Hlavní obsah

Bouřlivý život generála Tesaříka. S koncem v armádě se nesmířil, zemřel na Velikonoce

Právo, Miroslav Šiška

Mezi pamětníky a nejen v armádě dodnes kolují o tomto muži nesčetné historky, pravdivé i smyšlené. Richard Tesařík byl voják tělem i duší. Po bitvě o Kyjev ho vyznamenali Zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu, v bojích na Dukle přišel o jedno oko. Po válce se stal komunistou, přesto byl v padesátých letech uvězněn a později z armády vyloučen.

Foto: Repro z knihy Voják se srdcem bohéma

Po udělení titulů hrdinů Sovětského svazu (1943). Zleva Richard Tesařík, Antonín Sochor a Josef Buršík.

Článek

Životní osudy generálmajora Richarda Tesaříka byly složité a dramatické. Pro jedny představoval charismatického frontového hrdinu, výborného kamaráda a společníka, vynikajícího sportovce a řečníka i přísného velitele.

Pro jiné naopak prominenta, člověka holdujícího alkoholu a ženám, psychicky labilního, povyšujícího se nad jiné, samolibého, nespravedlivého a nadmíru kritického k jiným a nesoudného k sobě.

Pravdou je, že disponoval oběma škálami poloh. A také to, že všechny své schopnosti a talent podřizoval armádě. Vojenský život nade vše miloval. Za vlast bojoval z ryzího vlastenectví a nejčistšího přesvědčení.

Do vínku dostal sport a kumšt

Narodil se 3. prosince 1915 v Praze a měl dvě sestry. Otec Jaroslav, nemanželský syn pomocnice v domácnosti, se musel tvrdě protloukat životem. Vyučil se kloboučníkem a později pracoval jako obchodní příručí. Richard k němu od dětství velice tíhnul. Pod jeho vedením se věnoval mnoha druhům sportu a získal mimořádnou fyzickou zdatnost, kterou později tolik obdivovali jeho vojáci.

Foto: Repro z knihy Voják se srdcem bohéma

Richard Tesařík v uniformě plukovníka (1952)

Od přísné matky Emilie, která pocházela z rodiny pražského řezníka a v mládí byla subretou ve Vinohradském divadle, zřejmě zdědil vlohy ke kumštu – k poezii, k hudbě (jeho synové Richard a Vladimír se později proslavili se skupinou Yo Yo Band - pozn. ed.), ke zpěvu, k sochařství a malířství. Ale také rysy bohémství, teatrálnost vystupování a emotivní prožívání věcí osobních i veřejných.

Snad právě z matčiny krve „pobral“ také onu později až chorobnou ctižádostivost a uraženou ješitnost, vlastnosti, které se staly jeho údělem a způsobily mu velké životní potíže.

Vojákem se nenarodil

Měl chuť jít studovat chemii, ale rodinná tradice rozhodla jinak. Vyučil se obchodním příručím a pracoval jako prodavač a aranžér u několika firem. Na podzim 1937 nastoupil základní vojenskou službu. Pomnichovské odevzdávání Sudet Hitlerovi ho zastihlo u strážního praporu na Lounsku.

Počátkem roku 1939 byl odvelen na Podkarpatskou Rus, kde v polovině března prodělal v boji s maďarskými fašisty svůj bojový křest. Hned první den jeho velitel padl a on se musel ujmout velení družstva.

Po nacistické okupaci zbytků Československa byl desátník Tesařík demobilizován a propuštěn do zálohy. Pracoval v Pardubicích a snažil se zorientovat v událostech. Nakonec se rozhodl, že odejde na vlastní pěst za hranice.

V dalších měsících žil v Praze. Promýšlel způsob útěku, avšak jedna dramatická událost všechno urychlila. Seděl s kamarády v kavárně, když k nim z hloučku německých vojáků přistoupil podnapilý důstojník. Poručil láhev vína a chtěl, aby Češi připili na zdar německé armády. Tesařík zdvořile odmítl: „Nechceme, už jsme pili.“

Němec přišel blíže a praštil rukou do stolu: „Přikazuji vám to! Napijte se!“ Přes veškerou snahu se opanovat to Tesařík nevydržel a srazil důstojníka k zemi. Němec vytáhl revolver. Tesařík mu zbraň vyrazil z ruky a znovu ho zasáhl pěstí. Nastala šarvátka, do níž se zapojily obě strany, ale dříve než stačili němečtí vojáci vystřelit, skončili tři z nich na zemi a Čechům se podařilo zadními dveřmi uprchnout.

Po incidentu se Richard Tesařík dva týdny ukrýval v okolí Prahy. Potom odjel do Příbrami za rodiči, rozloučil se s nimi a 13. srpna 1939 přešel na Ostravsku protektorátní hranici. O deset dní později se už registroval v Krakově, kde v tom čase vznikal československý vojenský legion.

Pro Zlatou hvězdu do Kremlu

Za týden vtrhli Němci do Polska a začala druhá světová válka. Tesařík byl zařazen do kulometné čety. Byl to ale marný boj, polská armáda se zhroutila a čs. legion se rozdělil na několik částí. Patřil k těm, kteří se přes Tarnopol dostali na území Sovětského svazu. Tam byl i s dalšími vojáky dva roky internován v táboře Oranki a později v Suzdalu, až se v únoru 1942 stal, jako jeden z prvních, příslušníkem rodící se čs. vojenské jednotky v Buzuluku.

Foto: Repro z knihy Voják se srdcem bohéma

Mezi dobrovolníky před konzulátem v Krakově v srpnu 1939 stál i mladičký Richard Tesařík (druhý zleva).

Po intenzivním výcviku a již v hodnosti rotmistra odjel s 1. čs. praporem v lednu 1943 na frontu. Hned v prvním boji u Sokolova se 9. března zapsal do myslí svých spolubojovníků. Pěšáci byli v kritickém okamžiku nočního útoku přitlačeni hustou palbou nepřítele k zemi. Tehdy se Tesařík v celé výšce své mohutné postavy zvedl, zavelel k postupu a svou odvahou pomohl ostatním překonat strach.

„Za strhnutí mužstva svou bezpříkladnou statečností“, jak se pravilo ve zdůvodnění, byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939 a sovětským řádem Rudé hvězdy (během války pak byl oceněn ještě desetkrát). Z praporu se později československá jednotka rozrostla na brigádu a byla postupně vyzbrojena i dělostřelectvem a tanky. Tesařík absolvoval tankistický kurz v Tambově a velel rotě lehkých tanků T-70.

Čepička si to rozmyslel tak, že v prosinci 1953 byl Tesařík před svým bytem v Praze na jeho příkaz zatčen, spoután a se zavázanýma očima odvezen do vězení v Ruzyni.

Při osvobozování Kyjeva v listopadu 1943 znovu předvedl neuvěřitelnou statečnost. Aby mohl řídit boj v nepřehledném úseku, otevřel příklop věže tanku a takto bezprostředně velel svým tankistům. Spolu s Josefem Buršíkem a Antonínem Sochorem dostali jako první cizinci nejvyšší sovětské vyznamenání – byli jmenováni hrdiny Sovětského svazu s právem nosit Zlatou hvězdu. Medaile osobně přebírali v Kremelském paláci 23. prosince 1943.

Na Dukle zázračně přežil

Válka však ještě zdaleka nebyla u konce. Poručík Tesařík se zúčastnil dalších těžkých bojů u Bílé Cerkve, Žaškova a jako velitel tankového praporu také Karpatsko-dukelské operace. Předtím se stačil 24. června 1944 oženit se zdravotnicí Markétou Olšanovou (na sklonku roku 1945 se jim narodil syn Richard, o dva roky později Vladimír).

Foto: Repro z knihy Voják se srdcem bohéma

S manželkou Markétou Olšanovou (1945)

Při dobývání kóty 694, nazývané Hyrowa hora, útočily 22. září 1944 jeho tanky do třicetistupňového svahu. Téměř pod vrcholem byl Tesaříkův stroj zasažen pancéřovou pěstí, zbraní, kterou Němci použili na tomto úseku fronty vůbec poprvé.

Tank začal hořet a pozpátku sjížděl velkou rychlostí dolů do lesa, kde porazil několik stromů. Pouze jemu se za jízdy podařilo vyskočit. Řidič, střelec i nabíječ uhořeli. Tesaříka v bezvědomí dopravili do nemocnice, ale přes okamžitou péči přišel o jedno oko.

Po válce při rozmluvě se spisovatelem Konstantinem Simonovem svůj nejhorší zážitek podrobněji vylíčil. Ve chvíli, kdy pancéřová pěst propálila plášť tanku a vybuchla uvnitř, měl Tesařík pravé oko přitisknuté v hledáčku – a tím zůstalo nepoškozené. Úlomek střely se dostal jen do druhého oka.

Po výbuchu se na něm okamžitě vznítil oděv. Odstrčil mrtvého řidiče a stiskl pedál. Neovladatelný tank se řítil do neznáma. Podvědomá vůle k životu ho přiměla, aby se s vypětím všech sil vysoukal z tanku a skočil. Koulel se po trávě a upadl do bezvědomí. Tak ho našli sanitáři…

„Audience“ u Čepičky

Vyléčený se vrátil – již v hodnosti kapitána – k tankové brigádě a došel s ní až do Prahy. Po válce krátce velel tankovému praporu v Karviné a od října 1945 se stal posluchačem čtyřleté Tankové akademie J. V. Stalina v Moskvě. Během dovolené v červenci 1946 vstoupil v Praze do KSČ.

Do Československa se po absolvování akademie vracel do zcela jiných poměrů ve společnosti i v armádě. Vytratily se kamarádské vztahy z frontových časů a zavládl kariérismus, donašečství, pomluvy a špiclování.

Major Richard Tesařík nastoupil jako profesor na katedru tankového vojska ve Vyšším vojenském učilišti v Praze. Nadaný, neobyčejně přímý a někdy až radikální důstojník neměl rád byrokratismus, formálnost ve stranické práci, fráze a papouškování, ale současně nesnášel ani kritiku vlastních nedostatků, pod jejichž palbou se často nacházel.

V polovině října 1951 se Tesařík jednomu bývalému frontovému kamarádovi rozvyprávěl o tom, jak se v národě mluví o novém ministru obrany Alexeji Čepičkovi (mj. se prý účelově oženil s dcerou Klementa Gottwalda). Kritizoval také situaci v armádě, zejména na úseku, který znal, v tankovém vojsku, kde byla většina strojů nepojízdná.

Není známo, jak se Čepička o obsahu jejich debaty dozvěděl, ale už za několik dní zavolal podplukovníka Tesaříka do své kanceláře. Ten mu vše při pohovoru potvrdil a ukončil „audienci“ slovy: „Jsem si vědom, že ponesu za svoji otevřenost následky.“

Podle dokumentu v pozůstalosti Richarda Tesaříka mu ministr odpověděl: „Já si to ještě rozmyslím. Zatím jděte pracovat.“

A rozmyslel si to tak, že v prosinci 1953 byl plukovník Tesařík před svým bytem v Zelené ulici v Praze na jeho příkaz zatčen, spoután a se zavázanýma očima odvezen do vězení v Ruzyni!

Nechci – nebudu žít!

Dávno předtím nastal kolem něho podivný kolotoč. V září 1952 je přemístěn na nižší funkci do Trenčína a je neustále sledován kontrarozvědkou. V lednu příštího roku s ním bylo na hlavní politické správě provedeno šetření a udělena důtka za šíření údajným pomluv.

Foto: Repro z knihy Voják se srdcem bohéma

Po propuštění do civilu rád chodil v generálské uniformě. Zde při vystoupení na vědecké konferenci k odboji.

V květnu 1953 Tesařík přišel o služební zápisník, který měl údajně obsahovat důležité vojenské údaje a tajné poznámky. Ve skutečnosti ztrátu zaranžovali vojenští zpravodajci, kteří měli na příkaz ministra připravit „velký případ“ o jeho velezradě.

Dokumenty z archívů potvrzují, že se mašinérie rozeběhla na plné obrátky a sovětské vládě měl být dokonce podán návrh na odnětí titulu hrdiny Sovětského svazu – a to dříve, než dojde k odsuzujícímu rozsudku. Od vojenského přidělence generála Guseva se však Čepičkovi lidé dověděli, že po zvláštní poradě v Moskvě to sovětská strana odmítla, neboť „důvody uvedené ve zprávě hlavního vojenského prokurátora k tomu nestačí“.

Po zatčení byla Tesaříkovi zabavena všechna vyznamenání a příslušné dekrety k nim. V pankrácké věznici prožil nejtěžší období svého života. Zachovaly se jeho zoufalé listy sestrám a generálnímu prokurátorovi.

„Jsem bez jakýchkoli výsledků pět a půl měsíce vězněn. Přes mnou povedenou pitvu vlastního svědomí nemohu vůbec pochopit proč,“ psal prokurátorovi v osobním dopise 19. května 1954.

„Ztratil jsem vše nejdražší mi na světě, členství ve straně, vyznamenání, která mi dal sovětský lid, možnost být vojákem… Mám-li rozvrácenou rodinu, má-li každý právo plivnout mi do obličeje jako poslednímu lotrovi a vyvrheli, ač nevím za co, proč žít, pro co, pro koho! Nechci – nebudu žít! Musím Vám to napsat, prosím Vás úpěnlivě o pochopení, o rozmluvu, dříve než skončím tento bídný život ve zdech kriminálu!“

Vyhazov z armády

Najednou však došlo ke změně. Stalo se tak zřejmě v důsledku intervence Nikity Chruščova, který se nikoli náhodou při návštěvě v Československu vyptával na osudy některých čs. vojáků ze Svobodovy armády. Tesařík byl po devíti měsících vazby propuštěn a 18. srpna 1954 proběhlo u vojenského kolegia Nejvyššího soudu líčení, jehož výsledkem byl formální rozsudek krátkého podmíněného trestu.

Včerejší vězeň plukovník Tesařík byl ustaven velitelem 13. tankové divize v Mladé. Měl úspěchy, jeho jednotka byla velmi dobře hodnocena a vojáci ho milovali. V červnu 1956 ho povýšili do hodnosti generálmajora. Konflikty však pokračovaly a s nimi nová šetření a přemisťování.

Foto: Repro z knihy Voják se srdcem bohéma

Tehdy čtyřicetiletý Richard Tesařík zřejmě zapózoval před fotoaparátem (1955).

Ještě jednou dostal naději na zahojení jizev na duši, když se mu v létě 1959 splnilo jeho velké přání a byl vyslán ke dvouletému studiu na Vorošilovu Akademii generálního štábu ozbrojených sil SSSR.

Jeho pobyt v Moskvě však byl krátký a neslavný. Léta potlačovaná zloba nad pokořením se promítla do nových střetů a konfliktů, a spolu s jeho vášněmi a slabostmi, jakými byly ženy, alkohol, nekontrolované výroky a veřejně pronášené kategorické soudy, vykonaly své. Po několikaměsíčním kádrovém a stranickém řízení byl v květnu 1960 vyloučen z KSČ, propuštěn z armády a přeložen do zálohy.

Celý večer zpíval

Odchod z ozbrojených sil byl pro generálmajora Tesaříka těžkou životní ranou, ze které se již nevzpamatoval a v civilním životě se nedokázal adaptovat. Na jeho žádost mu bylo aspoň povoleno nosit vojenský stejnokroj, čehož využíval při každé vhodné příležitosti.

Rodinný život se mu rozpadl. V roce 1961 se rozvedl a záhy i znovu oženil, ale v novém manželství nenašel uspokojení. Uklidnění hledal v různých oblastech umění, ale to už byl jen odlesk jeho romantické duše.

Zhoršoval se jeho zdravotní stav a měl potíže se srdcem. Na Velikonoce v roce 1967 odjel ke svým nejlepším přátelům, manželům Jakubíčkovým do Střekova. „Nějaký den tam pobudu, alespoň budu mít na svátky teplé jídlo,“ svěřil se známým.

Celý večer 25. března zpíval v kruhu přátel svoje zamilované písničky. Nad ránem druhého dne byly z jeho pokoje slyšet chraplavé zvuky. Generál už nestačil otevřít zdvihnutou ampulku s tabletami nitroglycerinu. Výduť na aortě praskla…

Reklama

Související články

Českého letce nezachránil ani Stalinův polibek

Jméno Čecha Jana Březiny dnes téměř nikdo nezná. Byl nejmladším účastníkem a jediným cizincem v legendární sovětské Papaninově expedici na severní pól, která...

Výběr článků

Načítám