V každém správném westernu se hrdinovi bolestí zkřiví rty, když jej zasáhne střela z koltu zlého padoucha. Hrdina si ale přitiskne dlaň na poraněné místo a dál padoucha pronásleduje bez ohledu na prosakující krev. Bolest najednou necítí.

Experimentátoři londýnské University College si při pokusu s dobrovolníky nedovolili působit jim skutečně bolestivá zranění, aby odhalili podstatu této záhady. Skupina dobrovolníků podstoupila podstatně mírnější test: ukazováček a prsteník ruky museli ponořit do co nejteplejší vody, zatímco prostředník téže ruky do vody studené. Výsledek takové zkoušky je zaručený – pálí všechny tři prsty, a zejména ten prostřední.

Iluze bolesti

„Mozek neumí rozpoznat, že jde jen o iluzi bolesti, ale to nám umožňuje zkoumat pocit bolesti, aniž bychom museli někomu působit zranění,“ vysvětlila princip zkoušky, odborně zvané termální iluze, v časopise Current Biology neuroložka Marjolein Kammersová. Dobrovolníci po shora popsané „koupeli“ na stupnici označovali úroveň bolesti svého prostředníčku. Její úroveň, jak předpokládala pracovní hypotéza, závisí na tom, jak si mozek vytváří představu o vlastním těle.

Ve druhé fázi pokusu museli do horké či studené vody ponořit stejné tři prsty obou rukou a poté je přitisknout – v podvědomém gestu tišení bolesti – vzájemně na sebe.

Jeden a dva nefunguje, u tří je efekt zaručený

Když přitiskli prsteník na prsteník, prostředník na prostředník a ukazováček opět na ukazováček, subjektivní úroveň bolesti prostředníčku klesla až o třetinu. Jestliže ale přitiskli na sebe jen jednu nebo dvě dvojice stejných prstů, úleva se nedostavila.

„Naše výsledky ukazují, že hladina vnímané bolesti nezávisí pouze na signálech, které mozek přijímá, ale je ovlivněna i stupněm úplnosti obrazu těla jako celku, který si mozek z jednotlivých signálů složí,“ vysvětlil kolega profesorky Kammersové Patrick Haggard. „Vlastní dotek, tedy hmatová identifikace zdroje bolesti jinou částí našeho těla, umožňuje mozku vytvořit obraz celku velice přesně a signály složit správným způsobem,“ dodal.

To je případ, kdy dotek mozku pomáhá. Existuje i opačný případ – škrábání svědícího místa „odvede pozornost“ od obtěžujícího pocitu, protože přeruší dráhu nervového signálu.

Potřebujete-li podrbejte se

Svědění může mít na padesát různých příčin od nemocí, jako je opar, zánět žlučovodů, plané neštovice či AIDS, případně je může způsobit banální bodnutí od komára. V řadě případů lékařská věda neví, proč se nemoc takovým způsobem projevuje. Trvalé a úporné svědění se ale může odrazit ve výrazném snížení kvality života. V téměř všech případech však alespoň krátkodobě pomáhá, když se svědící místo poškrábe.

Neurologové z americké Univerzity státu Minnesota navázali na předchozí studie, podle nichž klíčovou roli při svědění hraje část míchy, tzv. spinothalamický trakt. Jeho nervové buňky jsou aktivní, jestliže pacient cítí svědění, ať už v důsledku vlastní nemoci, nebo uměle vyvolaného podráždění.

Američané na pokusech s primáty ukázali, že škrábání aktivitu buněk spinothalamického traktu blokuje, což má za následek přerušení dráhy nervového vzruchu s touto informací do mozku a vymizení pocitu svědění.

Nervová autocenzura dvakrát jinak

Zjištění ale nepřineslo odpověď na důležitou otázku, jak funguje příslušný fyziologický mechanismus. Nicméně studie, jak věří její hlavní autor Glenn Giesler, naznačuje cestu pro vývoj utišujících prostředků proti svědění. V poznámce k článku, publikovaném v loňském podzimním vydání magazínu Nature Neuroscience, podobný názor vyslovil i Gil Yosipovitch ze severokarolínské univerzity Wake Forest. „Otvírá to možnost vyvinutí prostředků, vyvolávajících příjemné pocity škrábání bez mechanického dráždění kůže, ať už léků nebo mechanických pomůcek,“ napsal.

Upozornil však, že za svěděním – a úlevným škrábáním – jsou faktory fyziologické i emoční. „Problém je i v tom, že pacientům s chronickým svěděním může škrábání stav ještě zhoršit,“ dodal.

Oba případy ukazují obrovskou složitost lidského mozku. Nervové vzruchy pro bolest i svědění jsou vedeny stejnou cestou. Mozek je tedy schopen kontrolovat vlastní vstupy – jednou je znásobí, jindy „zařídí“ jejich vypnutí. A je tu zase nová otázka – proč dotyk (stisk i poškrabání jsou hmatové vjemy) jednou k úlevě pomůže tím, že znásobí příchozí signály, a jindy negativně, že je přeruší.