V osudný den byla Julie úplně zmatená. Staral se o ni lékař Josef Podlipský a ona si jej pletla s nepřítomným Havlíčkem. Držela ho za ruku, vyprávěla mu o své nemoci a o dceři Zdence. Vyčítala mu, že dlouho nepsal, líbala jej, hladila. Doktor Podlipský byl na leccos zvyklý, ale tentokrát se neubránil slzám. Překvapená Julie se zeptala: „Proč pláčeš?“ „Radostí,“ zalhal lékař. Potom zemřela.

Karel Havlíček o ničem nevěděl. Z Brixenu se vrátil až 13. května. Smrt ženy jej zdrtila. Nebyl žádný donchuán, ale poctivý otec rodiny, i když bral vše velmi racionálně. Takový byl už v mládí. (Naposledy se Karlem Havlíčkem Borovským zabýval Michael Borovička v knize Kauza K. H. Borovský, Praha 1998.)

Přijde na šibenici

Karel Havlíček se narodil v Borové na Českomoravské vysočině otci Matěji a matce Josefě 31. října 1821. Jeho tatínek byl kupec. Podle pamětníků byl Karel kluk neurvalý a zlostný, rodiče s ním nic nesvedli. Trochu se vzpamatoval, když se o něj začal starat farář Jan Brůžek. Ten o chlapci prohlašoval, že „z něj bude něco velikého, aneb že přijde na šibenici“. Budoucí žurnalista měl rád i kaplana pátera Serbouska, který s ním chodil na dlouhé procházky.

Zdena není rozmazlená a dost přísně jsem ji vždy držel a časně již metly nešetřil podle mého pravidla, že se mají děti již v peřince začít mrskat, ale jak mají trochu rozumu, pak přestat a vésti je více rozumem než bitím.Karel Havlíček o výchově Zdenky

V říjnu 1826 nastoupil Karel do borovské jednotřídky. Podle učitele Línka byl stále zamračený a nikdy se nesmál. V roce 1830 postoupil na hlavní školu do Jihlavy a následovalo gymnázium v Německém Brodě, kam se rodiče přestěhovali. Tam učili premonstráti z želivského kláštera. Z Karla radost neměli – pral se a stal se vyhlášeným vůdcem ve všemožném darebáctví.

Umravnila ho až Praha, kam odešel v roce 1838 na filozofii. To už byl vážný a energický.

Místo kamarádství teror

Když přišel do Prahy jeho o dva roky mladší bratr František, Karel se o něj staral. František byl ovšem hotový chudák. Vyučil se knihkupcem a starší bratr mu neustále poroučel. Psal matce, jak ho má vychovávat, přísně jej napomínal. Sám neustále studoval a byl zjevem dost svérázným. Nedbal o oblečení, studentské zábavy jej nezajímaly. Měl dva kamarády – Viléma Gablera a Františka Jirgla. Přímo je terorizoval, protože z nich hodlal udělat uvědomělé vlastence.

Karel Havlíček Borovský byl přísný otec.

Karel Havlíček Borovský byl přísný otec.

FOTO: Milena Lenderová, Dcera národa? Tři životy Zdenky Havlíčkové, Paseka

Němce Gablera nutil, aby se učil česky, Jirgl musel zpracovávat dějiny jednotlivých zemí. S oběma přáteli cestoval po Česku a Sasku. V roce 1840 se Havlíček překvapivě rozhodl, že se stane knězem a vstoupí do pražského arcibiskupského semináře. Protekci kvůli přijetí ale odmítal. Chtěla se za něj přimluvit jistá baronka Kučerová, což odmítl se slovy: „Kam by dospěl svět, kdyby ženské, jež asi ničemu nerozumějí, měly navrhovat a doporučovat mužské na kněžství.“

Se seminářem spokojený nebyl. Prý „se tam málo starají o vzdělání. Oni pokládají své úřady za benefice a prebendy.“ Vyučující také nebyli z Havlíčka nadšeni – skládal na ně epigramy, dělal si z nich veřejně legraci. V září 1841 byl ze semináře vyloučen. Následující období věnoval samostudiu a marně se hlásil na různá učitelská místa.

V únoru 1843 odjel do Ruska, protože mu ruský historik Michail Petrovič Pogodin nabídl místo slovanského učitele pro své děti. Nakonec ale skončil jako učitel u knížete S. P. Ševyreva, profesora a literárního historika v Moskvě. Nedopadlo to dobře.

O prázdninách roku 1843 učil Havlíček nejen Ševyrevova syna, ale i jeho chudého bratrance. Byl demokrat a nedělal mezi nimi rozdíly, což kněžna Ševyrevová nelibě nesla. Vrcholem bylo, když jeho šlechtický žák, nadutý a sebevědomý chlapec, dal pohlavek nevolnickému sluhovi, kterého měl Havlíček rád. Vzápětí dal rozezlený učitel svému svěřenci pořádnou facku. A přišel o místo.

V červenci 1844 se po cestování po Rusku vrátil domů do Německého Brodu. Mezitím zemřel jeho otec a zarmoucený Havlíček začal psát Obrazy z Rusi. Když se z otcovy ztráty vzpamatoval, vrhl se na ochotnické divadlo. A do jeho života vstoupily ženy.

Láska nebyla na prvním místě

Poprvé se Karel Havlíček zamiloval ještě na studiích do Terezie Jirglové, sestry svého kamaráda. Na jedné straně ji ujišťoval, že ji miluje, na druhé jí jasně sdělil, že láska u něj není na prvním místě, protože je odhodlán stát se spisovatelem. Ovšem po pár letech se v sále ochotnického divadla třiadvacetiletý Havlíček seznámil s další dívkou.

Byla to stejně stará dcera ze zámožné německobrodské rodiny Fanny Weidenhofferová. Karel se zamiloval a Fanny jeho vášeň opětovala. Neměl ale stálé zaměstnání, a tak se ženit nemohl. Proto v dubnu 1845 odešel do Prahy, aby se stal redaktorem Pražských novin a České včely. Taková práce ovšem rodinu Fanny příliš nenadchla. Dokonce Karlovi psala, aby si našel jinou službu než u novin. Přesto se rozhodli, že se vezmou. Svatba měla být v polovině září 1846.

Zdenka se po časné smrti obou rodičů stala dcerou národa.

Zdenka se po časné smrti obou rodičů stala dcerou národa.

FOTO: Milena Lenderová, Dcera národa? Tři životy Zdenky Havlíčkové, Paseka

Nestalo se tak. A svatbu zrušil právě Havlíček. „Nejpodivnější a taky nejnovější zprávu ti musím podat, že jsem se zrovna před svatbou s Weidenhofferovými rozzlobil a že z toho všeho snad nic nebude. Pomysli si, jak to člověka musí mrzet, když až do poslední chvíle mají strachy, jestli já snad někdy na mizinu nepřijdu,“ napsal bratru Františkovi.

Panna Juliánka

V Pražských novinách mezitím Havlíček tříbil národní vědomí a vysvětloval elementární účely občanského života. Byl politický liberál a v rámci habsburské monarchie hodlal uskutečnit velký rozvoj slovanských národů.

S ženami se mu ale jaksi nedařilo. Už v semináři si zapsal do svého deníku: „Miluju, a když miluju, miluju hodně! Tak se mi zdá, jako bych měl pořád otevřené srdce k lásce a jako by žádný tam nevstupoval, jak bych nikoho do něho zavřít nemohl! Tu prázdnotu nevydržím.“

Na začátku roku 1847 ale prázdnota mizela. Havlíček měl přítele lékaře Kašpara a jeho matka vlastnila jeden z nejlepších modistických salónů v Praze mezi ulicí Na Příkopech a Ovocným trhem. Často zvala Havlíčka na svačiny a dýchánky. Právě u ní poznal jednadvacetiletou Julii Sýkorovou, štíhlou, tmavovlasou dívku. Pracovala u paní Kašparové jako šička.

Havlíček se s ní denně scházel a v neděli ji vodil na výlety po pražském okolí. Napsal jí báseň Má hvězda, ve které mimo jiné uvedl: „Co jsem poznal srdce tvé, Juliánko moje, zase vidím hvězdičku, ale ta je tvoje!“

Nebyl by to ale Havlíček, kdyby se přizpůsobil ženským názorům a chování. V únoru 1848 napsal Julii dost tvrdě: „Ostatně můžete mi věřit na slovo, že jakkoli Vás miluju pro vlastnosti Vašeho srdce a ducha, přece mám tolik chladného rozumu a pevnosti, že nikdy a za žádnou cenu se nepoddám Vašim bezdůvodným a jednostranným předsudkům, i kdybych tím způsobil sobě i Vám mnohem více trpkých hodin.“ Julie pochopila a celý svůj krátký život se svému muži poddávala.

U paní Kašparové byla nespokojená a Havlíček jí připadal jako princ z pohádky. Do romantického milence měl ovšem daleko.

Nejsem zamilovaný

Sex pro Havlíčka mnoho neznamenal. Ve vztahu k ženám byl víc než realistický. Potvrzoval to i jeho dopis matce z konce roku 1847: „Jak sám vidím, mám ke svatbě již hodný čas. Teď si budu stát asi na 800 zl. ročně. Tak jsem si všechno s rozumem rozmyslil. Holka, kterou si hodlám vzít, nemá ovšem peníze, ale zato je hodná, hospodářská, rozumná. Zaslepený a zamilovaný nejsem tak dalece, abych si všechno nemohl rozvážit.“

Julie a Karel se vzali 4. března 1848 v kostele sv. Havla.

Manželství bylo spokojené. V zásadě byl Havlíček v soukromí konzervativec a cítil jako svou hlavní povinnost uživit manželku a děti. Rodina pro něj vždy byla klidný přístav. Před Vánocemi 23. prosince 1848 se manželům narodila dcera Zdenka. „Zrovna teď v jednu hodinu narodila se nám šťastně holka, zdravá jako ryba a silná. Julie neměla dlouhý porod a byl co možná lehký. Je zdravá jakoby nic,“ komentoval její narození Havlíček.

Zdenku miloval a ona jeho. Měl ovšem zvláštní metody výchovy. „Zdenka není rozmazlená, a dost přísně jsem jí vždycky držel a časně již metly nešetřil, podle mého pravidla, že se mají děti již v peřince začít mrskat, ale jak mají trochu rozumu, pak přestat a vésti je více rozumem než bitím. U Zdenky teď už není potřeba ani bití,“ psal své matce.

Domek v Brixenu, kam za ním přijela Julie.

Domek v Brixenu, kam za ním přijela Julie.

FOTO: Milena Lenderová, Dcera národa? Tři životy Zdenky Havlíčkové, Paseka

Tak či tak, všechny peripetie Havlíčkova života rodina ustála. Od dubna 1848 vydával Národní noviny, jež se ovšem staly prvním českým deníkem, který byl kvůli kritice mocnářství zastaven. Stalo se to v lednu 1850. Zvládli i dobu poté, kdy Havlíček pokračoval v žurnalistice v Kutné Hoře, kde vydával od května 1850 časopis Slovan. Ani tam císařství nešetřil, a tak jej nakonec pod tlakem zastavil sám v srpnu 1851 a plánoval, že se vzdálí veřejnému životu a bude hospodařit na venkově.

V prosinci 1851 ale sáhl císař Franz Josef I. k výjimečnému kroku – nechal Havlíčka bez soudu deportovat do vyhnanství v Brixenu. Bez ženy a Zdenky. Ani tam se ale neodmlčel – napsal Tyrolské elegie a Krále Lávru. Od května 1852 do září 1854 s ním byly v Brixenu i Julie se Zdenkou. Julie trpěla TBC a pobyt ve vyhnanství v horách jí paradoxně zlepšoval zdraví.

Havlíček se ale mohl vrátit do Čech až roku 1855 – a jeho situace vůbec nebyla dobrá. Svou ženu už naživu nezastihl a většina přátel se jej „jako disidenta“ stranila. Jedině Božena Němcová, když jej uviděla na Příkopech, k němu běžela. Řekl jí: „Prosím vás, nedělejte si se mnou ostudu.“ Odpověděla: „Eh co já – já si z vlády nic nedělám.“

Karel Havlíček Borovský zemřel na TBC v necelých pětatřiceti letech 29. července 1856. Jeho pohřeb se stal celonárodní manifestací.