto strategické vojenské rozhodnutí, zajistila Sorgemu místo na pomyslném zpravodajském panteonu. Byla však jednou z posledních. Naposledy se jeho radista Max Clausen spojil s centrálou 4. října 1941 a Sorge v depeši předpovídal, že Japonsko zahájí tažení do jihovýchodní Asie.

V těch dnech se Sorge poprvé svěřil svému jugoslávskému spolupracovníkovi Branko Vukeličovi (působil v Tokiu jako zpravodaj agentury Havas), jaké prekérní postavení u Sovětů má a jak nejistá je jeho budoucnost. Že pobyt v Japonsku ho zachránil, jinak by se stal obětí čistek.

Přesto Sorge také Vukeličovi řekl, že je rozhodnutý rezidenturu zavřít a odjet z Japonska. Vukelič nevěděl, že Sorge o tom své nadřízené už dlouho přesvědčuje. Splnil svou misi a mohl by být lépe využitý jinde. V Moskvě však zůstávali neoblomní.

Mezitím se nad Sorgeho špionážní sítí rychle stahovaly mraky. Dodnes přitom není objasněno, kdo skutečně zradil a přivedl policii na stopu. Údajně to měl být jeden z tehdejších vůdců Komunistické strany Japonska Ito Ricu, ale poválečné přešetřování jejích funkcionářů označilo toto obvinění za falešné. Jisté však bylo, že při pátrání po komunistech zatkla v září 1941 tajná policie 57letou švadlenu Katabaši Tomo, kterou naverboval Sorgeho spolupracovník, malíř Mijagi Jotoku, aby pro něj sbírala drobné informace.

Katabaši byla za svého někdejšího pobytu v Los Angeles členkou Komunistické strany USA. Mijagi bydlel tehdy v jejím domě a v Japonsku své přátelství obnovili. Při výslechu bezděčně uvedla Mijagiho jméno. Policie ho už pozorovala, ale výpověď Katabaši posloužila jako rozbuška.

Zatčen byl 10. října 1941. Následoval brutální výslech, ale Mijagi odmítl mluvit. Chtěl vzít svá tajemství do hrobu a v nestřeženém okamžiku se vrhl z okna druhého poschodí. Zlomil si nohu a přinesli ho zpět. Výslech začal znovu. Mijagi už mluvil bez zábran a prozradil i jména.

Nejdříve si policie přišla 15. října pro Ozakiho a nad ránem 18. října byli zatčeni také Richard Sorge, Max Clausen a Branko Vukelič.

Netušil, že si pomáhá k rozsudku smrti

„Zajali jsme vás pro podezření ze špionážní činnosti pro Kominternu a porušování zákona o zachování národního míru,“ uslyšel Sorge první slova prokurátora Jošikawy. „Ne!“ vykřikl. „Jsem nacista. Trvám na tom, abyste ihned zavolali vyslance Otta!“

„Jako komunista nemůžete být nacista,“ trval na svém vyslýchající. A chtěl vědět, komu jako vyzvědač sloužil. „Vaši podřízení Mijagi a Ozaki se ke špionáži přiznali. Našli jsme v Clausenově domě stejné strojopisy, kódové archy a rádiové zařízení. Jaký to má smysl zapírat?“ naléhal Ohaši Hideo, hlavní policejní vyšetřovatel.

Památník hrdiny SSSR Sorgeho v Moskvě

Foto: ČTK

Po týdnu požádal Sorge o tužku a papír. Napsal německy: Jsem mezinárodní komunista od roku 1925. Potom začal odpovídat na všechny otázky. Měl jedinou podmínku: nebude se diskutovat o ženách v jeho životě.

Ovšem tím, že zamlžoval svou skutečnou příslušnost, pomohl vyšetřovatelům vytvořit fikci, že jeho rezidentura operovala pro Kominternu a z nevědomosti přispěl ke strategii obžaloby. Ta chtěla dokázat, že přišel do Japonska, aby sledoval cíle Kominterny – svrhnout kapitalismus a systém císařství a změnit Japonsko na komunistický stát. Bylo to podstatné pro justiční šarádu, aby se jeho případ dostal pod zákon o zachování míru a mohl být vynesen rozsudek s absolutním trestem.

Když si Sorge po několika měsících – kdy měl už přístup k právnímu poradci – svou chybu uvědomil a jednoznačně prohlašoval, že patří ke zpravodajské službě Rudé armády, a nikoli ke Kominterně, bylo už pozdě. Marně vyšetřujícímu soudci říkal: „Naše skupina měla zcela jiný účel: pracovat pro mír mezi Japonskem a Sovětským svazem.“

Kostky už byly vrženy. Soudce při procesu 29. září 1943 sice uvedl, že Sorge Kominternu v roce 1929 opustil, ale tvrdil, že přednostně prováděl špionáž, aby propagoval její cíl. A tak Sorge v závěrečné řeči už jen neúspěšně namítal: „Neměl jsem absolutně žádnou myšlenku ani plán začít komunistickou revoluci v Japonsku, ani tady komunismus rozšiřovat.“

Sověti: Sorgeho neznáme

Šaráda se „špiónem Kominterny“ měla pro Sorgeho vážný následek. Sovětům zřejmě umožnila, aby se ho zřekli. Sovětský svaz udržoval fikci, že Kominterna je organizace mimo jeho kontrolu – agenta Kominterny nemůže tudíž uznat za jednoho ze svých.

„Třikrát jsme sovětskému vyslanectví v Tokiu nabízeli, že Sorgeho vyměníme za japonského vězně,“ vzpomínal generál Tominaga Kjodži. „Třikrát jsme dostali stejnou odpověď, že muž nazývaný Richard Sorge je jim neznámý.“

„Pro Sověty, kteří nikdy nepřipustili, že zaměstnávají špióny, se Sorge změnil v břemeno, protože se nechal chytit,“ napsal v pamětech někdejší člen zpravodajské skupiny Rudá kapela Leopold Trepper. „Možná, že byl zátěží také v jiném slova smyslu: jako agent, který dal výstrahu před německou invazí, která zůstala nepovšimnutá, byl Sorge pro Stalina nepohodlný.

Raději ho nechali popravit, než aby měli u sebe po válce dalšího obtížného svědka. Richard Sorge zaplatil za svůj blízký vztah s Berzinem. Když byl Berzin zlikvidován, neměl Sorge v očích Moskvy žádnou jinou cenu pro tu výměnu než jako dvojitý agent a trockista!“

Hrdinou SSSR až po 20 letech

Moskvou opuštěný a neuznaný vyzvědač byl v SSSR prohlášen hrdinou až po dvaceti letech. Údajně k tomu inspiroval Sověty francouzský životopisný film o Sorgem, který při promítání v Kremlu zhlédli členové sovětského vedení. Nikita Chruščov chtěl vědět, jestli je to pravda. Když mu GRU potvrdila, že Sorge pro ně skutečně pracoval, rozzlobil se: „Proč jste z něho neudělali hrdinu?“

Zanedlouho uveřejnila moskevská Pravda (4. září 1964) oslavný článek, v němž byl Sorge charakterizován jako ten, který varoval před německými přípravami na invazi do Sovětského svazu, „ale Stalin těmto ani jiným zprávám nevěnoval pozornost“.

Následně byl Sorgemu 6. listopadu 1964 udělen titul hrdiny SSSR in memoriam a stal se předmětem socialistického hrdinského kultu. Byly po něm pojmenovány školy a ulice, v Moskvě vztyčena jeho velká socha a v SSSR a NDR byly vydány i poštovní známky s jeho podobiznou.

Ještě jeden pokus zjistit, zda sovětská vláda změní na poslední chvíli svůj postoj, podnikl japonský ministr zahraničí Šigemicu Mamoru 6. listopadu 1944. Při recepci na sovětském vyslanectví na počest výročí bolševické revoluce nadhodil otázku nadcházející popravy. Jak později vzpomínal jeden přítomný sovětský diplomat, byl Šigemicu odmítnut: vyslanec Malik si o problému Sorge nepřeje diskutovat.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků