Článek
Do holešovského zámku si ji přivedl tehdejší hrabě Rudolf Ludvík Ferdinand Wrbna. Poznal ji během první světové války ve vojenském lazaretu, kde ležel s lehkým zraněním a kde Barbora - tehdy ještě Wiedemannová - působila jako ošetřovatelka.
Vysoká blondýna s jiskřivým smíchem a smyslem pro humor se mladému panu hraběti líbila. Byla z toho láska jako trám, jenomže okolnosti oběma mladým lidem příliš nepřály. Jak by ne, když Barbořin milý byl aristokrat, zatímco ona jen prostého „neurozeného“ původu.
Sňatku bránili především hraběcí rodiče Rudolfa, kteří měli jiné představy o původu synovy nevěsty. Avšak jejich představy mladý pan hrabě Wrbna nenaplnil. Pravda je taková, že na sebe ti dva čekali patnáct let teprve potom se mohli vzít. Došlo k tomu až po smrti starého hraběte Rudolfa Kristiana Wrbny. Novopečené paní hraběnce Barboře, která vydržela na svého milého čekat takovou dobu, bylo tehdy osmatřicet let. I když nebyla rozenou aristokratkou, noblesa a úroveň jí rozhodně nechyběly.
Zámeckou paní v Holešově se stala v roce 1930. I když zůstalo manželství bezdětné, bylo šťastné. Nepřízeň osudu uhodila už šest let po sňatku, kdy manžela paní Barbory zranil kůň tak nešťastně, že hrabě Rudolf Wrbna ve svých čtyřiačtyřiceti letech zemřel. Tím začaly pro vdovu krušné časy. Jako dědictví jí sice připadl celý zámek a k tomu ještě nedaleký les, ale protože už tehdy bylo panství zatíženo starými dluhy, někdejší byť jen na první pohled zdánlivá idylka skončila.
Poté se paní hraběnka měla co ohánět, aby svůj zámek udržela. Však také ze zámku odešlo takřka veškeré služebnictvo, protože zámecká paní neměla na jeho zaplacení. Nebyly ani velkostatky, které v minulosti k zámku patřily. Ale přišly ještě horší časy, zvláště během druhé světové války, kdy byl zámek uvalen do nucené správy. Nepřízeň osudu dokonala své dílo zkázy hned po únoru 1948, kdy jí zámek přestal patřit. Paní Barbora Wrbnová v něm sice mohla stále ještě bydlet, ale pro tehdejší komunistické mocipány byla trnem v oku.
Nakonec ji dostali na spiritistické seance, během nichž se chtěla spojit se svým mužem. Tristní je ovšem skutečnost, že i když „vyvolávání duchů“ zorganizoval někdo jiný, byla to paní Barbora Wrbnová, která z toho vyšla nejhůř. Byla obviněna z protistátní činnosti a v Uherském Hradišti odsouzena na tři roky nepodmíněně, které si odseděla ve věznici v Ilavě. Když se v roce 1960 s podlomeným zdravím vrátila, bydlela u své sestry Vlasty.
Zemřela 13. února 1962 na nefunkčnost ledvin, k čemuž nemalou měrou přispěl její pobyt v kriminále. Pochována ale není v hraběcí hrobce pod Černou kaplí v holešovském chrámu Nanebevzetí Panny Marie, nýbrž na holešovském hřbitově.
Poslední holešovská hraběnka Barbora Wrbnová žila v holešovském zámku bezmála třicet let.