Casanova pobýval na zámku v Duchcově na Teplicku 13 let jako knihovník hraběte Valdštejna. „Na Duchcově strávil tedy poslední roky svého života, než zde zemřel,“ připomněla kastelánka státního zámku Lucie Šťastná.

I když se traduje, že obyvatele Duchcova Casanova příliš v lásce neměl, místní dodnes dobře vědí, že tu žil, a připomínají si ho. To se týká i stávajícího výročí.

„Osmého a devátého června se uskuteční na našem zámku Casanovské slavnosti, největší akce v Duchcově za celý rok,“ řekla Novinkám Šťastná.

Slavnosti návštěvníkům nabídnou třeba divadlo na nádvoří, hudební festival, kde zazpívají třeba Ewa Farna, Aleš Brichta či Milan Peroutka, šermíře, jarmark dobových řemesel či ohňostroj a také prohlídky zámku a nejednu připomínku muže, po němž má celá akce jméno.

Jak k tomu došlo, že kroky tohoto italského dobrodruha zamířily až do Čech?

Zámek Duchcov

Zámek Duchcov

FOTO: archív státního zámku Duchcov

Kdo byl jeho otec?

Giacomo Girolamo Casanova se narodil 2. dubna 1725 v Benátkách. Jeho rodiče byli herci, některé zdroje ho ale považují za nemanželského syna šlechtice Michela Grimaniho.

V roce 1742 vystudoval právo na padovské univerzitě a poté začal cestovat. Roku 1744 vstoupil v Římě do služeb kardinála Acquavivy, španělského velvyslance při Svatém stolci. Brzy však musel odejít –ukryl totiž v kardinálově rezidenci dívku.

Byl to velice krásný muž, kdyby nebyl ošklivý.

Vrátil se do Benátek a živil se hrou na housle v divadle San Samuele, které patřilo šlechtické rodině Grimaniů, jež po předčasné smrti otce (1733) oficiálně převzala nad Casanovou opatrovnictví.

Nicméně jeho styky se šlechtou přitahovaly pozornost státních úřadů a Casanova Benátky opustil.

Zednář Casanova

V roce 1749 potkal Henriette, která se stala zřejmě největší láskou jeho života. Pseudonym měl skrývat identitu jedné vznešené dámy z Aix-en-Provence ve Francii.

V červnu 1750 v Lyonu vstoupil do lóže Svobodných zednářů, pravděpodobně kvůli přání získat užitečné kontakty. I proto mohl potkat osobnosti jako Benjamin Franklin či Wolfgang Amadeus Mozart. Členství mělo vliv i na mnohé výhody a „nečekané“ pomoci, kterých se mu v nouzi nesčetněkrát dostalo.

Zhruba ve stejné době se odebral do Paříže, kde se naučil francouzsky. Svá díla pak psal zejména ve francouzštině, údajně proto, že byla ve světě daleko rozšířenější než jeho rodná italština.

Další portrér italského milovníka

Další portrét italského milovníka

FOTO: Profimedia.cz

Když se po svém dlouhém pařížském pobytu a dalších cestách do Drážďan, Prahy a Vídně vrátil do Benátek, byl v noci z 25. na 26. června 1755 zatčen a uvězněn, což se mu za život stalo vícekrát.

O pravém důvodu se spekuluje, jisté ale je, že Casanovovo chování sledovali agenti, kteří zanechali riferty (raporty špiónů na účet policejního úřadu), které popisovaly jeho chování. Především to, které se považovalo za společensky nevhodné. Žaloba nakonec zněla: zhýralost spáchaná na vdaných ženách, zneuctění církve, oklamání urozených pánů, obecně nebezpečné chování pro dobré jméno a stabilitu aristokratického režimu.

Casanova nevedl příliš jiný život než mnoho mužů z „lepších rodin“, problém byl ovšem zřejmě v tom, že se tím netajil. Z vězení nakonec utekl, zřejmě i díky pomoci aristokratických známých.

Ve druhé polovině 50. let 18. století, konkrétně 5. ledna 1757, dorazil opět do Paříže. Jeho někdejší známý z Benátek abbé de Bernis, kterého poznal jako francouzského velvyslance, se mezitím stal ministrem – Casanova tudíž neměl potíže s ochranou a podporou.

Horlivě se začal věnovat své oblíbené činnosti: záření ve společnosti. Seznámil se s markýzou Jeanne d’Urfé, bohatou a extravagantní šlechtičnou, s níž udržoval dlouhý vztah a rozhazoval peníze, které mu poskytovala okouzlena jeho kouzlem a znalostmi magických rituálů.

S vynalézavostí se rovněž zhostil úkolu zakladatele národní loterie (za účelem posílit státní finance). Jeho nápad byl úředně schválen a Casanova byl 27. ledna 1758 jmenován výběrčím.

Opuštění od markýzy

Následující roky procestoval Holandsko, Švýcarsko a Itálii. Roku 1762 se vrátil do Paříže, kde se začal věnovat ezoterickým praktikám s markýzou d’Urfé. Avšak ta brzy přestala věřit, že by se mohla znovuzrodit jako mladá a krásná, uvědomila si, že si z ní Benátčan dělá legraci, a náhle s ním přerušila kontakt.

Když se dostal Berlína, král Bedřich II. Pruský mu nabídl skromný post učitele na škole kadetů. Casanova odmítl a zamířil na východ do Ruska. V Moskvě se v prosinci 1764 setkal s carevnou Kateřinou II., Velikou. Jednoduše dosáhl postavení na úrovni takzvaných osobností prvního řádu.

Zřejmě ho pravidelně předcházela dobrá pověst. Měl velké charizma, znalosti, výřečnost a na tu dobu mimořádné cestovatelské zkušenosti. Zkrátka své kouzlo neužíval jen u žen.

Souboj v Polsku

Roku 1766 v Polsku se stala příhoda, která Casanovu silně poznamenala: souboj s hrabětem Branickým. Ten označil benátskou balerínu Annu Binettiovou za „benátskou matraci“. Hrabě byl významný člověk z okruhu krále Stanislava II. Poniatowského, pro soukromou osobu z ciziny nebylo vhodné mu odporovat.

To Casanovu nezajímalo a vyzval hraběte na souboj s pistolemi. Hrabě vyvázl s velmi těžkým zraněním, ale čestně požádal své přátele, aby soupeře nechali jít. S vážným zraněním na ruce se Casanovovi podařilo uprchnout.

Giacomo Casanova

Giacomo Casanova

FOTO: Profimedia.cz

Po dalších peripetiích skončil v Provence, kde v lednu 1769 onemocněl. Zde se mu dostalo pomoci od jeho někdejší milenky Henriette, která se mezitím stihla vdát i ovdovět. Rychle se vzpamatoval a vycestoval.

Špión? Slabý přínos...

Když se po 18 letech vrátil do Benátek (roku 1774 mu tam byla udělena milost), navázal stará přátelství. Nabídl své služby státním úřadům jako špión, hlášení od něj ale překvapivě nebyla zajímavá a spolupráce se vlekla až k přerušení z důvodu „slabého přínosu“.

Když se ocitl bez finanční podpory, začal se věnovat psaní. Používal opět svou širokou síť známostí, aby zajistil publikaci. V té době navázal vztah s Franceskou Buschiniovou, prostou dívkou, která mu po jeho druhém vyhoštění z Benátek psala dopisy. Byl to jeho poslední větší vztah, byť hlavně „na dálku“.

Poslední exil a konec v Duchcově

Přichází ovšem další problém. V domě Grimaniho slovně zaútočil na jistého Carlettiho, se kterým se přel kvůli penězům. Jelikož se pán domu přiklonil na stranu Carlettiho, urazil se. Jako pomstu napsal pamflet Ani láska, ani ženy aneb Vyčištěný chlév, v němž tvrdí, že právě on je skutečným synem Michela Grimaniho. Aristokracie se vzepřela a Casanova byl donucen k definitivnímu exilu.

Benátky opustil v lednu 1783 a odjel do Vídně. Na nějakou dobu dělal sekretáře benátského velvyslance Foscariniho a po jeho smrti přijal místo knihovníka na zámku hraběte Josefa Karla Eusebia z Valdštejna v Duchcově. Tam strávil poslední a neradostné roky života ponížen rolí služebníka, navíc pokládán za přežitek navždy zmizelé epochy.

Při psaní pamětí tam ovšem také znovu prošel svůj bohatý život, který byl takřka uměleckým dílem.

Casanovův životopis je z hlediska literární hodnoty důležitým dokladem pro dějiny oblékání a stěžejním dílem vykreslujícím běžný denní život v Evropě v 18. století.

Casanovova ložnice na zámku Duchcov

Casanovova ložnice na zámku Duchcov

FOTO: archív státního zámku Duchcov

Obyvatele Duchcova příliš v lásce neměl, nerozuměli mu a on nerozuměl jim. Traduje se například, že po chodbách honil kuchaře, když zkazil makaróny. Spřízněné duše našel v nedalekých Teplicích – členy rodiny Clary-Aldringen. Spřátelil se s princem Charlesem de Ligne, který se později stal prvním Casanovovým životopiscem. „Byl to velice krásný muž, kdyby nebyl ošklivý,“ napsal de Ligne, který jako by tím podtrhl rozpory Casanovovy osobnosti.

Giacomo Casanova zemřel 4. června 1798.