Hlavní obsah
Bronzová plastika Mrtvý Abel v parku u Hernychovy vily představuje originální pojetí jednoho z nejvýznamnějších děl Quido Kociána. Foto: Stanislava Dvořáková

Melancholie v díle sochaře Quido Kociána představuje zobrazení jeho trpkého osudu

Spolek STOReAGE v rámci hudebního festivalu Kocianovo Ústí vzpomněl uspořádáním výstavy v Galerii pod radnicí v Ústí nad Orlicí na dlouhá léta zapomenuté dílo předního představitele českého umění přelomu 19. a 20. století - ústeckého rodáka, sochaře Quido Kociána.

Bronzová plastika Mrtvý Abel v parku u Hernychovy vily představuje originální pojetí jednoho z nejvýznamnějších děl Quido Kociána. Foto: Stanislava Dvořáková
Melancholie v díle sochaře Quido Kociána představuje zobrazení jeho trpkého osudu

Sotva dozněly slavnostní tóny festivalu Kocianovo Ústí a mezinárodní houslové soutěže spojené s jménem Kocian, přivedly tiché melodie vážné hudby milovníky umění do ozářených sálů Galerie pod radnicí na výstavu dalšího ústeckého rodáka, sochaře Quido Tomáše Kociána.

Návštěvníky zde vítá 31 plastik a 14 skic, ze kterých však nevyzařuje štěstí, ale melancholie a smutek, jako by vydávaly svědectví o nepříznivém osudu autora.

Quido Kocián byl sochař patřící k předním představitelům českého umění přelomu 19. a 20. století. Jeho tvorbu lze charakterizovat jako originální symbolismus. Specifické je jeho pojetí psychologie člověka, které zachycuje temné stránky povahy i nejintimnější hnutí lidské duše.

Ústecký rodák a bratranec Jaroslava Kociana se narodil 7. března 1874 v rodině kameníka. Od mládí vykazoval výrazný malířský talent, a tak po studiu na Sochařsko-kamenické škole v Hořicích, pokračoval na Umělecko- průmyslové škole v Praze.

Když jeho učitel - profesor Josef Václav Myslbek - na Akademii výtvarného umění dokončoval sousoší Ctirad a Šárka, Kocián jako výraz úcty vytvořil samostatnou sochu Šárky, která však po slovech kritiky "žák předčil mistra" vyvolala konfliktní vztah mezi profesorem a Kociánem, který se z nespravedlivého zavržení nikdy nevzpamatoval.

Z tohoto důvodu přerušil studia a opustil Prahu. Na svých cestách pak navštívil Itálii a Francii. Po návratu do vlasti nastoupil jako učitel na Sochařko-kamenickou školu do Hořic. Ze zdravotních důvodů s kamenem již nepracoval a věnoval se modelování reliéfů a tvorbě plastik, které zachycují smutek, zarmoucené postavy a těžký život chudých lidí. V posledních letech přešel na funerální témata, kdy Žalov jako by byl personifikací údělu umělce.

Jeho genialita a autenticita v sochařském projevu mu přinesla nevděk a jeho dílo bylo na české kulturní scéně po několik desítek let nespravedlivě opomíjeno a zapomenuto v depozitářích nebo se povalovalo v odkladových prostorách škol.

Zásluhu na jeho záchraně má především sochařúv syn, malíř Quido Roman Kocián, který na počátku devadesátých let 20. století začal podnikat kroky k zamezení devastace otcovy pozůstalosti. 127 plastik dochovaných v sádře a hlíně bylo díky akademickému sochaři Igoru Kitzbergerovi restaurováno a převedeno do bronzu. Až 77 let po smrti Quido Kociána se v dubnu 2005 konala první výstava v Obecním domě v Praze.

Jako uznání tomuto ústeckému sochaři Spolek STOReAGE připravil vzpomínkovou výstavu, kde po úvodním slovu Jiřího Fikejze se otevřela atmosféra, jako by umělec na chvilku zavítal do města.

V následném videu od mozaikové pamětní desky, umístěné původně na dnes již neexistujícím rodném domě v Čelakovského ulici čp. 388, dnes na radnici, přehlídka pokračovala bronzovou plastikou Mrtvý Abel, vážící více jak 500 kg, k postavě Smutku před smuteční síni u hřbitova a dalším sousoším Pieta, Žal, Našemu dědovi, Dívka z růžového keře, a dále po městě do fy Rieter a k dětské poliklinice k odlitku plastiky Mateřský cit.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků