„Žena nám neposkytla žádnou důvěryhodnou informaci o vojácích. Má dvě dcery, jedna je velmi zesláblá a druhá mrzáček. Dali jsme jí padesát pesos s příkazem, aby neřekla o tomto setkání nikomu ani slova, ale je malá naděje, že svému slibu dostojí,“ psal si onoho 7. října muž přezdívaný „Che“.

Stará žena opravdu jednala tak, jak Guevara předvídal; okamžitě informovala nejbližší vojenskou hlídku, kde partyzáni jsou. Již dříve, když 30. září bilancoval uplynulý měsíc, v deníku konstatoval: „Masy venkovského obyvatelstva nám nepomáhají, ale začínají nás udávat.“

Domorodci skutečně bolivijskou armádu o přítomnosti a pohybu revolucionářů často informovali – a bylo tomu tak i v noci na 8. října, kdy se Guevarovi muži pomalu vlekli obtížnou cestou dnem soutěsky Churo. Byla poseta balvany a hustší vegetací, přesto úkryt nebyl dostatečný.

Rolník, který na opačné straně potoka pěstoval brambory, rozpoznal jejich postavy v měsíčním světle – siluety bradatých vyhublých strašidel s očima zabodnutýma do země, na zádech obrovské batohy, jedni měli zbraně v rukou, jiní na popruzích.

Nepochyboval. Jsou to partyzáni. Schoval se za strom a počítal. Měli velké rozestupy. Celkem sedmnáct postav. Možná si v tu chvíli představoval, jak bude mít v kapsách padesát tisíc pesos, které prezident Barrientos nabídl tomu, kdo pomůže vousáče najít.

Pospíchal na vojenské velitelské stanoviště kapitána Garyho Prada, které bylo pár kilometrů odtud. Do poslední bitvy Ernesta „Che“ Guevary zbývalo několik hodin…

Chtěl porozumět své nemoci

Přezdívku „Che“ dostal Guevara při bojích v pohoří Sierra Maestra, neboť toto slůvko velmi často používal (ve španělštině znamená něco jako „hm“ nebo „hele“). Stalo se součástí jeho jména a samotná slabika dokonce tvořila i jeho oficiální podpis na bankovkách, když stanul po revoluci v čele kubánské Národní banky.

Charismatický, tehdy 35letý Ernesto „Che“ Guevara na slavné fotografii Reného Burriho z roku 1963 pro americký časopis Look.

Charizmatický, tehdy 35letý Ernesto „Che“ Guevara na slavné fotografii Reného Burriho z roku 1963 pro americký časopis Look.

FOTO: archív M. Šišky

Narodil se v červnu 1928 v malém argentinském městečku Rosario v zámožné středostavovské rodině pod jménem Ernesto Rafael Guevara de la Serna. Od mládí trpěl astmatem, a to bylo zřejmě hlavním motivem k rozhodnutí studovat medicínu – říká se, že chtěl porozumět své nemoci. Byl dobrým studentem a snad by se stal úspěšným lékařem, kdyby nebylo jeho cest napříč jihoamerickým kontinentem v závěru studií i krátce po nich. Začal se totiž zajímat o politiku a původní morální odsudky se proměňovaly v levicové přesvědčení.

Cestoval se svým kamarádem Albertem Granadem. Zažili dobrodružství a poznali exotiku, ale objevili také zdrcující nerovnost mezi lidmi. Několik týdnů Guevara pracoval v peruánském leprosáriu a při dalších cestách se zase seznamoval s osudem utlačovaných potomků Inků. Svoje zážitky si zapisoval a po více než půlstoletí byl podle nich natočen film (Motocyklové deníky, 2007).

Jeden z vůdců revoluce

Po ukončení lékařské fakulty v Buenos Aires odcestoval Guevara v roce 1954 do Guatemaly, kde se dal k dispozici levicovému prezidentovi Arbenzovi. Na vlastní kůži však zanedlouho zažil, jak americká CIA podpořila puč proti tomuto demokraticky zvolenému politikovi.

Vytvořil si názor, který už nikdy neopustil: Spojené státy americké jsou imperialistickou mocností, jež brání všem vládám bojovat s nerovností. Konflikt s USA je nevyhnutelný a je zapotřebí hledat zahraniční podporu.

Protiklad tehdy Guevara viděl v Sovětském svazu – v duchu hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Nabyl přesvědčení, že diktatury a kapitalistické vlády lze svrhnout pouze ozbrojeným bojem. Odjel do Mexika, kde nastoupil do partyzánského výcviku. Tam se seznámil s Fidelem Castrem a jeho bratrem Raúlem.

V roce 1956 s nimi vyrazil na jachtě Granma na Kubu, aby svrhli Batistovu proamerickou diktaturu. Akce skončila krachem a skupina přeživších partyzánů se ukryla v pohoří Sierra Maestra a postupně získávala další příznivce. Na začátku roku 1959 Castro triumfoval a jeho muži vstoupili do Havany.

Svět obletěla fotografie, na níž společně s Che Guevarou vjíždějí na tanku do hlavního města. K jeho největším úspěchům patřilo dobytí Santa Clary a také velení proti americkému výsadku v Zátoce sviní v roce 1961.

Che Guevara byl po Fidelovi Castrovi druhým nejvýznamnějším velitelem povstalecké armády, stal se ministrem průmyslu a guvernérem Národní banky, měl rodinu a čtyři děti – přesto v roce 1965 Kubu opustil a se stovkou spolubojovníků tajně odešel do belgického Konga v Africe (dnešní Zair).

Proč?

Z Che se stal Tatu

Když Che Guevara na začátku roku 1965 po své návštěvě AlžírskaČíny náhle na delší dobu zmizel, světový tisk byl plný dohadů. Byly splétány roztodivné příběhy: „Che byl zatčen“, „Che je v ústavu pro choromyslné“, „Fidel Castro ho nechal odstranit“, „Utekl do USA se státním pokladem“, ale třeba také, že „Che bojuje v Kolumbii“ nebo že „zemřel v partyzánské válce v Peru“.

Ve skutečnosti byl v té době ve výcvikovém táboře na Kubě, kam shromáždil skupinu dobrovolníků a chtěl s nimi vést vlastní partyzánskou válku. Při poslední návštěvě OSN v prosinci 1964 pronesl řeč, která dávala tušit, že by mohl bojovat proti imperialismu na jakémkoli místě světa.

Ernesto Guevara a Fidel Castro krátce po vítězství kubánské revoluce nad Batistou.

Ernesto Guevara a Fidel Castro krátce po vítězství kubánské revoluce nad Batistou.

FOTO: Repro z knihy S. Reid-Henry: Fidel and Che, revoluční přátelství

Byl přesvědčen, že guerillovou válku je možné vyvézt do zemí Latinské Ameriky. Svou vizi rozšířil během svých cest do Asie a Afriky i na tyto kontinenty a ideologii globální partyzánské války vyjádřil ve studii „Vytvořit dva tři Vietnamy“. Posléze došel k závěru, že Kongo (kde právě probíhala občanská válka) je v dané chvílí nejzralejší zemí pro osvobozenecký boj a pro revoluci, která může sloužit jako rozbuška pro celý africký kontinent.

Na základě toho navrhl Castrovi plán: v čele skupiny kubánských dobrovolníků odejde tajně do této země s úmyslem vytvořit tam jádro budoucí revoluční osvobozenecké konžské armády. K tomu vybral na Kubě 120 mužů a čtyři lékaře černé pleti.

Vybraní kandidáti museli oznámit svým rodinám, že odjíždějí studovat na několik let do Sovětského svazu a současně se zavázat, že nesmějí po tuto dobu psát svým blízkým ani přijímat poštu. Všichni dostali krycí jména ve svahilštině – samotný Che přijal jméno Tatu, pod nímž pak skutečně celou dobu v Africe vystupoval, aniž kdokoli odhalil jeho identitu.

Dopisy na rozloučenou

Před odchodem do Afriky v dubnu 1965 napsal Guevara tři listy: Fidelovi, rodičům a také svým dětem. Žádný z nich nebyl datován a Castrovi dal volnost, aby dopis zveřejnil ve chvíli, kdy to sám uzná za vhodné. Vzdal se všech svých funkcí a sděloval, „že nyní si žádají jiné země mého skromného úsilí, a proto nadešla chvíle, kdy se musíme rozloučit…

Na nová bitevní pole si beru víru, kterou jsi mi vštípil, revolučního ducha svého lidu, pocit, že plním nejposvátnější z úkolů: bojovat proti imperialismu, ať je to kdekoli… Zprošťuji Kubu jakékoli odpovědnosti, s výjimkou té, která vyzařuje z mého příkladu. A nadejde-li poslední hodina pod jiným nebem, moje poslední myšlenky budou patřit tomuto lidu a zejména Tobě.“

V několikařádkovém dopise rodičům zdůrazňuje, že znovu cítí pod nohama Rocinantina žebra a vydává se na cestu: „Věřím v ozbrojený boj jako jediné řešení, aby se bojující národy osvobodily, a jsem si vědom následků svého přesvědčení. Mnozí říkají, že jsem dobrodruh, a opravdu jím jsem.

Jenomže jsem poněkud odlišný. Jsem z těch, kdo dávají v sázku život, aby prokázali svou pravdu. Může se stát, že tohle bude poslední bitva. Je-li tomu tak, zde je moje poslední objetí.“

Ještě stručnější byl Guevara ke svým dětem: „Budete-li někdy číst tento dopis, bude to proto, že nebudu mezi vámi… Vyrůstejte jako dobří revolucionáři. Hodně studujte. Pamatujte, že revoluce je to nejvýznamnější a že nikdo z vás sám o sobě neznamená nic… Především buďte schopni co nejhlouběji vnímat jakoukoli nespravedlnost v jakékoli části světa. To je nejkrásnější vlastnost revolucionáře.“

Krach v Kongu

Až v pralesích východního Konga a po prvních zkušenostech z bojů Guevara zjistil, jak se tamější podmínky velmi lišily od jeho představ a kubánských zkušeností. Závěry z africké mise, jak je vylíčil v zápiscích (poprvé uveřejněných až po 30 letech), byly negativní a sebekritické.

Che a jeho kubánští bojovníci byli zděšeni konžskými povstalci. „Téměř nikdo neměl potuchy o tom, co je palná zbraň. Stříleli se navzájem, když si s nimi hráli,“ posteskl si například. Na adresu revolučních vůdců poznamenal, že vedou pohodlný život daleko od fronty, holdují alkoholu a utrácejí peníze v nevěstincích. Po několika měsících neúspěšných akcí došel Che k závěru, že „nemůžeme osvobodit zemi, která sama nebojuje“.

Che (třetí zprava) pózuje s muži, kteří s ním šli koncem roku 1966 bojovat do Bolívie. Ke své podobě se vrátil až po několika měsících, když mu začaly růst jeho vlasy a vousy.

Che (třetí zprava) pózuje s muži, kteří s ním šli koncem roku 1966 bojovat do Bolívie. Ke své podobě se vrátil až po několika měsících, když mu začaly růst jeho vlasy a vousy.

FOTO: Repro z knihy S. Reid-Henry: Fidel and Che, revoluční přátelství

Těmito slovy vysvětloval v dopise Castrovi v říjnu 1965 své rozhodnutí stáhnout se z fronty a opustit konžské území. V dopise přiznává, že se on i Kuba dopustili mnoha chyb, zejména v podcenění nepřítele a zásady, že nelze bojovat v cizí zemi bez znalosti jazyka a mentality obyvatel.

V závěru tohoto dopisu tvrdil: „V Kongu jsem se mnoho naučil. Odcházím ještě s větší důvěrou v ozbrojený boj. Nezapomenu tuto porážku a z ní pramenící poučení.“

Chtěl do Argentiny, vybrali mu Bolivii

Po útěku z Konga se vážně nemocný Guevara několik týdnů schovával v rezidenci kubánské ambasády v Dar es Salaamu (Tanzanie). Diktoval sekretářce svoje zážitky a uvažoval, na jakou novou frontu se vypraví. Castro krátce předtím zveřejnil jeho „dopis na rozloučenou“, a tak se na Kubu vrátit nemohl – když se tam jednou všeho vzdal, nemohl přijet poražený a ponížený.

Jeho největším přáním bylo přenést guerillu do rodné Argentiny. Již v roce 1963 tam poslal expediční oddíl pod vedením Ricarda Masettiho. Jakmile se vytvoří podmínky, měl tam dorazit i Che a převzít vedení partyzánské války. Skupina však byla vypátrána a zlikvidována.

Ani po této zkušenosti myšlenku provést revoluci ve své vlasti neopustil. Fidel Castro byl ale proti a učinil řadu kroků i úskoků, aby mu v cestě do Buenos Aires zabránil. Guevara se nakonec tohoto záměru skutečně vzdal a souhlasil, že odjede do Prahy, kde naplánuje další fázi svého života.

Castro do Dar es Salaamu poslal dentistu Luise Garcíu, který dokázal během několik týdnů Guevarův vzhled dokonale změnit (podrobnosti o tom zveřejnil až v roce 2004). Součástí proměny byla například depilace vlasů na hlavě, navrstvení horního i dolního chrupu a brýle se zvláštními čočkami, které umožňovaly vidět dozadu.

Mezitím byla v Havaně pro Guevaru vymyšlena alternativa jeho argentinského projektu – partyzánské tažení v sousední Bolívii, která byla vybrána za kolébku latinskoamerické revoluce. Kubánci měli napochodovat do této země, nikoli aby se přidali k již probíhajícímu procesu, ale aby sami iniciovali partyzánské hnutí (jež se pak rozšíří do Argentiny a Peru). Byla to extrémní interpretace Guevarova názoru, že předběžné podmínky nejsou nutné; mohou být vytvořeny zvnějšku.

Zůstal sám bez podpory

Rezidentura kubánské rozvědky v Praze měla na základě dohody s čs. rozvědkou k dispozici několik konspiračních bytů, které sama obhospodařovala a používala pro tranzit svých agentů i různých revolucionářů, vycvičených na Kubě, pro jejich cesty z Havany do třetích zemí, zvláště do Latinské Ameriky.

Fotografie z pasu Adolfa Meny, což bylo jméno, které Che přijal v Bolívii. Takto maskován se pohyboval také během svého tajného pobytu na jaře 1966 v Československu.

Fotografie z pasu Adolfa Meny, což bylo jméno, které Che přijal v Bolívii. Takto maskován se pohyboval také během svého tajného pobytu na jaře 1966 v Československu.

FOTO: Repro z knihy R. Ustariz Arze: Che Guevara, život, smrt a zrození mýtu

Jedním z nich se tedy stal i Ernesto Guevara. V tehdejším Československu tajně pobýval pět měsíců – do července 1966. Aktivně se zde připravoval na svou budoucí výpravu a vybral si většinu bojovníků, kteří ho měli do Bolívie doprovázet.

Po Castrově záruce, že o jeho pobytu nebude kromě manželky Aleidy a nejužšího okruhu lidí nikdo vědět, přijel v létě 1966 na Kubu a zdržel se tři měsíce ve výcvikovém středisku v horách. Těsně před odjezdem do Bolívie navštívil svou rodinu – ale už v přestrojení, takže děti nepoznaly, že je s nimi otec.

Samotná bolivijská operace byla od začátku předurčena k neúspěchu. Její podrobnosti jsou dobře známy díky Guevarovu deníku i četným dalším líčením. Che pod Andami strávil strastiplných jedenáct měsíců bojem proti přesile, sužován záchvaty astmatu, bez zásob a bez podpory místních obyvatel.

Jeho oddíl (maximálně 50členný) měl po první přestřelce v polovině března 1967 v patách dvě divize bolivijských vojáků a časem i několik stovek domácích rangers, urychleně vycvičených americkými instruktory.

Také bolivijská komunistická strana se od partyzánů distancovala (její předák Mario Monje se radil se sovětským vedením a pod jeho vlivem odmítl Guevarovi jakoukoli podporu a pomoc své strany). Che tak zůstal všemi opuštěn, a to i chudými rolníky, pro které se chtěl obětovat, ale kteří měli z guerilly strach – nakonec to byl jeden z nich, kdo upozornil nad ránem 8. října bolivijské vojáky a umožnil tak jeho zajetí.

Zabit na rozkaz prezidenta

Po krátkém boji s obklíčenými partyzány byl Che zraněn do nohy a brzy nato vojáky kapitána Garyho Prada zajat. Odvedli ho do vesnice La Higuera, vzdálené dva kilometry, a strčili do místnosti v místní škole. Bolivijské vrchní velení celou noc v La Pazu uvažovalo, co s ním udělat. V zemi neexistoval trest smrti a představa veřejného procesu je děsila.

Nakonec rozhodla trojice prezident René Barrientos, nejvyšší velitel bolivijských ozbrojených sil Alfred Ovando a náčelník generálního štábu Juan José Torres o likvidaci zajatce. Přikázali, že Che Guevara má být ihned zabit – bude lepší, když „zemře v boji“, než kdyby byl odsouzen na 30 let.

Mrtvý comandante v Nemocnici Ježíše Krista z Malty v městečku Vallegrande. Generál Belmonte ukazuje smrtelnou ránu. Fotografie vznikla 10. října 1967.

Mrtvý comandante v Nemocnici Ježíše Krista z Malty v městečku Vallegrande. Generál Belmonte ukazuje smrtelnou ránu. Fotografie vznikla 10. října 1967.

FOTO: Repro z knihy J. Castaňeda: Compaňero, život a smrt Che Guevary

Jejich rozkaz byl v La Higueře přijat v pondělí dopoledne 9. října a velitel 8. divize plukovník Joaquín Zenteno pověřil jeho provedením četu vojáků. Ti mezi sebou údajně losovali a vykonavatelem byl určen poručík Mario Terán. Váhal, ale po několika hltech skotské vystřílel do Guevarových prsou šest ran. Jedna z nich trefila srdce.

Podle tehdejšího velitele rozvědky 8. divize Arnalda Parady, který byl zodpovědný za úřední zprávu o posledních okamžicích Che Guevary, comandante údajně řekl: „Vím, že mě zastřelíte; neměl jsem se nikdy nechat zajmout živý. Řekněte Fidelovi, že tento neúspěch neznamená konec revoluce. Bude triumfovat jinde. Řekněte Aleidě, ať zapomene, znovu se vdá a nechá děti vystudovat. Požádejte vojáky, ať míří dobře.“

Stal se symbolem revolty

Svou násilnou smrtí se Ernesto „Che“ Guevara stal mučedníkem. Kdyby ho bolivijská vláda ušetřila, sága revoluce, heroismu a sebeobětování – které symbolizuje – by zřejmě nikdy nenarostla do takových rozměrů.

Paradoxně tomu napomohli sami bolivijští vojáci. Ve snaze, aby nebyly pochybnosti o Guevarově identitě, nechali před fotografováním tělo zastřeleného umýt a učesat. Proměnili tak obraz poraženého revolucionáře z rokliny Churo s tváří poznamenanou frustrací v magický obraz posmrtného života, umocněný nápadnou podobou Guevarovy chladné tváře a idealizované podoby Krista.

Násilná smrt dala jeho životu smysl. Sehrála hlavní úlohu ve vytvoření mýtu a v konstrukci souznění mezi ním a epochou. Pro radikální studenty šedesátých a sedmdesátých let se stal prototypem zbožňovaného hrdiny a symbolem revolty. Pro historii zůstal romantickým i kontroverzním revolucionářem.