Hlavní obsah
Ivan Rupeš - Toronto, Ontario, 2017 Foto: z archivu kurátorky Jolany Havelkové

Galerie Klatovy / Klenová připravila dernisáž výstavy fotografa Ivana Rupeše Nedokončené příběhy

Výstava fotografa Ivana Rupeše Nedokončené příběhy bude k vidění na Purkrabství hradu Klenová do 12. července. Kvůli koronavirové pandemii neproběhla vernisáž výstavy, kterou připravila Jolana Havelková. Galerie Klatovy / Klenová ale na sobotu 11. července v 16 hodin připravila dernisáž výstavy.

Ivan Rupeš - Toronto, Ontario, 2017 Foto: z archivu kurátorky Jolany Havelkové
Galerie Klatovy / Klenová připravila dernisáž výstavy fotografa Ivana Rupeše Nedokončené příběhy

S fotografem Ivanem Rupešem, trvale žijícím v Kanadě, přinášíme rozhovor.

Jaké fotografie na výstavě prezentujete?

Vystavené fotografie jsou převážně dokumentárního charakteru, často minimalisticky pojaté, pocházející z období posledních osmi let. Snímky vznikaly mnohdy bez předem připraveného konceptu, spíše jako instinktivní reakce na danou situaci či lokalitu, často jako vedlejší produkt zadání, pro které si mě kdosi jiný najal (například pro fotografování cyklistického závodu). Tyto akce někdy slouží jako příležitost k prozkoumání míst, kam bych se nikdy nepodíval.

Druhý tematický okruh představují fotografie z městského prostředí, většinou z Toronta. Jde o motivy, které objektivy početných torontských fotografů často opomíjejí. Ve fotografiích mi jde vždy o člověka, ne však izolovaně, nýbrž v prostředí, do kterého je vsazen, dobrovolně či z nutnosti, záměrně či shodou náhod, ve městě i mimo město. I na snímcích, kde se člověk fyzicky nevyskytuje, je stopa jeho přítomnosti nepřehlédnutelná. Zajímá mě ten obousměrný vztah – přetváříme prostředí, které obýváme, k obrazu svému, ale toto prostředí zároveň přetváří nás.

Co pro vás fotografování znamená?

Fotografování je pro mě takové Las Vegas. Buď jsem prošvihl správný moment, a pak se ze mě derou neslyšně i nahlas neotisknutelná slova, nebo jsem snímek trefil, a pak se mi centra v mozku zaplaví endorfiny, světem zavládne harmonie a já jdu do toho všeho znova.

Na který fotografický „úlovek" vzpomínáte nejraději?

Je pravda, že zejména při fotografování v městském prostředí si občas připadám jako na safari, ale existuje jeden „úlovek", který bych rád zmínil. V prosinci minulého roku jsem měl jedinečnou příležitost strávit tři týdny u domorodého kmene žijícího v odlehlé oblasti hor v severní části ostrova Luzon na Filipínách. Byl jsem ubytován u rodiny náčelníka místní policie. Setkal jsem se s místním starostou, farářem a s členy kmenové rady starších, navštívil místní školu, natočil rozhovor s místním historikem a aktivistou za práva původních obyvatel a bývalým členem marxistické guerilly v jedné osobě. Nafotil jsem dvě svatby a úžasný třídenní festival kmenové kultury včetně obřadu díkůvzdání tradičnímu božstvu. Byl jsem představen neuvěřitelnému počtu místních tetiček.

Nejstarší obyvatelka obce, teta Leona, si nepamatuje, jak je stará. Její rodný list se ztratil, když obec prchala před japonskou invazí v roce 1942. Je jí určitě přes devadesát. Nikdy nechodila do školy, nikdy se nevdala, nikdy prý nebyla nemocná a v životě prý nevzala do úst „žádnou chemii" z lékárny. Se zrakem a sluchem už to není, co bývalo, ale teta Leona pořád pomáhá s péčí o děti z celého okolí. Místní jí říkají svatá Leona.

Trvalo mi několik dní, než jsem u ní obdržel audienci. Když jsem se dostavil podle instrukcí, teta pravila: „Já budu sedět tady, ty se postavíš tamhle, já se budu dívat do kamery a ty se soustřeď, a až řeknu, tak to zmáčkneš." Myslím, že tady jsem byl úlovkem spíš já, ale zážitek to byl úžasný.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků