Hlavní obsah

Před 40 lety proběhla ve Francii poslední poprava gilotinou

Novinky,

Přesně před 40 lety, 10. září 1977, došlo ve Francii k historicky poslední popravě gilotinou. Takto sťat byl vrah mladé dívky, který byl původem z Tuniska. Ač působí gilotina jako popravčí nástroj z hluboké minulosti, ještě ve 20. století se používala i u nás. Bylo to však za druhé světové války.

Foto: Profimedia.cz

Gilotina měla přinést humánnější způsob popravy. Neblaze však proslula během revoluce ve Francii na konci 18. století.

Článek

Gilotina (z francouzského guillotine) je popravčí stroj, využívaný nejvíce v době Velké francouzské revoluce. Hlavu odsouzence stíná železná sekera s šikmým ostřím. Hmotnost sekery disponující zhruba 70kilogramovým závažím zajišťovala velkou razanci dopadu. Pro svoji rychlost a spolehlivost se považovala za mnohem humánnější způsob než poprava mečem.

Jméno dostala podle svého propagátora, francouzského lékaře Josepha Ignace Guillotina (1738–1814). Není však jejím přímým vynálezcem, popravčí stroje pracující na podobném principu se užívaly v Německu, Británii a Itálii již před rokem 1300.

Poprava královského páru

První takováto gilotina se ale objevila ve Francii 11. dubna 1792 za Velké francouzské revoluce. Popravy gilotinou byly veřejné, u příležitosti popravy francouzského krále Ludvíka XVI. 21. ledna 1793 byla krátce převezena na Náměstí Revoluce. Královna Marie Antoinetta následovala osud svého chotě 16. října.

Foto: Profimedia.cz

Král Ludvík XVI. (1754–1793) s manželkou Marií Antoinettou (1755–1793), jejichž život ukončila během Velké francouzské revoluce gilotina.

Veřejné popravy se ve Francii konaly až do 17. června 1939. Posledním oficiálním popraveným byl Hamida Djandoubi 10. září 1977. Trest smrti ve Francii zrušili 9. října 1981.

Zosobnění rovnosti i nerovnosti

Jak píše Robert Frederick Opie v historické publikaci s příznačným názvem Gilotina, kterou u nás vydalo roku 2004 nakladatelství Domino, nástroj byl ztělesněním rovnosti ve Francii 18. století, hodnoty se ale časem mění.

Poslední poprava gilotinou se ve Francii a oficiálně i na světě konala v roce 1977 v Douai. Vykonal ji Marcel Chevalier, který si tímto způsobem přivydělával k platu tiskaře.

„Její obětí byl vrah dívky, který před smrtí žádal Francii o odpuštění. Shodou okolností to nebyl Francouz, nýbrž chudý a ubohý imigrant. Francie mu neodpustila,“ píše Opie. Djandoubi byl po amputaci nohy, což ho prý změnilo, jak tvrdil jeho obhájce.

V té době se podle Opieho dělaly popravy gilotinou selektivně a formou diskriminace – to znamená, že spíše byl takto popraven migrant ze sociálně problematického prostředí než francouzský občan z vyšších vrstev.

Pankrácká sekyrárna

V českých zemích gilotina neblaze proslula v době druhé světové války, kdy ji aktivně používali němečtí nacisté. Nejznámější v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava byla takzvaná Pankrácká sekyrárna ve věznici na Pankráci.

Foto: Jan Handrejch, Právo

V pankrácké sekyrárně se konal pietní akt u příležitosti 70. výročí konce 2. světové války.

„Když se na tradiční popravčí techniku zeptáte v českém prostředí kolemjdoucího, zmíní nejspíše provaz nebo střelnou zbraň. Gilotinu by asi vnímal spíše jako nástroj exotický. A přitom se do českých dějin jako symbol zrůdnosti vepsala velmi silně. Především jako nástroj vraždění v Pankrácké sekyrárně. Nacisté zde popravovali české vlastence až do konce dubna 1945,“ řekl Novinkám mediální historik Jakub Končelík, děkan Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Je to podle něj hrůzné a zároveň velmi silné místo. „Místo, kde si návštěvník uvědomí všechny souvislosti fungování tohoto stroje záhuby. Stroje, který strašil nejen svým vzhledem, ale i děsivým zvukem. Zřejmě nejotřesnější vjem ale návštěvníkovi způsobí krví vyleptané stružky ke kanálku, kam katovi pomocníci odkládali bezhlavé tělo,“ uzavřel Končelík.

Tresty smrti a zneužitelnost

Je jasné, že hrdelní formy odstrašujících trestů vždy budily a budí emoce. Znovuzavedení trestů smrti v Evropě vnímá Opie ve své knize jako nepravděpodobné. Nejde jen o obavy z možných justičních omylů, ale obecně by to evropské nejvyšší soudy vnímaly jako nezákonné počínání.

I „gilotinová“ Francie nemá trest smrti, jak už bylo řečeno od roku 1981, a i to lze považovat za vlastně docela pozdní zrušení.

Opie varuje i před zneužitelností gilotiny, pod kterou jen v průběhu revoluce zemřelo čtyřicet tisíc lidí. Gilotina nahradila předchozí, často velmi kruté popravy. Právě jednoduchost a účinnost vytvořily z gilotiny snadno zneužitelný nástroj, jímž se státní moc zbavovala zločinců, ale i politických odpůrců a nepohodlných osob.

„Gilotina je nástroj, který nutí Francouze, aby pokrčili ramena, a to z dobrého důvodu,“ připomíná Opieho dílo výrok Ambrose Bierce, amerického povídkáře, esejisty a novináře, který uvedl ve svém Ďáblově slovníku z roku 1906.

Opieho kniha je studií o historickém vývoji ve Francii na konci 18. století, kdy se nezdařilo realizovat ideály francouzských osvícenců jako například Voltaira nebo i zmíněného Guillotina o omezování výsad šlechty, modernizaci a demokratizaci státu, a to ale při zachování koruny.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám