V úřadu fungujete dva měsíce. Jaké byly začátky?

První měsíc ve funkci, když jsem přišel domů, tak jsem o problémech povídal manželce a svým dospělým dětem, které také učí. V noci se mi pak o tom zdálo. Říkal jsem si, že jestli to bude takhle pokračovat, budu toho muset nechat. Všechno jsem to moc prožíval. Ale už jsem si zvykl.

Jako organizátor ankety Zlatý Ámos pro nejlepší učitele jste se setkával s trochu jinými dětmi a kantory než teď, nebo ne?

Ano, byl jsem zvyklý vidět školu z opačné strany. Setkával jsem se s bezvadnými kantory a s bezvadnými dětmi. Spolupráce mezi nimi fungovala tak, že děti byly ochotné pro učitelku udělat vše, aby vyhrála, aby byla vidět. Teď se setkávám s opakem.

Jaký byl první případ, který jste řešil?

Na ministerstvu mě přivítalo 57 e-mailů a každý den přibývaly. Do paměti se mi vryl první vyřešený případ. To si paní ředitelka stěžovala, že nedostala peníze na školní asistenty. Požádal jsem o spolupráci ekonomický útvar ministerstva školství. Odpověď zněla, že nárok paní ředitelky je oprávněný.

No jo, ale ona tím ty peníze nezíská, říkal jsem si. Nicméně když pak šla s dopisem za zřizovatelem, peníze se najednou našly. Volala mi a děkovala za pomoc. Z toho jsem měl velkou radost.

S čím se na vás lidé nejčastěji obracejí?

Nejvíc dostávám dotazy, které jsou trochu hloupé. Třeba: Máme špatné jídlo ve školní jídelně. Může mít škola na střeše antény mobilních operátorů? Proč končí zimní prázdniny 2. ledna? To vůbec ombudsmanovi nepřísluší řešit.

Čím se máte zabývat?

Každý by měl svůj problém nejprve řešit sám. Měl by například oslovit třídního učitele, potom ředitele a nakonec zřizovatele školy. Až když tam neuspěje, tak teprve potom by se měl obrátit na ombudsmana, který by se do toho mohl vložit jako ta poslední možnost.

A jakou má představu ministryně Valachová?

Nechce, aby ombudsman četl a předával dotazy. Chce, abych hlavně jezdil do škol, abych znal terén, mluvil s lidmi, dělal mediátora ve sporech. Chce, abych také navštěvoval školy, kde to dělají dobře, a příklady dobré praxe nabízel ostatním. Proto jsem si dal do plánů návštěvy škol Zlatých Ámosů, abych viděl na místě, jak to dělají, že jim to funguje.

Nejčastěji si lidé stěžují na mobbing, bossing, až pak je dětská šikana

Orientovat se mám hlavně na šikanu a bezpečné klima na školách. Kromě toho se budu pravidelně zúčastňovat jednání meziresortní skupiny k primární prevenci, povedu skupinu krajských školských koordinátorů prevence a tým ministerstva školství k šikaně.

Řešil jste už závažné případy?

K šikaně jsem dostal několik dotazů a stížností, dokonce i závažných. Jsou mezi nimi i bossing a mobbing, tedy problematické vztahy mezi učiteli. A také nedobré vztahy mezi učiteli a rodiči a mezi rodiči a vedením školy.

Jak řešíte rozhádaný sbor?

Opět to musím řešit za pomoci odborníků. Radím se na odboru prevence, obracím se na členy pracovního týmu k šikaně. Zároveň jsem pokaždé volal stěžovatelům i té druhé straně. Chtěl jsem znát názory obou stran. Pak jsem volal zřizovateli, jestli o problému vůbec ví. Teď mám v plánu do dvou takových škol vyjet.

Co si mezi sebou provádějí učitelé?

Jednoduše řečeno, jeden na druhého donáší. Třeba se vytvoří skupinka učitelů zaměřená proti jednomu dvěma kantorům, kteří nejsou v kolektivu oblíbení, a dávají jim to různým způsobem najevo. Chodí třeba za ředitelem a říkají, jak a proč něco dělají špatně.

Jde o spory na profesní úrovni, anebo jsou osobního charakteru?

Nikdo vám neřekne, že kolegu nebo kolegyni nemá rád, protože se mu nelíbí. Spíš řekne, že se mu zdá, že špatně učí, nemá řádně vyplněnou třídní knihu, není pořádně smazaná tabule po jejích hodinách, nechává ve třídě nepořádek, nedrží dozory na chodbě, křičí na žáky atd. A třeba to ani není pravda.

Jak ředitelé mohou ztrpčovat život učitelům?

Asi jako každý šéf. Třeba tím, že někoho víc kontrolují, každou maličkost mu přísně vytknou, jsou neustále nespokojeni s tím, jaké má výkony a výsledky, neoblíbení mohou dostávat víc úkolů, dozorů...

Je například velmi jednoduché vzít hned po hodině třídní knihu a ptát se, jak to, že není řádně vyplněná. A hned je z toho velký průšvih. Myslím si, že tohle, co jsem teď popsal, je bossing, tedy šikana. Jenomže se těžko prokazuje, a navíc ředitel nebo ředitelka neporušuje žádný předpis nebo zákon.

Jak takové spory řešíte?

Obvykle opět zavolám do školy, učiteli, řediteli, zřizovateli a zeptám se každého na jeho názor a srovnám si je. Pak se obrátím na odborníky, aby mi poradili. Domluvím si návštěvu školy. Mohu pak dát doporučení všem zainteresovaným stranám, mohu případ medializovat, což může být také cesta, která vede k nápravě.

Co šikana mezi dětmi?

Nejsem odborník na šikanu. Myslím si, že šikana v různých formách byla, je a bude.

Jenže někde je jí víc, někde míň.

Samozřejmě. Každá škola má jiné děti. Ve třídách se scházejí děti různé a udělat z nich správný kolektiv nebo, chcete-li, partu dobrých kamarádů není jednoduché. Třeba ve skautu se scházejí děti, které mají společné zájmy a společné zážitky. Tam dětská skupina funguje jinak a šikana se tam objevuje méně.

Jde jen o to, jak šikaně předcházet. I to je mým úkolem, abych se při výjezdech do škol podíval na to, jak má škola připravené odhalování a řešení krizových situací, co dělá výchovný poradce, co školní preventista, jak mají zpracovaný plán na předcházení šikaně, její odhalování a potlačení. Pak je možné problém vyřešit dřív, než vypukne v nezvladatelné formě.

Obracejí se na vás někdy i děti?

Děti zatím ne, ale středoškoláci, kteří si především stěžují na výsledky maturit.

Některé školy se snaží šikanu tutlat, už jste se s tím setkal?

Předpokládám, že jen hloupá škola by chtěla šikanu tutlat. Ještě jsem se s tím nesetkal.

Ve své učitelské praxi jste také na nic nestandardního nenarazil?

Když jsem před lety učil na učňáku, chodili žáci jednoho oboru do školy klidně bez tašky – neměli učebnice, sešity, propisovačku, prostě nic. Hráli si digitální hry, bavili se, vstávali. Zkoušel jsem to s nimi po dobrém, po zlém, zvyšoval jsem hlas, ale nic nepomohlo. Poznámky jsem dávat nemohl, nebylo, kam je zapsat, tak jsem jejich přestupky psal do třídní knihy, ale jim to bylo jedno.

Pak jsem kluka, co nejvíc řádil, poslal domů s tím, že bez školních pomůcek podle školního řádu nemá ve třídě co dělat a že mu napíšu neomluvenou hodinu. Po něm jsem postupně poslal pryč dalších pět.

Co na to řeklo vedení školy?

Přišel ředitel a ptal se, jak to, že kluci kouří před školou, když mají být na hodině němčiny. Vysvětlil jsem mu situaci i jaké jsem udělal opatření, včetně neomluvené hodiny. A to byl problém. To si podle slov pana ředitele nemohla škola dovolit.

Za určitý počet neomluvených hodin bylo vyloučení ze školy a s každým vyloučeným žákem přichází škola o peníze. Měl pravdu a já jsem byl v té době nezkušený pedagog. Nicméně moje opatření zabralo. Víckrát už do školy učni bez pomůcek nepřišli.