Spolek se ustavil už v listopadu 1918 a navazoval na myšlenky Katolické moderny, která působila před válkou i během ní, byť byla zakazována. V čele Jednoty stanul spisovatel a kněz Jindřich Šimon Baar.

Odstranění bezženství kněží a biskupů odůvodňovali ve svém návrhu reformy, který prezidentovi předložili, tím, že celibát stejně není dodržován. Své zástupce vyslala Jednota i do Vatikánu.

Celibát jen dobrovolně? V žádném případě!

Jednota se vypravila do Vatikánu v červnu 1919 a reformní spis, který vezla s sebou, obsahoval i pasáž: „My, českoslovenští katoličtí kněží, kteří požadují odstranění celibátu, nechceme snižovat kněžskou čistotu, která je a zůstane naším ideálem. Přejeme si pouze, aby kněžské čistotě byl vrácen charakter původní dobrovolnosti a doporučení.“

Výprava dopadla špatně – v červenci 1919 ji sice papež přijal, ale věnoval kněžím pouhou půlhodinu. Bonifác XV. prohlásil, že o odstranění celibátu nemůže být ani řeči, vše „musí zůstat v klidu“.

Navíc v září jmenoval profesora teologie na Karlově univerzitě Františka Kordače pražským arcibiskupem. Ten patřil k rozhodným odpůrcům reforem a zastáncům celibátu.

Arcibiskup František Kordač byl rozhodně pro celibát.

Arcibiskup František Kordač byl rozhodně pro celibát.

FOTO: Zdeněk Kárník, České země v éře první republiky, Díl první, Libri 2003

Jediným výsledkem cesty do Říma se stal rozkol Jednoty – část členů se podrobila kurii, další se rozhodla založit církev novou. Zcela po svém si pak vedla kněžská organizace Ohnisko v čele s Karlem Farským – o příkazy z Říma se nezajímala a její členové se sami poklidně ženili, jak jim to umožňoval zákon o manželské reformě.

Krev tekla a kolárky lítaly

Založení nové církve ovšem nebylo jednoduché. „Církve nebo náboženství vznikají mučednictvím. Náboženství nemůže vzniknout tím, že se stovka nebo pár stovek kněží rozhodlo vzdát celibátu,“ prohlásil T. G. Masaryk v roce 1920.

Vystoupil tak, byť neveřejně, proti nové církvi, která se zformovala v lednu 1920 z těch kněží, kteří se chtěli rozžehnat s Vatikánem. Dala si název Církev československá a v jejím čele stanul mimo jiné Bohumil Zahradník-Brodský, „farář v Lubenicích, nyní odborový rada v ministerstvu školství“.

Prvním patriarchou Církve československé byl ustaven Karel Farský. Zahradník-Brodský byl zase mezi těmi, kteří rozpoutali boj o kostely. Při zápase o svatostánky se obě strany nezdráhaly použít i pěstí. Duchovní se prali, až krev tekla a kolárky lítaly, a někteří skončili ve vězení. Prezidenta Masaryka tak dokonce donutili 29. září 1925 vyhlásit amnestii „v příčině trestných činů spáchaných ve sporech mezi příslušníky různých církví“.

T. G. Masaryk prohlašoval, že církve vznikají mučednictvím a nikoli přáním kněží odmítnout celibát.

T. G. Masaryk prohlašoval, že církve vznikají mučednictvím a nikoli přáním kněží odmítnout celibát.

FOTO: Zdeněk Kárník, České země v éře první republiky, Díl první, Libri 2003

Církev československá byla bojovná a národnostně naladěná, jak doložila vlastenecky zapálená věta z úst Zahradníka-Brodského: „Nejprve jsem dobrým Čechem a potom křesťanem.“

Oficiálně ji český stát uznal až v září roku 1920. Měla asi 525 tisíc členů, daleko menší počet, než se očekávalo. A vystupovali proti ní četní intelektuálové, např. historici Josef Pekař a Josef Šusta. Vadilo jim účelové a „málo duchovní“ zaměření nové církve.

Toho si ovšem nevšímal Zahradník-Brodský, který chtěl „domoci se jen těch práv, jež nám podle zákona přirozeného jako lidem patří: těch práv, jež má každý potulný cikán“. Katoličtí nereformní kněží ovšem zůstali celibátu věrní. Tomu celibátu, který byl porušován odpradávna.

Chtěl líhat v světnici na zemi

„Když sem se k knězi Adamovi o masopustě na službu dostala, tehdy kněz žádného mně hned pokoje nedal, ale jako nějaký satan za mnou, vždy k tomu skutku smilnému mne majíce, jest chodil. Jednou pachole pro žemličku poslal a v kuchyni se mnou skutek učinil, první na faře, a naposledy v Veliký pátek v světnici na zemi,“ vypovídala 20. srpna 1627 před konšely města Luže bývalá farní kuchařka Kateřina Záplatová o svém faráři z lužecké fary.

Farář Adam přitom nebyl žádný veliký milovník. Jeho hospodyně mu kvůli Kateřině spílala a varovala jej: „Ona prý toho kurva odbude a ty budeš mít těžkosti, já u tebe nebudu, poněvadž mladou kuchařku máš.“ Ustrašený farář se začal s Kateřinou prát a bil ji – a ta od něj nakonec uprchla. To by nebylo tak strašné, kdyby Kateřina nebyla těhotná.

Sem je udávila

Kateřina začala pracovat jako služka ve vrchnostenském dvoře a dobře si byla vědoma toho, že se její porod blíží. O těhotenství neřekla nikomu, ani vlastní matce. O porodu vypověděla: „V času porodu mého ve dvoře za stodolami to dítě sem měla a nevědouce co činiti, to děťátko vezouce oběma palci pod krček, sem je udávila a zaškrtila, do slámy sem je zaobalila, a je skrejvala.“ Tam je ovšem objevila ostatní čeleď.

Nemravný muž - podobný byl zřejmě i kněz Adam.

Nemravný muž - podobný byl zřejmě i kněz Adam.

FOTO: Jindřich Francek, Zločin a sex v českých dějinách, Rybka Publishers 2000

Konšelé města Luže zpravili o strašlivém skutku držitele košumberského panství hraběte Viléma Slavatu, který v té době pobýval ve Vídni. Ten okamžitě nařídil, aby „řádně právně obviněna, slyšána, ortelována, až by i exekucí právní na ní vykonána býti měla“.

Slavata se zlobil, že městská rada je velmi liknavá a neustále upozorňuje na vysoké náklady spojené s exekucí. Právě obavy z nákladné popravy zřejmě způsobily, že rada nevynesla nad Kateřinou trest smrti.

Bití musela snášeti

Městská rada 27. září 1627 konstatovala, že tato dívka „u svých rodičů i jinde u lidí sloužíce, vždycky se jest dobře chovala, na faře pak od kněze Adama obtěžkána jsouce, potom velikou nenávist, lání, bití snášeti, na zoufalství přivedena byla“. Proto ji rada osvobodila, neboť „mordem sama povinna není“.

Trest ovšem dostala – rok ve vězení, první půlrok měla být „dnem i nocí za obě nohy za kládou o samém chlebě a vodě seděti a času služeb božích v chrámu Páně přes celý kázání klečeti, svíci rozžetou držeti, tak trestána a pokutována býti má podle práva“. To se ovšem nelíbilo Vilému Slavatovi – za usmrcení dítěte vždy následovala smrt. Odvolal se k apelačnímu tribunálu a 3. prosince nařídil úředníku košumberského panství, že delikventka má být potrestána stětím.

Exekuce se konala 15. ledna 1628. Kateřina na popravišti „před mnoha sty lidmi obojího pohlaví mluvila, a že na tom umírá, ruce zhůru zdvihnouce řekla: ,Ó kdybych byla na faře nesloužila a kněze Adama nepoznala, nikdy bych kurvou nezůstala a na taková místa nepřišla.‘ Právo odstoupivši od ní, skončení života svého vzala a mečem sťata jest“.

Faráři Adamovi se nestalo nic.

Přijímat jen „celibátníky“

Nebylo to nic nového pod sluncem – vždyť katolická církev brojila proti poměrům kněží a jejich sňatkům už celá staletí předtím. V roce 325 na koncilu v Nikaji se objevila snaha předepsat duchovním, ať ženatým, či neženatým, zdrženlivost. V roce 691 v Konstantinopoli nasadil koncil tvrdší cestu – ženatý kněz, který se ucházel o svůj úřad, se měl odloučit od manželky a vstoupit do kláštera.

Papež Řehoř VII. (1073-1085) šel ještě dál – ženatí biskupové a kněží měli být násilně odděleni od manželek a napříště se měli přijímat jen „celibátníci“.

Druhý lateránský koncil z roku 1139 pak celou historii shrnul – ten, kdo hodlá získat vyšší svěcení, nesmí být ženat. Když se přesto kněz pokusí oženit, bude jeho manželství církevně neplatné. A to přetrvává u katolíků dodnes. Výsledkem těchto vyhlášek ovšem bylo, že se množily konkubináty kněží.

Trestalo je odstranění z církevního úřadu a ztráta obročí. Přesto kněží zákazy překračovali.

Kompromis? Konkubíny

Roku 1595 uskutečnil pražský arcibiskup Zdeněk Berka z Dubé vizitaci jihočeského kněžstva. Přezkoušených farářů bylo celkem 102, avšak arcibiskup mezi nimi „zjistil velkou většinu konkubinářů i jinak nevyhovujících“. Nejvíc jej rozhořčil prachatický farář Jakub Pavlík Mirotický. Ten se klidně oženil se svou hospodyní a vůbec si nebyl vědom toho, že by se dopouštěl nějakého pohoršení.

Smilného hříšníka odvádějí do vězení.

Smilného hříšníka odvádějí do vězení.

FOTO: Jindřich Francek, Zločin a sex v českých dějinách, Rybka Publishers 2000

V polovině 16. století si zase stěžoval českokrumlovský farář Tomáš Bavorovský, že kněží se bezuzdně žení, opouštějí své poslání a stávají se řemeslníky i obchodníky. Fary pak obsazují „lidé neřádní, jako by nic snadnějšího nebylo než knězem býti“.

Jinde se kněží ke svým láskám dokonce přiznávali. Historik Zikmund Winter např. objevil v roce 1591 poslední vůli Jana Třeboňského, faráře v Rožmitále, který odkázal své ženě Salomeně a dětem volky, jalovičku a krávu jménem Lysá.

Kdo se nemůže zdržeti, ať se ožení

Boje o celibát probíhaly i další staletí. Zvláštní vztah k nim měl Josef Dobrovský. Byl toho názoru, že „kdo se nemůže zdržeti, ať se ožení“. Sám uváděl, že v 11. století byly v českých zemích sňatky kněží běžné.

Děkan Pražského hradu a později kněz Kosmas byl ženatý s Božetěchou a po svém vysvěcení ji neopustil. Žil s ní spokojeně a po Božetěšině smrti si zapsal: „Ve všech mých osudech neochvějná průvodkyně a družka, zemřela Božetěcha.“

Měl s ní dokonce syna Jindřicha. Ve 12. století už biskupové sňatky svých kněží tajili a ve 14. století byla situace ještě horší. Ale pronásledování duchovních kvůli celibátu stejně nepomohlo, jak ukazoval výše uvedený případ kněze Adama nebo konkubináty jihočeských duchovních. Tak či tak, pro katolické kněží celibát přetrvával a přetrvává až do 21. století.