Žemla se zeptal: „Copak si přeje chlapeček?“ – „Za dva krejcary bruscukr.“ – „A kdopak ti dal ty dva krejcárky?“ – „Maminka, já jsem Pepíček.“ – „Když jsi Pepíček, tak si nech ty dva krejcárky. A mamince řekni, že mám dobrou kávu a laciný cukr.“

Lahůdka, na kterou se Pepík těšil, tzv. bruscukr čili mejdlíčko, patřila v 19. století k nejoblíbenějším levným lidovým pamlskům. Barevné, nasládlé škrobové tabulky s mírně natrpklou chutí vznikaly ze sirobu, sladké šťávy z řepy používané jako základ pro výrobu bonbonů.

Na mejdlíčkách si lidé pochutnávali téměř celé 20. století.

Na mejdlíčkách si lidé pochutnávali téměř celé 20. století.

FOTO: archiv , Právo

Během jeho vaření v kotlích se na stěnách usazovala jakási tvrdá krusta, nápek – napečená hmota. Ta se oloupala a vznikl bruscukr, pochoutka natolik oblíbená, že proplula i téměř celým 20. stoletím. U jejího zrodu stál právě František Malínský (jeho životopisem se zabýval Jiří Novotný ve sborníku Pivo, zbraně i tvarůžky, Maxdorf 2014).

Lékař z Hlinska

František Malínský se narodil 30. listopadu 1850 v Hlinsku v rodině majitele kožedělné továrny. Tam a v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod) vychodil obecnou školu. Zajímala ho medicína, a proto se po absolvování německobrodského gymnázia zapsal na lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. Promoval v březnu 1875. Poté začal provozovat lékařskou praxi v rodném Hlinsku.

Děvčata si kupovala po dvou krejcarech ve vzorkovaném papíru tahací cukrátka, která, když se cucala, vytáhla se půl metru zdéli. Velmi nám chutnal také bruscukr neboli mejdlíčko růžový a bílý v táfličkách jako dnešní čokoláda.pamětník o škrobové pochoutce

Brzy si Malínský vytvořil okruh stálých pacientů a byl velmi oblíbený. V září roku 1877 se oženil v Přibyslavi s Boženou Peškovou, dcerou vdovy po podnikateli v Ronově nad Sázavou Christianu Peškovi. Pešek vlastnil továrnu na škrob z brambor a sirob, kterou spravovala jako pozůstalá Johana Pešková.

A právě ona požádala zetě o pomoc při obhospodařování rodinného jmění. Ten neváhal, v roce 1891 se přestěhoval do Ronova a o rok později firmu převzal. Přestavěl ji, rozšířil a využil i svých znalostí chemie.

Křišťálový škrob

„Na stole si udělal laboratoř a pokusničil. On tam ten patent na škrob sám objevil. Ronovský škrob se pak stal nejlepším v Rakousko-Uhersku a dostal nálepku ,křišťálový‘,“ vzpomínal jaderný fyzik Petr Malínský na svého pradědečka v Novinách jihlavské radnice v roce 2010.

Historie hubnutí aneb Kdo dietu přežil, měl vyhráno

František Malínský nezahálel – postavil další továrnu na škrob v obci Nížkově a bednárnu v Poříčí. Další moderní závod a automatický mlýn vybudoval v Přibyslavi. V roce 1911 už zaměstnával padesát dělníků.

Jeho firmy vyráběly vynikající škrob, další škrobové výrobky, mlýnské produkty a krystalový hroznový cukr. Malínského znalost chemických postupů stála u zrodu originálních receptur na sirupy, pudinky a škrobovou pochoutku – bruscukr čili mejdlíčka. Těm se na Moravě říkalo „kačení mýdla“. Zákazníci si mohli koupit žlutá, hnědá, růžová nebo bílá. Ochucovala se citronem a malinami a balila se do krabic po deseti kusech.

Mikulášský trh na Staroměstském náměstí kolem roku 1890 – na takových se prodával i bruscukr.

Mikulášský trh na Staroměstském náměstí kolem roku 1890 – na takových se prodával i bruscukr.

FOTO: Repro foto Stará dělnická Praha, Academia 1981

Před Vánoci dodával František Malínský do obchodů i řetězy a ozdoby z mejdlíček a dalšího škrobového cukroví. To se také nalepovalo na papírové betlémy. Jeho zboží nechybělo ani na žádné pouti.

Pamětník vzpomínal, jak si kupoval škrobovou lahůdku ve stáncích v Praze: „Kupily se tu boudy, v nichž se prodával turecký med, lahodný sučuk s mandlemi a chutné oříškové šišky zvané husí trus. Děvčata si kupovala po dvou krejcarech ve vzorkovaném papíru tahací cukrátka, která, když se cucala, vytáhla se půl metru zdéli. Velmi nám chutnal také bruscukr neboli mejdlíčko růžový a bílý v táfličkách jako dnešní čokoláda.“

MUDr. Malínský se ale nestal jen předním průmyslníkem. Zařadil se i k lidem se silným sociálním cítěním.

Panák před vraty

V roce 1895 např. vystavěl František Malínský pro potřeby továrny a svůj dům vodovod pitnou vodou. Zároveň nechal pro všechny obyvatele Ronova zřídit před vraty fabriky zadarmo veřejně přístupný hydrant, obecně nazývaný panák. Ten byl k dispozici každému kolemjdoucímu. Zasloužil se také o prosazení vybudování železniční tratě Německý Brod–Přibyslav–Žďár nad Sázavou.

Pamětník a průmyslníkův lékařský kolega MUDr. František Půža o tom napsal: „Významným rokem v dějinách našeho města Přibyslavě byl a zůstane rok 1898, kdy železnou drahou připojen byl odlehlý a zapomínaný kraj náš k ostatnímu světu. Již roku 1869, když se stavěla severozápadní dráha z Něm. Brodu k Jihlavě, přidali se Přibyslavští k akci moravského konsorcia. Věc vlekla se však třicet let, až hlavní zásluhou Dr. Frant. Malínského v Ronově, před Vánoci 1898 trať lokální dráhy z Něm. Brodu do Žďáru byla otevřena.“

V Pražské plodinové burze působil František Malínský jako místopředseda.

V Pražské plodinové burze působil František Malínský jako místopředseda.

FOTO: Vasil Bobík

Nová železniční trať pozměnila celé horní Posázaví. Děti mohly denně dojíždět do dříve nedostupných středních škol do Německého Brodu a po roce 1905 až do Nového Města na Moravě. Přirozeně napomohla i ronovskému závodu v modernizaci přepravy. Přímo v něm se nyní připravovaly bedny pro transport a po úzkokolejce se dopravovaly až do vagonů. Odpadla i dřina spojená s přepravou mokrého škrobu volskými potahy.

Úspěšný podnikatel ulehčil svým zaměstnancům život i jinak. Na přelomu 19. a 20. století zaměstnávala firma asi dvacet pracovníků. Pro ně nechal šéf postavit dva jednopatrové bytové domy. Stály u hlavní silnice, pár kroků od továrny i nádraží.

Cihlová obydlí se sedlovými střechami pojala čtyři byty se dvěma místnostmi: kuchyní s komorou na potraviny, ložnicí a s vlastním suchým záchodem. V domku se nacházela ještě obytná kuchyně pro případné zájemce. Všechny prostory vytápěla kamna na tuhá paliva. Elektřinu obstarávalo připojení na firemní vodní elektrárnu. K dispozici měli deputátní nájemníci také dřevník pro případný chov domácích zvířat. Takové bydlení tehdy patřilo k velmi moderním.

V čele Amylonu

Doktor Malínský si postupně upevňoval své renomé jako finančník i politik. V roce 1902 se stal členem Obchodní a živnostenské komory v Praze. Působil jako místopředseda Pražské plodinové burzy (sloužila k nákupu a prodeji zemědělských komodit – pozn. red.), v roce 1911 přijal členství ve správní radě a výkonném výboru Živnostenské banky. Spolupracoval s mladší generací jejích představitelů, např. s Dr. Jaroslavem Preissem.

Malinský spolupracoval s Dr. Jaroslavem Preissem.

Malinský spolupracoval s Dr. Jaroslavem Preissem.

FOTO: Repro foto Bankéř první republiky, Motto 1996

Angažoval se i v politice – v národní straně svobodomyslné (mladočeši), za tu jej také zvolili do zemského sněmu v letech 1895–1901. Odmítal radikalismus a pro český národ žádal především posílení hospodářských pozic.

V té době se také zabýval myšlenkou založit akciovou společnost a velký průmyslový podnik, který by sjednotil menší škrobárenské, lihovarnické a s nimi související provozovny. Zabránilo by se tak vzájemné konkurenci. Přesvědčoval jednotlivé majitele a výsledkem jeho úsilí se stal vznik Akciové továrny Amylon v roce 1912 v Ronově nad Sázavou (v roce 1922 se název změnil na Zemědělskou akciovou továrnu Amylon). Živnobanka slíbila tuto transakční změnu podpořit.

Ve správní radě nového komplexu zasedl Dr. Malínský jako jeho předseda. Členem se stal i jeho syn Vladimír. Založením Amylonu vznikl jeden z největších podniků škrobárenského odvětví v Rakousko-Uhersku. Počty stálých zaměstnanců v jednotlivých závodech se pohybovaly v řádu desítek a každoročně narůstaly po dobu trvání bramborové kampaně. V řídících orgánech Amylonu působil František Malínský až do roku 1926.

Soumrak života

František Malínský působil nejen jako úspěšný podnikatel a politik, ale např. předsedal kuratoriu Technologického průmyslového muzea pražské komory a Umělecko-průmyslového muzea. Byl činný v Masarykově lize proti tuberkulóze, stejně jako v automobilce Laurin & Klement.

Volný čas trávil na zámku a velkostatku v Holovousích, který koupil v roce 1904, přestavěl jej v secesním slohu a později jej věnoval svému od narození slepému synu Milanovi.

V polovině 20. let minulého století bojoval se zákeřnou chorobou – rakovinou. Nakonec se rozhodl se vším skoncovat a 7. dubna 1926 spáchal sebevraždu. Podle vzpomínky svého lékaře: „Ukončil konec svému životu dobře mířenou ranou z revolveru do pravého spánku.“

Na pohřbu 10. dubna se s ním ve velké obřadní síni Obchodní a živnostenské komory v Praze rozloučilo téměř dvě stě smutečních hostů.