Hlavní obsah

Geniální konstruktér Koroljov žil až do smrti v utajení

Právo, Miroslav Šiška

Ve vilce na moskevském předměstí Ostankino se 10. ledna 1966 konal malý večírek na oslavu nadcházejících 59. narozenin Sergeje Koroljova. Jméno oslavence svět zatím neznal, neboť patřil k nejutajovanějším osobám v SSSR. Pro veřejnost to byl „hlavní konstruktér“ nebo „profesor“. Mezi hosty toho večera byli i dva mladí muži – Jurij Gagarin a Alexej Leonov.

Foto: archív M. Šišky

Koroljov (vpravo) s prvním kosmonautem světa Jurijem Gagarinem

Článek

Když se večírek po nesčetných přípitcích chýlil ke konci a zmožení gratulanti se po půlnoci trousili domů, Koroljov oba kosmonauty odvedl stranou a požádal je, aby ještě zůstali. Na stole se objevil arménský koňak a „hlavní konstruktér“ začal vyprávět.

Byl vždy trochu tajuplnou osobou a o jeho soukromém životě nikdo nic nevěděl. Teď však oba kosmonauty šokoval. Vůbec poprvé s někým ze svých přátel a spolupracovníků promluvil o svém zatčení v roce 1938, týrání při výslechu a následném věznění v gulagu. Vyprávěl čtyři hodiny a před oběma muži se otevřel příběh, o kterém neměli tušení. Koroljov byl pro ně jako otec, ale teď se ocitli v postavení důvěrníků.

Vypadalo to, že se potřebuje vypovídat. Svěřit se. O čtyři dny později, 14. ledna 1966, tento hlavní tvůrce sovětského raketového programu při chirurgickém zákroku zemřel. Teprve tehdy byl „odtajněn“ a svět se dozvěděl jeho jméno. A poprvé byla uveřejněna jeho fotografie.

Diplomku dělal u Tupoleva

Budoucí hlavní konstruktér sovětských kosmických raket Sergej Pavlovič Koroljov se narodil v ukrajinském městečku Žitomir 12. ledna 1907. Matka byla Ukrajinka, otec Rus. Byly mu tři roky, když se rodiče rozvedli. Sergej potom až do svých devíti let bydlel v Něžinu, kde ho vychovávali především prarodiče z matčiny strany.

Velkou změnou v chlapeckém životě bylo přestěhování do Oděsy, kde si matka našla nového životního partnera. Serjožu však uchvátila letadla, která zde poprvé uviděl. Chodil na blízkou základnu hydroplánů, pomáhal s opravami strojů a zdejší letci ho za odměnu vzali i do vzduchu. Protože nemohl jít rovnou studovat letectví, vyučil se pokrývačem. Později byl přijat na Polytechnický institut do Kyjeva. Bylo mu sedmnáct a měl za sebou první projekt kluzáku. Po dvou letech přestoupil do třetího ročníku Fakulty mechaniky Baumanovy vysoké školy technické v Moskvě.

Studium zakončil v roce 1930 prací na téma dvoumístný jednomotorový hornoplošník dalekého doletu. Diplomní projekt zpracoval pod vedením tehdy již uznávaného leteckého konstruktéra Andreje Tupoleva. V příštím roce promoval. A také se oženil s Xenií Vincentini (v roce 1935 se jim narodila dcera Nataša).

Foto: archív Pavla Toufara

Po narození dcery Nataši (1935)

Novopečený inženýr však nezamířil do leteckého průmyslu, ale nadchl se pro raketovou techniku. Inspirovaly ho k tomu spisy ruského teoretika Konstantina Ciolkovského. S několika nadšenci založil Koroljov v Moskvě skupinu GIRD (Gruppa izučenija reaktivnogo dviženija), která se zaměřila na výzkum reaktivního pohybu, a pokoušeli se stavět raketoplán – kluzák vybavený raketovým motorem.

Roku 1933 byl GIRD sloučen s leningradskou laboratoří GDL, která byla zaměřena na výzkum dynamiky plynů. Tím vznikla největší výzkumná organizace zabývající se vývojem raketové techniky a Koroljov se stal zástupcem ředitele. I když byl vyškolený jako letecký konstruktér, již tehdy se projevila jeho nejsilnější stránka – organizační schopnosti a schopnost strategicky plánovat.

Dřel ve zlatonosných dolech

Přišla druhá polovina třicátých let a v zemi se stupňoval stalinský teror. Někdy stačilo jen křivé obvinění a naprosto nevinní lidé byli jako „nepřátelé lidu“ posíláni do gulagů. Takový osud stihl i Sergeje Koroljova.

V červnu 1938 byl vzat do vazby a obviněn, že vedl „ruskou fašistickou organizaci“ a sabotoval výrobu nových zbraní. Dvojici kosmonautů v roce 1966 vyprávěl, jak ho při výsleších mlátili a požadovali od něho seznam údajných zrádců a sabotérů. „Když poprosil o sklenku vody,“ vzpomínal později Leonov, „praštil ho vyšetřovatel do obličeje karafou takovou silou, až upadl do bezvědomí.“

Čtrnáctiletá dcera Nataša nesla otcův odchod velice těžce. Přestala komunikovat. Teprve po jeho smrti všeho litovala a napsala o něm několik knih.

Vojenské kolegium vrchního soudu shledalo Koroljova vinným. Byl prý „členem antisovětské teroristické a diverzně-sabotážní trockistické organizace, která působila ve vědeckovýzkumném institutu Národního komisariátu obranného průmyslu, a bránil práci dělníků a zásobování Rudé armády novými zbraněmi“. V září 1938 byl odsouzen k deseti letům nucených prací (netušil, že mu byl trest po přezkoumání zmírněn na osm let).

Byl transportován na východní Sibiř, kde vězni těžili zlato. Dřel ve zlatonosném dole Malďak a posléze v lágru Vladlag. Jeho zdravotní stav se pozvolna zhoršoval, mimo jiné přišel téměř o všechny zuby.

Berija ho poslal do šarašky

Na jaře 1940 se stal zázrak! Z podnětu Lavrentije Beriji, šéfa NKVD a člena Státního výboru komise obrany, který měl i odpovědnost za výrobu zbraní a letadel, odvezli Koroljova zpět do Moskvy. Zde se dozvěděl o snížení trestu a byl zařazen do tzv. šarašky. To byly zvláštní výzkumné skupiny pracující na vývoji nových druhů zbraní a organizované zvláštním oddělením NKVD.

Uvěznění vědci a inženýři měli v tomto zvláštním typu lágru nesrovnatelně lepší životní podmínky než obyčejní vězni. Koroljov nastoupil do šarašky s označením CKB-29 NKVD (centrální konstrukční kancelář), kde se pod vedením jeho dávného příznivce Andreje Tupoleva mimo jiné vyvíjel lehký dvoumotorový bombardér Tu-2.

Foto: Repro z knihy Půlstoletí kosmonautiky

Sergej Pavlovič Koroljov

Když se dověděl, že v Kazani vznikla OKB-16 NKVD (zkušební a konstrukční kancelář), kterou řídil jeho někdejší spolupracovník Valentin Gluško, požádal o přeřazení. Začátkem léta 1942 ho tam převezli a zde se pak podílel na vývoji raketových urychlovačů pro klasické stíhačky. Měly umožnit rychlé a překvapivé manévry nebo usnadňovat start těžce naložených bombardérů.

V létě 1944 přichází nečekaný rozkaz: Koroljov i Gluško jsou propuštěni na svobodu! Oba však mají stejný názor – od rozdělané práce se neutíká, a tak dobrovolně v Kazani zůstali ještě rok, aby své projekty na raketových motorech pro letadla dokončili.

Z mukla rázem plukovník

To už je ale nacistické Německo na kolenou a v Evropě je mír. Rozbíhá se však nová, tajná bitva. Týkala se i raketového průmyslu, který Němci za války neuvěřitelně rozvinuli. I když byly okupační zóny jasně vymezeny a velká část zařízení i výzkumných pracovišť (jakož i většina jejich personálu) padla do rukou západních mocností, zbylo něco i na Sovětský svaz.

Když se Stalin koncem války dozvěděl, že Britové pátrají po německé raketové zbrani V-2, vydal příkaz svým vojákům a odborníkům, aby se „na to také podívali“.

I Koroljov (v uniformě plukovníka, ač nedávno ještě nosil muklovské číslo) se stal na podzim 1945 členem skupiny expertů, která byla vyslána na okupované území Německa, aby zdokumentovala veškeré aspekty vývoje a technického řešení německých raket. Vzniká sovětské raketové středisko Nordhausen a Koroljov se stal jeho hlavním inženýrem.

Sputnik vyvolal světovou senzaci! Chruščov rychle pochopil, jak skvělá propagandistická zbraň se mu nabízí, a dal kosmonautice zelenou.

Doma mezitím na předměstí Moskvy založili vědeckovýzkumný ústav NII-88, který se měl zabývat vývojem balistických střel poté, co bude práce v Německu ukončena. Když se Koroljov v únoru 1947 vrátil, nastoupil do funkce vedoucího oddělení konstrukce raket s velkým doletem.

Efektivita výzkumu, kdy je třeba spolupracovat s odborníky jiných zaměření, vyžadovala další reorganizaci. Některé sektory NII-88 byly sloučeny pod jednotné vedení a Koroljov se v létě 1950 stává šéfem OKB-1 (zvláštní konstrukční kancelář).

„Musím mít vliv na vývoj raketových motorů a palubních aparatur i na stavbu pozemních zařízení, protože to všechno musí ladit s raketou, kterou stavím,“ vysvětloval šéfovi NII-88 Dmitriji Ustinovovi (pozdějšímu ministru obrany), který stále nechápal jeho úlohu při vývoji mezikontinentálních raket. „Musím vystupovat jako hlavní konstruktér celého systému.“

Dcera jeho odchod neunesla

Byl posedlý prací. Nežil pro rodinu, ale pro rakety. V té době už byl několik let znovu ženatý. Vztah s Xenií se předtím snažil zachránit – vězení a válka manžele odcizily, ale doufal, že to překonají. Žena i s dcerou Natašou za ním na jaře 1946 přijely do Německa, sblížení se však nepovedlo. Dceru miloval, ovšem s manželkou, doktorkou Koroljovovou, si už nerozuměl.

Na jaře 1949 se seznámil s Ninou Kotěnkovovou z překladatelského oddělení jejich ústavu. Potřeboval přeložit odbornou studii z angličtiny. Koroljovovi bylo 42 let, rozvedená Nina byla o 14 let mladší.

U práce jejich setkání neskončilo. Vyprávěli si o svých osudech, svěřil se jí, že se ke své ženě už nevrátí. Když se jednou po schůzce ptal, kam ji má odvézt, zjistili ke svému úžasu, že žijí ve stejném domě. Ona u své matky v přízemí, on v malém bytečku ve druhém patře. Nina šla s ním a k matce už se nevrátila.

Foto: archív Pavla Toufara

Se svou druhou manželkou Ninou na počátku šedesátých let

Jeho známost manželku zaskočila. Nechtěla se rozvádět, ale nakonec rezignovala. Rozvedli se 26. srpna 1949 a již o necelý týden později se novou paní Koroljovovou stala Nina. Sergej velice toužil mít dítě i se svou druhou ženou, ale nebylo jim přáno. I když absolvovala všemožná vyšetření a vyzkoušela nejedny lázně.

Tehdy 14letá dcera Nataša nesla otcův odchod velice těžce. Nikdy mu v dalších letech neodpověděla na jeho dlouhé dopisy a pokládala telefony, jakmile uslyšela jeho hlas. Teprve po jeho smrti všeho litovala a napsala o svém otci několik knih.

Hlavní konstruktér balistických raket se na jaře 1952 stal kandidátem členství v komunistické straně. Byla to de facto nezbytná podmínka – pokud nechtěl mít problémy s rozvíjením svých plánů. Nebylo to však jednoduché. Členové stranického výboru na OKB-1 se na přijetí bývalého „nepřítele lidu“ do strany nemohli shodnout (rozhodl nakonec jediný hlas).

Partajní legitimace mu posléze umožnila usednout na ředitelské křeslo v NII-88. A současně přijal v roce 1953 i vysoce ceněné členství v Akademii věd. Ještě o další čtyři roky později – v dubnu 1957 – dostal na základě své předchozí žádosti z jara 1955 konečně od hlavní vojenské prokuratury dekret o rehabilitaci a potvrzení, že byl v roce 1938 odsouzen nevinně.

Dvakrát mohl dostat Nobelovu cenu

Po několika neustále vylepšovaných variantách německé V-2 se Koroljov od roku 1950 pustil do projektu nové balistické rakety R-7. Podle požadavků armády měla být určena pro atomovou pumu o hmotnosti pěti tun a schopná zasáhnout území Spojených států.

Když vývoj dospěl v létě 1957 do stadia zkoušek, začal Koroljov generály a politiky přesvědčovat, aby mu dovolili udělat pokus s vypuštěním umělé družice Země. Věřil, že nová silná raketa bude schopná vynést ji na oběžnou dráhu. „Vždyť to bude součást zkoušek R-7,“ argumentoval. „Pouze raketu nevypustíme do Pacifiku, ale vzhůru do vesmíru.“

Nakonec dostal souhlas, ale s varováním od vojáků – nesmí to být na úkor vývoje nových bojových raket! Když pak v srpnu z nové střelnice v Kazachstánu raketa R-7 zdárně odstartovala (po předchozích třech neúspěšných pokusech), mohl Koroljov „svou“ družici skutečně 4. října 1957 vypustit.

Sputnik vyvolal světovou senzaci! Tehdejší sovětský vůdce Chruščov rychle pochopil, jak skvělá propagandistická zbraň se mu nabízí, a dal kosmonautice zelenou. Vojáci počkají, kosmonaut je důležitější! Výsledkem obrovského úsilí tisíců raketových odborníků v čele s Koroljovem byl start Jurije Gagarina do vesmíru 12. dubna 1961.

Foto: archív Pavla Toufara

Až do roku 1995 přísně utajovaná fotografie. První oddíl sovětských kosmonautů. Koroljov sedí uprostřed, po jeho levici Gagarin.

To už však Koroljov musel několik let žít v utajení (stejně jako další tvůrci nejnovějších zbraní) a nesměl vystupovat na veřejnosti. Pro jeho identifikaci se používalo označení „hlavní konstruktér“ a psát mohl jen do ústředního deníku Pravda pod pseudonymem „profesor K. Sergejev“.

Když chtěla švédská Akademie věd udělit tvůrci první družice Nobelovu cenu, Chruščov prohlásil: „Otec družice? To je přece všechen sovětský lid!“ A podobně musel Švédům odpovědět i podruhé – po návratu Jurije Gagarina.

Manažer s geniální intuicí

Sám Koroljov snil o kosmické cestě od mládí. „Bylo to jeho velkou touhou,“ vzpomínala jeho druhá žena Nina. „Věděl však, že se do vesmíru nikdy nevypraví. Zdraví mu to nedovolovalo. To jenom v žertu říkal, že se tam nahoru podívá, a dokonce že prý spolu poletíme na Měsíc.“

Vyvíjel nezměrné úsilí, aby jeho velké touhy naplnili jiní. Jako mimořádně schopný organizátor dokázal manažersky zvládnout kolos kosmického průmyslu. Uměl sjednotit pro technicky, časově i finančně náročný program stovky podniků a vědeckých týmů. A také využívat znalosti zákulisních poměrů na kremelském dvoře, přičemž musel uspokojovat požadavky armády i balancovat na vlně přízně vedení státu.

Také v šedesátých letech stál Koroljov u všech dalších úspěchů a prvenství sovětské kosmonautiky. V květnu 1961 svým projevem v Kongresu odstartoval americký prezident J. F. Kennedy závod o Měsíc. Koroljov se pustil do projektování superrakety N1 pro pilotovaný let k této planetě. Tlak od vedení země byl obrovský. Ale on nebyl zcela zdráv a musel tušit, že čas neúprosně pracuje proti němu…

Poslední oslava narozenin

Navždy ho poznamenaly útrapy prožité v gulagu. Při mučení mu vyšetřovatelé NKVD zlomili obě čelisti a ty mu špatně srostly. Měl zesláblé srdce a léčit se musel už při návratu z Německa. Potom se přidával vysoký tlak a posléze také zažívací potíže.

Do kremelské nemocnice pro prominenty se poprvé dostal v roce 1962. Především kvůli nemocnému srdci, ale při následném podrobném vyšetření byl zjištěn polyp v konečníku. Opakované kontroly v dalších letech potvrzovaly nezhoubný nádor.

Poslední dobou se cítil strašlivě unavený. Své ženě říkal, že by s prací na nových projektech nejraději praštil a šel dělat do Akademie věd. Ráno 6. ledna 1966 se podle svědectví manželky probudil v kaluži krve. V nemocnici po vyšetření lékařské konzilium rozhodlo, že musí na operaci. Stanovili její datum na 14. ledna.

Foto: archív Pavla Toufara

Konstruktér Sergej Koroljov se 16. června 1963 na kosmodromu Bajkonur loučí s Valentinou Těreškovovou před jejím nástupem do lodi Vostok.

Desátého pustili Koroljova na jeden den domů, aby mohl oslavit své nadcházející narozeniny. Právě na tento večírek do Koroljovy vilky v Ostankinu přišli i jeho dva oblíbenci Gagarin a Leonov, a tehdy jim snad v podivné předtuše do časného rána vyprávěl svůj životní příběh…

Nemocné srdce nevydrželo

Při operaci se potvrdily obavy některých chirurgů. Po otevření břišní dutiny objevili velký zhoubný sarkom z cév, který prorůstal do stěny konečníku. Vytlačoval normální sliznici a vytvářel falešný dojem, že jde o nezhoubný nádor. Původní diagnóza byla tudíž nesprávná, ale tehdejšími vyšetřovacími metodami se to nedalo zjistit, protože ještě neexistovalo vyšetření ultrazvukem.

Bylo jediné řešení – nádor velký jako dvě pěsti odstranit. Operace byla úspěšná. Koroljov se začal probouzet. Otevřel oči, pohnul prsty, snažil se něco říci. Po půlhodině ho však zabil masivní infarkt. Snahy o jeho oživování byly marné. Strádáním oslabené srdce nevydrželo.

List Pravda přinesl druhý den dvoustránkový nekrolog, ve kterém se občané Sovětského svazu poprvé dověděli, komu vděčí za úspěchy v dobývání vesmíru.

Reklama

Související články

Proč Stalin nezabránil popravě Richarda Sorgeho

Byl zřejmě nejslavnějším sovětským špiónem druhé světové války. Ačkoli se o něm už hodně napsalo, zůstávají některé stránky osudu Richarda Sorgeho stále...

Výběr článků

Načítám