Hlavní obsah
Oslavy Dne nezávislosti v Izraeli Foto: Profimedia.cz

Historická domovina a útočiště pro příslušníky pronásledovaného národa, ale i trn v oku sousedů a cizorodý prvek v srdci arabského světa. Před 70 lety se splnil sen, o kterém po dva tisíce let snily generace Židů. Na území starověkých židovských království obnovili svou státnost a založili novodobý Izrael.

Oslavy Dne nezávislosti v Izraeli Foto: Profimedia.cz
Izraelci oslavují 70 let svého státu

Svou nezávislost vyhlásili Izraelci 14. května 1948, letos si však výročí založení státu připomínají už 19. dubna. Proč tomu tak je? Podle židovského lunárního kalendáře byla Deklarace nezávislosti přečtena 5. dne měsíce ijar roku 5708, který letos vychází na 20. duben gregoriánského kalendáře. To je ale pátek, kdy večer začíná šabat, a tak Izrael slaví Den nezávislosti o den dříve, tedy 4. ijaru 5778 - 19. dubna 2018.

Oslavy ale začínají už ve středu večer, neboť v židovské tradici začíná nový den večerem.

Herzl a zrození sionismu

Myšlenku samostatného státu v novodobé historii poprvé jasně formuloval zakladatel sionistického hnutí Theodor Herzl. Tento vídeňský židovský novinář se na konci 19. století snažil vyřešit problém Židů, kteří čelili antisemitismu, a v knize Židovský stát navrhl v té době revoluční krok - návrat do země předků, kterou v jejich národním povědomí reprezentoval pahorek Sion v Jeruzalémě – odtud pojem sionismus. Ve staré vlasti Izraelité vytvořili dvě starověká království a zásadním způsobem přispěli k rozvoji světové civilizace a kultury. Z vlastní země Židy v 1. a 2. století vyhnali Římané - a aby se jim pomstili za vleklou válku, která je stála mnoho sil, přejmenovali provincii Judea na Palaestinu po národu Filištínů, ačkoliv ten v té době už několik staletí neexistoval.

Šance na vznik nezávislého státu ale byly na konci 19. století mizivé, neboť zanedbaná a chudá Palestina byla součástí Osmanské říše. Teprve její rozpad po 1. světové válce dal Židům, kteří se už začali na území předků usazovat a zakládat zemědělské osady, novou naději. Tu ještě přiživila tzv. Balfourova deklarace z roku 1917, v níž Britové, pod jejichž mandátní správu Palestina přešla, projevili podporu myšlence sionismu a vzniku židovského státu.

Mladí lidé oslavují nezávislý izraelský stát v ulicích Jeruzaléma

Foto: Profimedia.cz

Jednoduché to ale nebylo, protože rostoucí židovská imigrace narážela na arabskou populaci. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století nevraživost Arabů vůči Židům rostla, a britští správci proto chtěli území rozdělit na židovskou a arabskou část. Plán ale museli přerušit kvůli vypuknutí 2. světové války. Ta měla na další osud území a jejich národů mimořádný vliv. Především znamenala nesmírnou katastrofu pro židovský národ. Během holokaustu nacisté vyhladili na šest miliónů Židů, což činilo zhruba 36 procent tehdejší celosvětové židovské populace. V Palestině střety mezi arabským obyvatelstvem a židovskými přistěhovalci, kterých po masakrech v Evropě přibývalo, nabývaly na intenzitě. Britská armáda neměla sílu konflikt zvládnout, a tak se Britové rozhodli předat kontrolu nad oblastí Spojeným národům.

Rozdělení Palestiny

Valné shromáždění OSN 28. listopadu 1947 přijalo návrh na rozdělení palestinského mandátního území na dva státy, židovský a arabský, a na ustavení Jeruzaléma samostatným mezinárodním městem pod správou Spojených národů. Židé plán přijali, přestože 75 procent území, které dostali, tvořila poušť. Arabové návrh rezolutně odmítli.

Židé plánovali po vypršení britského mandátu vyhlásit samostatný stát, čemuž chtěli Arabové zabránit. V Jeruzalémě propukly bouře a byly přerušeny dodávky vody a potravin do města, které bylo několik týdnů obléháno. Propukly bouře v Haifě, odkud během března a dubna 1948 odešla většina Arabů, kteří až v tomto období začali být označováni jako Palestinci.

Dosavadní židovská domobrana Hagana, která se stala základem budoucí izraelské armády, přešla od partyzánské taktiky k plánovaným operacím, aby otevřela průchod do Jeruzaléma. Začala také vystěhovávat Araby ze strategických míst. Obě strany podnikaly útoky na infrastrukturu, stavěly blokády na silnicích a ničily mosty.

Vyhlášení Státu Izrael

Britský mandát Palestina vypršel 15. května 1948. O půlnoci před vypršením přečetl v Tel Avivu David Ben Gurion deklaraci nezávislosti, jejíž kompromisní znění vznikalo půl roku. Je napsaná hebrejsky na svitku připomínajícím biblické texty.

David Ben Gurion (uprostřed stojící) předčítá deklaraci nezávislosti Izraele v Tel Avivu pod portrétem Theodora Herzla

Foto: Profimedia.cz

V preambuli obhajuje právo Židů na nezávislý stát, připomíná historické pouto národa a země a zmiňuje utrpení během nacistických krutostí. Pokračuje vyhlášením existence židovského státu, který má nést název Izrael. Nový stát má být útočištěm pro všechny Židy přicházející z celého světa. Hlásí se k Chartě OSN a zavazuje se ke garantování všech práv pro všechny obyvatele bez ohledu na rasu či vyznání a k péči o posvátná místa všech náboženství. Vyzývá své arabské občany k tomu, aby se podíleli na budování společného státu, a sousedním státům nabízí spolupráci v úsilí o pozvednutí celého blízkovýchodního regionu.

O názvu nového státu se vedly debaty, ve hře byla například jména Sion či Judea. Nakonec zvítězilo pojmenování Izrael, jeho občané pak měli být nazýváni Izraelci.

K datu vyhlášení nezávislosti bylo izraelských Židů zhruba 650 tisíc, dnes je jich 6,5 miliónu. Deklarace nezávislosti nedefinuje hranice nového státu, pozdější výklad ale specifikoval území na oblasti stanovené OSN rezolucí o rozdělení Palestiny z listopadu 1947, kterou Arabové nepřijali. Zahrnovalo části území, kde se ve starověku nacházelo Izraelské a Judské království a římská provincie Judaea.

Deklarace nezávislosti Izraele na svitku s podpisy signatářů v muzeu v Jeruzalémě

Foto: Profimedia.cz

Po generace Židé roztroušení po celém světě vyjadřovali touhu navrátit se do své zaslíbené země. O nejdůležitějších svátcích Pesach a Jom Kippur zakončovali modlitby zvoláním lešana habaa birušalajim (příští rok v Jeruzalémě), aby tak alespoň symbolicky přiblížili konec exilu.

Válka za nezávislost

Splnění dávného snu ale nebylo zadarmo. Výzvy arabským sousedům obsažené v deklaraci zůstaly nevyslyšeny. Během necelých 24 hodin vtrhly armády Ligy arabských států, tedy Egypta, Zajordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku na území nového státu s cílem připravit ho o jeho právě nabytou suverenitu. Ve střetu, který bývá v Izraeli označován jako Válka za nezávislost, dokázaly nově vytvořené, špatně vyzbrojené Izraelské obranné síly odrazit invazi v prudkých přerušovaných bojích, které trvaly celkem 15 měsíců do 20. července 1949. K obhájení své existence Izraeli pomohly i zbraně od tehdejšího Československa, za což jsou Izraelci dodnes vděční.

Dni nezávislosti v Izraeli předchází den vzpomínek na padlé vojáky. Obřady nejsou jen oficialitami, mnoho Izraelců má mezi padlými příbuzné.

Foto: Profimedia.cz

Válka skončila dohodou o příměří, žádný ze států nepřátelského tábora ovšem Izrael neuznal. Pobřežní roviny Galileje a celá Negevská oblast zůstaly Izraeli. Židé ale přišli o přístup do jeruzalémského Starého města, kde se nachází Chrámová hora a zejména západní opěrná zeď starověkého židovského chrámu označovaná jako Zeď nářků. Spolu se získanou nezávislostí museli Židé spolknout hořké sousto. Poprvé po staletích zcela ztratili přístup k nejposvátnějšímu místu judaismu. Nebylo to ale na dlouho, Izraelci ovládli celý východní Jeruzalém i se svými posvátnými místy v Šestidenní válce v roce 1967 a už se jich nevzdali.

Oslavy Dne nezávislosti dnes

V současnosti patří Den nezávislosti (hebr. Jom ha-Acmaut) mezi radostné svátky. Zatímco náboženské svátky nechávají sekulárně založené izraelské Židy v klidu, den vzniku státnosti si většina z nich připomíná také.

Den nezávislosti má mezi některými věřícími Židy i náboženský charakter a slaví ho jako projev boží přízně například u jeruzalémské Zdi nářků. Část ultra-ortodoxních ale odmítá Stát Izrael jako rouhání, protože zemi má obnovit až mesiáš.

Foto: Profimedia.cz

Oslavy tradičně zahrnují ceremoniál na Herzlově hoře v Jeruzalémě, kde jsou významné osobnosti poctěny úkolem zapálit dvanáct pochodní symbolizujících dvanáct kmenů starověkého Izraele. Města a obce pořádají slavnosti s hudbou, ohňostroji a dalším zábavným programem. Přestože jde o svátek ryze světský, jenž připomíná relativně nedávnou politickou událost, rabíni se rozhodli připsat mu i jistou náboženskou váhu jako oslavu boží přízně, která vyhlášení nezávislosti napomohla.

Všeobecné veselí při oslavách Dne nezávislosti ale nesdílí většina izraelských Arabů, kteří založení Státu Izrael označují arabským slovem Nakba (katastrofa).

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků