Článek
Vladimír Mišík se - po výtečném účinkování v The Matadors, The Blue Effect a Flamengu - v polovině sedmdesátých let ocitl na rozcestí. Mnohé z jeho minulého rockového období smetla normalizace, ale zároveň byl připraven potvrdit vlastní skladatelskou invenci a definitivní přechod k českým textům.
Nastřádaná muzika dostala jeho i pečlivě vybraná vypůjčená slova (Josef Kainar, Pavel Kopta, Vladimír Merta, Jiří Suchý, Hynek Žalčík). Ve studiu se sešli skvělí muzikanti, zčásti zárodek příští kapely ETC..., ale také hosté odjinud (C & K Vocal, Ota Petřina nebo Jiří Stivín).
Vznikla tak devítka skladeb (Cesta do dětství, Kde je můj stůl?, Jednohubky, Bazarem proměn, Proč ta růže uvadá, Stříhali dohola malého chlapečka, Biograf, Syn Daidalův, Obelisk) s vlivy akustického písničkářství, ale plně vyhovující Mišíkově rhytmandbluesové podstatě.
Album se stalo událostí roku 1976, s následnými bolševickými potížemi s dolisováním vyprodaného nákladu, a později dokonce s Mišíkovým zákazem veřejně vystupovat.
K této jubilejní edici se podařilo spojit původní tvůrce obalu, tedy fotografa Jaroslava Prokopa a grafika Karla Halouna, i s jejich cennými vzpomínkami a archivy. Titulka tak získala v době vydání nerealizovanou podobu (poněkud jiný řez a celkový kontrast fotografie).
Vybavení CD pak nabízí komplet písňových textů, zakázané návrhy titulu, původní sleevenote Jiřího Černého, letošní ohlédnutí dvou desítek muzikantů a jiných kumštýřů za dopadem alba i sadu málo známých či pro tuto příležitost nalezených dokumentárních záběrů. Pásům se dostalo nového remasteringu.
Vladimíru Mišíkovi bude 8. března sedmdesát let. Návrat k jeho debutovému sólovému počinu je připomínkou doby před více než čtyřiceti roky. Byl to čas společensky ohavný, ale také nadějně prosvícený Mišíkovou muzikou a zpíváním. Supraphon je poctěn, že mu může blahopřát tím nejpěknějším způsobem.
Vedle toho je letošnímu jubilantovi věnován i filmový dokument Nechte zpívat Mišíka, pod kterým se jako režisérka podepsala Jitka Němcová.