Našli bychom ho i v takových oblastech, jako jsou fúzní reaktory, které by se mohly v budoucnu stát zdrojem čisté energie, či vodíkové bomby. Na rozdíl od bomb je nicméně vývoj fúzních reaktorů stále ještě v plenkách.

Jeden z nich se staví v rámci mezinárodního projektu ITER ve francouzském výzkumném středisku Cadarache nedaleko Marseille. Na vývoji mezinárodního termojaderného experimentálního reaktoru ITER, který by prokázal možnost výroby energie z vodíku, se v roce 2006 dohodly EU, Japonsko, USA, Rusko, Čína, Jižní Korea a Indie. Zařízení mělo být uvedeno do provozu již loni, ale vypadá to, že nebude v provozu dříve než v roce 2019.

Klíčový izotop

Klíčovým prvkem je v tomto případě izotop lithia 6Li, který tvoří přibližně sedm procent přírodního lithia. Izotop může být použit pro výrobu izotopu vodíku (tritia), který je spolu s deuteriem palivem pro fúzní reaktory. Stejná reakce, při které pomocí lithia vzniká tritium, pak probíhá i při výbuchu štěpné bomby, která je prvním stupněm vodíkové bomby a slouží k dosažení extrémní teploty nutné pro zahájení fúze.

„Technologii výroby tritia z 6Li zvládly veškeré země, vlastnící vodíkovou bombu. Rovněž země, které pracují na řízené jaderné fúzi, nutně tritium potřebují. Samozřejmě, protože z hlediska různých mezinárodních smluv jde o dost delikátní záležitost (podobně jako třeba obohacování štěpného materiálu), tak kromě USA a Ruska se pokrokem jaderných technologií moc nechlubí,“ řekl profesor František Cvachovec z katedry matematiky a fyziky Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany Brno.

Podle docenta Jana Mlynáře z katedry fyziky Fakulty jaderné a fyzikálně-inženýrské ČVUT je výroba tritia možná i v Česku, ale pouze v minimálním množství.

Mírně citlivý prvek

„Výroba tritia je v Čechách zvládnutá jen ve stopovém množství, nejvydatnějšími zdroji tritia jsou těžkovodní štěpné reaktory na přírodní uran, využívané v Kanadě a v Rumunsku. Stále je ale tritia pro potřeby mírového využití termojaderné fúze (už jen na nastartování reaktoru!) dost málo, a navíc když ho koupíte, tak ono se vám rozpadá,“ zdůraznil Mlynář.

Tritium je podle něj i tak ve vztahu k termojaderným elektrárnám někdy považováno z vojenského hlediska za mírně citlivý prvek, protože ho některé jaderné neboli štěpné bomby používají ke zhruba řádovému znásobení účinku. I bomba, do níž bylo místa lithia přidáno přímo tritium, je však stále řádově slabší než vodíková bomba. Podmínkou nutnou pro obě technologie je zvládnutí výroby jaderné bomby.

Z tohoto úhlu pohledu by mohly být problematické tzv. hybridní reaktory, ve kterých by fúze měla být zdrojem neutronů pro štěpení. Současně by však mohly využívat i přírodní uran nebo dokonce přeměňovat vyhořelé jaderné palivo a sloužit tak zároveň k výrobě materiálů pro jaderné bomby. Takto složitá zařízení jsou nicméně zatím v nedohlednu stejně jako technologie malých fúzních reaktorů.

I přes využití lithia v takových bombách, ať již ve formě čistého lithia, nebo jako surovina pro výrobu tritia, si však Mlynář nemyslí, že by bylo možné lithium označit za vojensky strategickou surovinu, jako je například uran. Vzhledem k současné rostoucí potřebě akumulátorů je strategický spíše v průmyslové oblasti.

„Lithium je lehký prvek a tím pádem jsou jeho zdroje relativně rovnoměrně geograficky rozložené například ve srovnání s ropou nebo s uranem, vyskytuje se i v mořské vodě. Výhodou našich zásob je, pokud vím, spíše jeho velká koncentrace než jeho vzácnost. Uran je proti tomu relativně vzácný,“ dodal Mlynář.