Zvěst o „mrtvém studentovi“ žila pouze několik desítek hodin, proměnila však demonstraci k 50. výročí protinacistického vystoupení studentů v roce 1939 v revoluční událost. Organizátoři ji nepřipravovali jako konfrontační akci, která by mohla vést k pádu režimu, přesto se svým průběhem právě takovou stala.

Napomohla tomu i šokující zpráva, která přivedla do ulic a na náměstí statisíce lidí: zabili mladého kluka!

Demonstrace místo zabijačky

Ten listopadový víkend před 29 lety měl posluchač druhého ročníku matematicko-fyzikální fakulty Martin Šmíd odjet na Slovensko na zabijačku. „Přibližně týden před sedmnáctým ve mně zvítězilo vlastenectví nad obžerstvím,“ vzpomínal v roce 1990.

V pátek odpoledne se zúčastnil shromáždění na Albertově a došel s průvodem až na Národní třídu. Demonstranty však opustil ještě před policejním zásahem. Na sobotní večer 18. listopadu měla rodina Šmídových zajištěny lístky na představení Respublica II do Realistického divadla.

Nehrálo se. Místo toho ředitel Jiří Frehár informoval o událostech na Národní třídě a o rozhodnutí stávkovat. Přímí účastníci demonstrace líčili svoje zážitky a mluvilo se i o mrtvých, ale nepadlo žádné jméno.

„Mrtvý“ student druhého ročníku matfyzu Martin Šmíd při rozhovoru s televizním redaktorem 19. listopadu 1989

„Mrtvý“ student druhého ročníku matfyzu Martin Šmíd při rozhovoru s televizním redaktorem 19. listopadu 1989

FOTO: archív ČT

Martinův otec Milan Šmíd s mladším synem Michalem odjeli kolem půl deváté domů, Martin s matkou Janou Šmídovou (redaktorkou Svobodného slova) zůstali v divadle. Před devátou zazvonili u Šmídů dva příslušníci VB. Překvapeného otce rodiny se vyptávali, kdy viděl naposledy Martina. Snad jen tři minuty nato opět někdo zvoní. Do bytu vpadla čtveřice mladíků: „Jsme z matfyzu. Student Martin Šmíd se stal obětí zásahu na Národní!“

„Odkud to víte?“ vyhrkl pan domácí. „Běžíme k vám z Realistického divadla, tam se to povídá,“ odpověděli a dodali, co už zjistili: „Na fakultě jsou dva toho jména, ale ten druhý, prvák z Berouna, na demonstraci nebyl a je v pořádku.“

„Ale náš Martin je právě v tom divadle,“ divil se Milan Šmíd. Za chvíli čtveřice odjela, takže se minula s Martinem, který přišel domů někdy po půl desáté. Otec vysypal zprávu o obou návštěvách. Martin se divil, neboť v divadle žádná identifikace oběti nezazněla – alespoň k jeho uším se nic takového nedoneslo.

Kolem desáté hodiny mluvil Milan Šmíd telefonicky s manželkou a řekl jí o všem. K tomuto momentu se vztahuje její vzpomínka, která je zachycena na stránkách knihy Václava Bartušky Polojasno (Exlibris 1990):

„Říkala jsem kolegovi z Reutera, Žantovskému: ,Michale, neblbni, já už teď vím, že oba studenti jsou naživu, nedávej to ven, je to kachna.’ A on: ,Ne, mám to ověřené, kdyby to byla kachna, tak jsem zítra bez místa.’ Pak jsem to říkala i Havlovi, který tam byl taky, a všem ostatním, ale marně. Držela se tryzna za mého syna.“

Podepsala revers

Ona kachna ovšem tu sobotu létala po Praze už několik hodin. Opeřence dopoledne vypustila Drahomíra Dražská…

Tato 23letá dívka se mezi účastníky páteční demonstrace dostala náhodou. Původně jela s kamarádkou do kina. Provoz tramvají v centru však byl zastaven – právě kvůli průvodu. Musely vystoupit na Palackého náměstí a masa lidí je samovolně přivedla až na Národní třídu.

Podle její výpovědi před Vojenskou prokuraturou (v květnu 1990) se ocitla „někde ve třetí až páté řadě ve směru od obchodního domu Máj“. Při zásahu byla několikrát příslušníkem odboru zvláštního určení v červeném baretu udeřena obuškem do zad, přes ledviny, a kopnuta do břicha. Nebyla schopna popsat, jak se z podloubí na Národní třídě dostala do jedné z bočních ulic. Tam se zhroutila bolestí. Stála opřená o dům a držela se za břicho.

V tu chvíli šla kolem Miroslava Litomiská se svým známým Milošem Kulhánkem. Nabízeli jí pomoc. Sténající dívka odmítla, načež dvojice odešla. Záhy se však vrátila a Litomiská zastavila dodávkové auto, které je odvezlo do nemocnice na Karlově náměstí.

Fotografie Drahomíry Dražské, kterou v roce 1989 využívala Státní bezpečnost při tzv. poznávacím řízení.

Fotografie Drahomíry Dražské, kterou v roce 1989 využívala Státní bezpečnost při tzv. poznávacím řízení.

FOTO: Repro z časopisu Securitas imperii 1/2010

Protože zranění byla vážná, chtěli si Danu – jak se Drahomíra Dražská představila Litomiské – v nemocnici nechat. Prohlásila, že má doma nemocnou matku, o kterou se musí starat, a podepsala revers. Po půlnoci obě dívky i s Milošem z nemocnice odešly. Cestou na stanici nočního autobusu na náměstí I. P. Pavlova začala Dana vyprávět, co zažila na Národní.

Kromě líčení vlastních zážitků mluvila o kamarádovi Martinovi, kterého „bareťáci surově ztloukli, srazili a kopali do obličeje, až zůstal ležet na zemi“. Neuvedla jeho příjmení ani nehovořila o smrti. Dívky si vyměnily telefonní čísla.

„Mrtvý“ dostal celé jméno

V sobotu kolem desáté Dražská zavolala. Znovu se setkaly a šly do nemocnice. Po cestě chtěla Litomiská vědět, co se stalo s Martinem. Dana odpověděla, že jí ráno volal jeho bratr Petr. Řekl, že Martina včera z Národní neodvezla sanitka, ale pohřební vůz. Prý mu to v noci volal nějaký doktor z Motola.

Petr prý také líčil, jak jim v sobotu ráno příslušníci SNB přišli oznámit, že Martin při zákroku zemřel. Poprvé v té chvíli sdělila i jeho příjmení – Šmíd. Vyprávěla přitom Litomiské, že byl jejím kamarádem z dětství, dlouho se neviděli a potkali se až nyní při demonstraci na Národní. Je mu dvacet let a studuje v prvním ročníku matematickofyzikální fakulty.

„Dana to všechno říkala tak nějak rozhořčeně, vůbec ne lítostivě,“ svěřovala se Litomiská Václavu Bartuškovi 4. února 1990. „Trochu mě to zarazilo, ale vysvětlovala jsem si to tím, že už má první šok za sebou. Já jsem se rozbrečela.“

Byla silně rozrušená. Během čekání před ordinací šla volat svému známému, baptistickému kazateli Petru Mackovi, a vyprávěla mu o smrti Martina Šmída tak, jak to právě slyšela od Dražské. Věděla, že půjde ve 13.00 hod na synod Čs. bratrské církve evangelické (který se konal na Vinohradech) a tuto její informaci tam sdělí.

Ke Šmídovým nechtěla jít

Po lékařské kontrole Dražská znovu odmítla hospitalizaci a Mirka ji doprovodila do zaměstnání. Pracovala v telefonní ústředně. Měla směnu do dvaceti hodin a také zde nepochybně vyprávěla kolegyním svůj příběh. Ty se náležitě postaraly o jeho další šíření.

Ani Miroslava Litomiská nemlčela. Kolem 16. hodiny přišla do bytu jednoho ze sourozenců Paynových, kde podrobně popisovala zážitky své nové kamarádky. Vše nahrával na magnetofonovou kazetu Petr Payne, sám účastník demonstrace, který viděl zásah policejních oddílů na vlastní oči. Velké části Mirčina líčení byla přítomna také Anna Šabatová, která se o jejím příchodu dozvěděla od Jana Payna.

Po skončení vyprávění si přítomní uvědomovali, že je třeba mluvit přímo s „tou holkou“. Litomiská s Petrem Paynem šli proto za ní do práce. Domluvili se, že po směně k Paynovým přijde. V bytě Jana Payna – bylo to krátce po dvacáté hodině – pak Drahomíra Dražská podala svědectví o smrti Martina Šmída. Souhlasila s natáčením, a tak Petr Payne zachytil její výpověď na stejný magnetofonový pásek.

Poté chtěl, aby jim řekla adresu Šmídových a že k nim hned zajede. Namítla, že to je na Zahradním Městě a přesnou adresu nezná, ale pamatuje si dům, o který se jedná a našla by to. Teď jí však není po tom zranění dobře. Dodala, že Petr Šmíd odvezl matku už ráno někam na venkov k babičce a že se stejně musí počkat do nedělního večera, kdy se mají mezi sedmou a osmou vrátit.

Benda Dražské nevěřil

Po odchodu všech návštěvníků se bratři Paynové dohadovali, jak s nahrávkami obou žen naloží. Rozhodli se, že se obrátí na svého přítele Petra Uhla, redaktora Východoevropské informační agentury (VIA), který bydlel v bezprostřední blízkosti v témže bloku domů. V přítomnosti jeho manželky Anny Šabatové a také Petra Pospíchala si několikaminutový záznam dvakrát přehráli, některé pasáže i vícekrát.

V roce 1989 byl Petr Uhl redaktorem Východoevropské informační agentury – 18. listopadu poslal do světa falešnou zprávu o zabitém studentovi. Vpravo Anna Šabatová, které se Drahomíra Dražská za dva dny přiznala, že si jméno „mrtvého“ vymyslela.

V roce 1989 byl Petr Uhl redaktorem Východoevropské informační agentury – 18. listopadu poslal do světa falešnou zprávu o zabitém studentovi. Vpravo Anna Šabatová, které se Drahomíra Dražská za dva dny přiznala, že si jméno „mrtvého“ vymyslela.

FOTO: René Volfík, ČTK

„V diskusi se mezi námi neobjevily žádné pochybnosti o pravdivosti události, kterou Dražská vylíčila,“ vzpomínal před lety Petr Uhl. „Jen se váhalo nad některými podivnostmi, tak jsme nakonec využili jenom její osobní svědectví, aniž bychom ji jmenovali.“

Ve chvílích, kdy kolem 22. hodiny dokončoval text zprávy, „ozval se telefonicky zpravodaj agentury Reuters a ptal se mne“, uvedl Uhl ve své výpovědi v květnu 1990, „zda informace o smrti Martina Šmída, kterou on se dověděl z jiných zdrojů, je pravdivá. Neměl jsem důvod k zamlčování a potvrdil jsem mu ji. Sám jsem potom zprávu telefonicky poskytl ve 22.15 Svobodné Evropě a za hodinu ji doplnil ještě o nahrávku výpovědi Dražské, kterou jsem paní Čeřovské ze Svobodné Evropy po telefonu přehrál“.

Ještě před sobotní půlnocí vysílala Uhlovu zprávu také BBC. Tuto stanici poslouchal Václav Benda. Krátce nato telefonoval Uhlovi a její hodnověrnost zpochybnil. V neděli 19. listopadu dopoledne poskytla Dražská v hotelu Fórum rozhovor americké televizi NBC, v němž opakovala svůj příběh z Národní.

Potom přišla společně s Litomiskou a Šabatovou k Bendům, kde musela dvě hodiny odpovídat na důrazné otázky. Měnila své výpovědi – Martin Šmíd studoval druhý ročník matfyzu, a ne první. Když jí řekli, že žádný Šmíd z matfyzu nezemřel, připustila, že možná na této škole nestudoval.

Václav Benda souběžně několikrát telefonicky mluvil s Uhlem a naznačoval, že Dražské – aniž by ji jmenoval – nevěří a že se do všeho zamotává. Po odchodu žen se díval z okna a referoval Uhlovi, že všechny tři sebrala bezpečnost. „Krátce nato jsem vydal dementi zprávy o smrti Martina Šmída,“ vzpomínal Petr Uhl s tím, že v této zprávě bylo poprvé uvedeno i jméno Dražské.

Kousek pravdy

Státní správa a bezpečnostní složky se snažily dezinformaci o ubitém studentovi vyvrátit. V neděli zprávu dementovala ministryně školství a posléze také ministr zdravotnictví. Večer v televizi vystoupil berounský i pražský Martin Šmíd. Ten reportérovi řekl, že mohl být při demonstraci klidně někdo mrtvý a že když si to uvědomil, sáhla na něj smrt.

Šot však byl nešikovně sestříhán (vynechána první část výpovědi) a navíc natáčen porouchanou kamerou (místo barvy byl odvysílán zastřený černobílý obraz), takže divák mohl mít dojem, že se opět lže. V pondělí musel Martin Šmíd znovu do televize, aby vyvrátil nové spekulace.

Annu Šabatovou pustili po výslechu na místním oddělení VB na Mírovém náměstí v deset hodin večer. Dražskou odpoledne převezli na úřadovnu do Bartolomějské ulice. Tam při výpovědi tvrdila, že na Národní třídě v pátek 17. listopadu nebyla a žádného Martina Šmída nezná.

Obě ženy se znovu setkaly kolem jedenácté. To už Anna Šabatová věděla, že její manžel byl odpoledne zatčen a obviněn ze šíření poplašné zprávy a poškozování zájmů republiky v cizině. Jméno Uhl Dražské nic neříkalo, a tak jí Šabatová vysvětlovala, že on se za zprávu o smrti Martina Šmída zaručil a publikoval ji pod svým jménem; my všichni jsme tě kryli, říkala, protože tys měla odvahu. Zavření manžela mění situaci – Dražská by měla konečně říci adresu Šmídových.

Nakonec ji společně s Janem Paynem přesvědčili, aby ji napsala do obálky, kterou otevřou až v pondělí dopoledne, což byl termín, kdy se měla Dražská údajně spojit s Petrem Šmídem. Dohodu dodrželi, ale zjistili, že adresa je fiktivní. Poté přiměla Anna Šabatová Dražskou k cestě taxíkem na sídliště a tam trvala na tom, že ji nepustí, dokud nepoví, jak to skutečně bylo.

Po několika dalších výmluvách a úhybných manévrech nakonec Dražská řekla: „Já si to jméno vymyslela, ale opravdu toho Martina znám. Je to kamarád z dětství a příjmení si nepamatuji.“

Payne mi dal prášky

Bylo to jen dílčí přiznání a v příštích měsících tato žena zaměstnávala různé komise a vyšetřovatele. Poskytla několik rozporných i podivných výpovědí. „Pan Uhl je teď moc vlivnej pán a říkat dneska něco proti chartistům je to samý, jako říct před rokem něco proti komunistům,“ tvrdila například 7. února 1990 členům parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu.

Demonstrantka s čs. vlajkou před policejním kordonem na Národní třídě

Demonstrantka s čs. vlajkou před policejním kordonem na Národní třídě

FOTO: Pavel Hroch, ČTK

„Nic se nezměnilo, furt je tady diktatura a já nemůžu nic říct… Celou tuhle fámu si vymyslelo pár chytrejch chartistů. A než jsem si uvědomila, do čeho mě namočili, už jsem se vezla… Pan doktor Payne mi dal nějaký prášky, a co se další čtyři dny dělo si vůbec nepamatuji. Když jsem se probrala, zjistila jsem, že jsem si údajně vylhala nějakýho mrtvýho studenta. Byl to pro mě šok. Estébáci si mysleli, že jsem chartistka, chartisti mě označovali za estebačku. A když se jim plán povedl a jsou teďka na koni, tak by byli nejradši, kdybych vůbec nebyla.“

Svým chováním a měněním výpovědí Drahomíra Dražská přímo vybízela k různým spekulacím. Mnoho úsilí bylo věnováno tomu, aby se odhalilo, jestli ji někdo naváděl, řídil či instruoval. Časem padla teorie o disidentském záměru i verze, že byla agentkou Státní bezpečnosti.

Prokázalo se také, že její případ nijak nesouvisel s působením Ludvíka Zifčáka (poručíka StB, nasazeného do studentského prostředí pod jménem Milan Růžička). Ten přišel 30. března 1990 s výpovědí, v níž si podsouval významnou úlohu v tehdejších událostech, když tvrdil, že jeho úkol byl údajně součástí širšího spiknutí s cílem odstranit zkompromitované vedení KSČ.

Zifčák se na Národní objevil v čele demonstrantů a byl raněn po ráně obuškem do předloktí. Poté se stáhl do větší vzdálenosti od kordonu a zde v důsledku psychického a fyzického vypětí omdlel. Vedle něj ležela kabela v červenomodrobílé kombinaci, která z dálky mohla připomínat vlajku. To mohlo přispět k rozšíření fámy, že na Národní ležel mrtvý přikrytý československou vlajkou.

Přiznání před kamerami

Svůj podíl na tomto mýtu měla i Drahomíra Dražská. V květnu 1990 přiznala vyšetřovatelům vojenské prokuratury, že Litomiské v nemocnici lhala, když mluvila o „zmláceném kamarádovi, který zůstal ležet na zemi, kde ho přikryli československou vlajkou. Asi mne to napadlo pod vlivem toho, že jsem na vozovce viděla pohozené vlajky.“

Ve stejné výpovědi také uvedla, že jméno Martin Šmíd si vymyslela zcela náhodně, „a to, že je studentem matematicko-fyzikální fakulty, mě napadlo pod vlivem toho, že jsem měla vedlejší pracovní poměr na koleji této školy. Netušila jsem, že tam nějaký Martin Šmíd studuje“.

Někdejší poručík Státní bezpečnosti Ludvík Zifčák, který byl v roce 1989 nasazen do studentského hnutí. Dodnes tvrdí, že Drahomíra Dražská byla součástí akce StB. (Snímek z r. 2003.)

Někdejší poručík Státní bezpečnosti Ludvík Zifčák, který byl v roce 1989 nasazen do studentského hnutí. Dodnes tvrdí, že Drahomíra Dražská byla součástí akce StB. (Snímek z r. 2003.)

FOTO: René Volfík, ČTK

Dalších dvacet let Drahomíra Dražská mlčela a k ničemu se nevyjadřovala. Promluvit se rozhodla až v roce 2009 – ve speciálním televizním pořadu k 20. výročí sametové revoluce.

Měla skrytou tvář a v kratičkém rozhovoru mimo jiné řekla: „Nikdy jsem nebyla nastrčena Státní bezpečností, ani jsem pro ni nikdy jako agentka nepracovala. Smrt Martina Šmída jsem si vymyslela v nemocnici v momentu, kdy jsem podstoupila ošetření po zranění. Tak, jako jsem si vymyslela tuto smrt, tak si Ludvík Zifčák vymyslel to, že já jsem s ním spolupracovala a on mě řídil. Nikdy jsem se s ním nesetkala a dodneška ho neznám.“

Nahrávka, která urychlila dějiny
(Pasáž z doslovného přepisu výpovědi Drahomíry Dražské, pořízené večer 18. listopadu 1989.)
D. Dražská: „No, a ten jeden, prostě mě postavil, udělal krok zpátky a kopnul do břicha, vzal mě obuškem a hnal mě zas dál. No, von (Martin Šmíd) tam teda zůstal s tím, že už jsem pak jenom, já jsem se snažila ještě vrátit zpátky, no, pak už jsem viděla jenom a slyšela ten jeden, jak říká: ,To už je hotový.‘ No, chytli ho a táhli ho za roh. No, a pak jsem se dozvěděla, když jsem přijela ze špitálu a volala jsem tomu jeho bráchovi, že von už teda ví od nějakýho doktora, kterej má bejt údajně z Motola, že…“
P. Payne: „Ten doktor tam byl jako kde?“
D. Dražská: „…že se stalo ňáký neštěstí, ten doktor tam byl osobně se sanitkou, že teda se stalo neštěstí s tím, že ten Martin teda jako umřel, no a ráno…“
P. Payne: „To bylo v kolik hodin, asi, že tam byl ten doktor?“
D. Dražská: „V půl druhý, já jsem volala v půl druhý, a ten Petr říkal, že volal chvíli přede mnou, ten doktor. No, a ráno, že tam přišli ňáký dva prostě esenbáci a že teda jako říkali, že se nachomejt, nachomejt se prostě k demonstraci, která nebyla povolená, a že tedy bohužel jako při zásahu umřel.“
P. Payne: „Von už tam…“
D. Dražská: „Von už umřel na místě přímo tam.“