Hlavní obsah

Iva Procházková: Pohádky dávají odvahu jít vlastní cestou a poslouchat vnitřní hlas

Právo, Dana Braunová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Iva Procházková má na svém kontě na tři desítky knih pro děti a mládež, ověnčených oceněními v několika zemích, a mnoho televizních scénářů pro dospělé. O Vánocích obě kategorie televizních diváků potěší zpracováním jedné pohádkové klasiky.

Foto: Petr Horník, Právo

Autorka tří desítek knih získala řadu literárních ocenění v Německu i u nás, mj. dvakrát Magnesii Literu pro děti a mládež. Pro dospělé čtenáře naposledy vydala detektivní příběhy, jejichž hlavním hrdinou je svérázný komisař Holina z Vražd v kruhu.

Článek

„Napsala jsem hodně knížek pro děti a mládež, ale Slíbená princezna je moje první pohádka. Když mě Česká televize oslovila s Erbenovou Zlatovláskou, měla jsem podmínku – abych ji mohla střihnout podle svého.“

V čem bude váš střih nový?

Karel Jaromír Erben si jako základ vzal legendu o Tristanovi a Isoldě, respektive její středověkou verzi vyprávěnou ve staročeštině, a dal jí šťastný konec. Vychází z toho, že panovník představuje řád, a pokud jej poruší, nemá nadále právo být panovníkem. Tím se stane chudý chlapec Jiřík, který je ztělesněním ctnosti.

To se mi líbilo, jen mi připadalo, že Zlatovláska tam je takové páté kolo u vozu, a tak jsem si řekla, že musí pro svůj osud taky něco udělat. A tak se příběh dostává do obrátek.

Byla jste jako dítě zanícenou posluchačkou a pak čtenářkou pohádek?

Byla jsem hodně ovlivněná jednak olomouckou babičkou, která uměla skvěle vyprávět, jednak tatínkem (spisovatel Jan Procházka, vůdčí osobnost pražského jara – pozn. red.), který miloval moderní literaturu a dával mi číst současné knihy pro děti.

Pamatuji si třeba na Putování za švestkovou vůní Ludvíka Aškenazyho. To byla moje nejoblíbenější kniha, protože měla humor a dávala obrovský prostor představivosti, dnes by asi spadala do kategorie pohádkové fantasy. Moc ráda jsem měla Čapkovy, Werichovy a Drdovy pohádky, později i Macourkovy.

Foto: Vladimír Holomek

Režisér Slíbené princezny a manžel Ivy Procházkové Ivan Pokorný si zahrál roličku obchodníka se „zaručeně poctivým zbožím“, které nabízí královně (Jitka Čvančarová) a princezně (Marta Dancingerová).

Pod jejich vlivem jste začala psát pro děti?

To přímo ne. Chtěla jsem studovat dramaturgii a psát spíš pro dospělé jako můj otec. Tomu po roce 1968 publikační i scenáristickou činnost zakázali. A protože se tenkrát praktikovalo stíhání celých rodin, tak mě nevzali na vysokou. Zkoušela jsem to snad šestkrát, ale soudruzi na ministerstvu školství mínili, že studium Ivy Procházkové není v zájmu naší socialistické vlasti. Psala jsem tedy do šuplíku povídky a novely, pokoušela jsem se i o drama. Vedle toho jsem uklízela malostranské činžáky a živila se vším možným. Byly to práce, z nichž jsem odcházela s čistou hlavou, takže po návratu domů jsem mohla psát.

Nepřekážela mi ani autocenzura, protože bylo jasné, že to stejně nevydají a že si píšu jen pro radost. První knížku pro děti Komu chybí kolečko? jsem napsala krátce před narozením dcery Aničky. Bojovala jsem šest let, než mi ji Albatros v roce 1980 skutečně vydal. Bylo to takové humorné vzpomínání na vlastní dětství a uvědomila jsem si při tom, že mě psaní pro dětského čtenáře hodně baví.

Takže jsem se brzy pustila do dalších dětských příběhů. V roce 1983 jsme emigrovali a mé knihy začaly vycházet v Německu. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla, že na otázku povolání už neodpovídám uklízečka, ale spisovatelka.

Bylo rozhodnutí emigrovat těžké?

Jednou jsem byla emigraci nakloněná víc já, jindy můj muž (divadelní a filmový režisér Ivan Pokorný – pozn. red.) a několik let trvalo, než jsme se ocitli na stejné vlně. Bylo to tehdy, když Anička přišla ze školy s tím, že se má naučit pionýrský slib. Měla slíbit, že bude věrným přítelem Sovětského svazu a oddaná KSČ. Po srpnové okupaci a krutých praktikách KSČ mi to přišlo jako hodně drsný vtip.

Říkali jsme si s mužem, že máme dvě možnosti: buď ji necháme, ať slib složí, nebo jí povíme náš názor. Jenže v tu chvíli by do toho Pionýra nejspíš nešla a stala by se černou ovcí. Ve třetí třídě – jaké by měla v budoucnu šance? Tehdy jsme pochopili, že musíme odejít, abychom děti ušetřili rozhodování, zda se mají něčemu proti svému přesvědčení podvolit, nebo plavat proti proudu a riskovat „tresty“.

Foto: Miroslav Zajíc

eská rodina v severoněmeckých Brémách v roce 1990: nejmladší Lence se do focení moc nechtělo.

Kolik jim bylo při vašem odchodu?

Odcházeli jsme s osmiletou Aničkou a čtyřletým Vojtíškem, dcera Lenka se narodila ve Vídni.

Četla jste jim české pohádky, básničky, nebo jste chtěla, aby se ztotožnily s kulturou, do které jste přišli?

Chtěla jsem, aby se naučily žít v novém světě, protože jsem moc nevěřila, že se někdy vrátíme. Zároveň by mi bylo líto, kdyby ztratily kořeny, takže jsme doma vždycky mluvili česky. Zpívala jsem jim české a moravské písničky a četla knížky, které jsem měla jako dítě ráda. Vybrala jsem vždycky takovou, aby bavila všechny tři. Nejmladší všemu nerozuměla, ale nechala jsem ty starší, aby jí to vysvětlily.

Dodnes na ty společné sedánky a na ty knížky vzpomínají. Když jsme se pár let po sametové revoluci vrátili do Čech, mohly dvě mladší děti bez problémů přejít do zdejších škol. To, že po maturitě opět odešly, je už jiná kapitola... Syn, který žije v Berlíně, mi občas volá a shání pro svou dceru Haničku nějakou knížku, kterou si z dětství pamatuje.

Foto: archív Ivy Procházkové

S otcem a s o dva roky starší sestrou Lenkou na snímku z roku 1957. Jan Procházka (1929–1971), významný český spisovatel, scenárista a politik, byl jednou z vůdčích osobností pražského jara, po okupaci v roce 1968 nesměl publikovat.

Jak to u vás bylo s němčinou?

Trvalo dva roky, než jsem se ji obstojně naučila. Ústní projev je ovšem něco jiného než autorský jazyk. Mým cílem bylo v němčině psát. Měla jsem v té době už jakýsi svůj styl a ten jsem chtěla citlivě „přeroubovat“ na němčinu. Začala jsem články pro časopis.

Když jsme se z Vídně přestěhovali do Kostnice u Bodamského jezera, požádal mě místní týdeník, abych jim psala na pokračování nějaký příběh. Vymyslela jsem příšeru z tohoto jezera, která každý týden něco provedla, třeba pašovala cigarety ze Švýcarska a podobně. Těmi malými povídkami jsem si výborně potrénovala němčinu a dostala odvahu napsat německy opravdovou knížku. Vždycky jsem samozřejmě měla korektora, rukopisy četli i němečtí kamarádi. Sem tam je pobavil nějaký můj obrat. Radili mi, ať ho v textu nechám, i když se běžně nepoužívá.

V jakém jazyce jste psala po návratu do Prahy?

Dál jsem publikovala v německých nakladatelstvích, psala jsem už ale česky a pak to překládala do němčiny. Obě verze vycházely prakticky současně.

S návratem jste nespěchali, přijeli jste v roce 1994.

V době převratu jsme žili v Brémách, velmi vstřícném severoněmeckém městě, kde jsme se všichni cítili dobře. Děti byly na školách, měly tam kamarády, muž jezdil režírovat do divadel po celém Německu, já jsem vydávala jednu knihu za druhou. Právě v roce 1989 jsem dostala Deutscher Jugendliteraturpreis, což je prestižní německá cena za dětskou literaturu. Ta mi otevřela nové možnosti a upozornila na mou tvorbu i nakladatelství z Nizozemska, Francie a dalších zemí.

Ale psát může člověk všude, o mě tedy při zvažování návratu nešlo tolik jako o rodinu. V roce 1994 syn, který byl v té době na gymnáziu, prohlásil, že by si dovedl představit žít v Čechách. Malá Lenka byla pro, těšila se na babičku a kromě toho vždycky ráda balila kufry. Anička už byla dospělá, měla svůj život. Takže jsme se vrátili bez ní. Manžel první dva roky pracoval převážně v Německu a dojížděl. Souběžně jsme oba začali spolupracovat s Českou televizí. Časem se z toho vyvinula opravdu dobrá souhra: já psala scénáře, můj muž je režíroval.

Foto: archív ČT

Vraždy v kruhu řešili kriminalisté Ivan Trojan, Richard Krajčo a Marek Němec za pomoci astroložky Hany Vagnerové.

Co vám tu z Německa chybí?

Vždycky jsem obdivovala, jak jsou tam aktivní lidé na venkově. Jak se zajímají o svou obec a jsou ochotni pro ni něco dělat. Místo aby večer zasedli k televizi, jdou do toho či onoho spolku a tam probírají něco, co má pro obec význam, nacvičují ochotnické divadlo, věnují se muzice, jsou k neutahání ve vzdělávacích a ekologických klubech. Jejich angažovanost mi připadá obdivuhodná a dělá život na venkově nejen zábavným, ale zároveň kultivovaným. Moc bych si přála, aby to bylo i tady.

Jste stále v kontaktu s německou realitou, žijí tam vaše děti. Jak dalece tu zemi poznamenal příliv uprchlíků?

Jezdím do Německa sice často, ale nežiju tam, takže situaci vnímám hlavně přes děti. Nejen své, dnes už dospělé, ale i žáky a studenty na školách, kde dělám autorské besedy. V každé německé třídě jsou dnes děti ze Sýrie, Afghánistánu a dalších „nebezpečných“ zemí. Spolužáci s nimi nemají problém. Snaží se jim pomáhat jak se zvládnutím jazyka, tak se vším ostatním.

Já sama jsem jako dřívější uprchlík přesvědčená, že každý člověk má právo, najde-li k tomu vnitřní sílu, odejít ze země, kde je ohrožený, a hledat pro sebe a svou rodinu život a budoucnost tam, kde se bude cítit bezpečně. Považuji to za základní lidské právo. Samozřejmě, kdo jednou zvedne kotvy, musí být ochoten přizpůsobit se novému okolí, přijmout rizika, nečekat, že se mu budou přizpůsobovat ostatní.

Poslední dobou u vás převažuje tvorba pro dospělé.

Jsem ve věku, kdy se lidé věnují vnoučatům, ale my je nemáme u sebe. Dvě z našich dětí žijí v Německu, jedno ve Skotsku. Takže nejsme v permanentním styku. Možná i pro ten nedostatek kontaktu se tvorba pro děti trochu upozadila. Zmizela bezprostřední inspirace.

Je psát pro děti těžší?

Pokud ve vás zůstal kus dítěte, které zpochybňuje pravdy rozumných dospělých, klade nevhodné otázky, nevadí mu trapasy, nebojí se spoléhat na instinkty a věří v magii, pak to těžké není. Příběh pro děti by měl být originální, napsaný hravým a výstižným jazykem. Nepodbízivý. Měl by šetřit slovy.

Když jsem začínala, byly děti ještě nacvičené na delší popisné pasáže. Ty by dnešní čtenáře odradily. Já sama miluju třeba líčení krajiny, ale v současné literatuře pro děti se pocit z přírody musí zprostředkovat jinak než popisem.

Nedávno vám vyšel už druhý kriminální román. Po Muži na dně jsou to Dívky nalehko. Našla jste zálibu v detektivním žánru?

Detektivky a tvorba pro děti se dobře doplňují. V literatuře pro děti a dospívající musíte příběh opravdu dobře vymyslet. Dítě neošidíte nějakými postmoderními ornamenty. Chce vědět, kdo je hlavní postava, co dělá, proč to dělá a jak to dopadne. Musí to mít napětí, humor a emoci – tu především. Dítě chce při čtení něco cítit, s něčím se identifikovat. Třeba se i bát. U čtenáře detektivek je to podobné.

Česká televize nedávno úspěšně reprízovala váš dvanáctidílný detektivní seriál Vraždy v kruhu, kde hlavnímu hrdinovi pomáhá při řešení případů astrologie. Kdy jste se o ni začala zajímat?

Chtěla jsem se jí věnovat už v Čechách, první pokus jsem učinila přes Milana Kunderu, který zdědil astrologickou knihovnu básníka Vítězslava Nezvala, ten byl astrologií fascinován. Jednou jsem měla příležitost o tom s Kunderou mluvit, ale pak nás rozdělila emigrace. Studium tohoto oboru jsem začala až ve Vídni. Měla jsem tam dobrou učitelku, která mně doporučila vhodnou četbu a naučila mě sestavovat a vykládat horoskopy. Později v Kostnici a v Brémách jsem našla okruh lidí, se kterými jsem si mohla vyměňovat zkušenosti. Po návratu do Čech jsem takové lidi našla i tady.

Foto: Petr Horník, Právo

S manželem Ivanem Pokorným tvoří nerozlučný pár v soukromí i profesi.

Opravdu věříte, že postavení a pohyb planet určují náš osud?

Moderní astrologie je psychologie v nejlepším slova smyslu. Není to jako věštění z lógru. Neslouží předpovídání událostí, ale osobnímu rozvoji. Situace, do kterých se dostáváme, zejména ty krizové, mají svůj význam a astrologie nám pomáhá ho hledat a porozumět líp sobě i okolnímu světu. Postavení planet nic neurčuje, ale ukazuje nám, jak můžeme rozvíjet svůj potenciál.

Vzpomínáte na své první emigrantské Vánoce?

Prožili jsme je ve Vídni. Byly to chudé svátky, ale sehnali jsme stromeček, sami jsme si vyrobili ozdoby. Byly to nakonec kouzelné Vánoce. V Kostnici jsme zase o Vánocích přebruslili po zamrzlém jezeře až do Švýcarska, na to děti dodnes vzpomínají.

Celou dobu jsme si dělali Vánoce po česku, i když někdy bývalo těžké sehnat kapra. V Brémách to problém nebyl, protože tam žilo hodně Poláků a pro ně je kapr taky štědrovečerní jídlo, takže jsme si ho chodili kupovat do polských krámků. Do polského katolického kostela jsme se zase chodili dívat na jesličky.

Vraťme se k pohádkám. Je pro ně v našem rychlém světě ještě místo?

Než se objevil Harry Potter, Hvězdné války a Pán prstenů, byly klasické pohádky. Kdo s nimi vyrůstal, potvrdí mi, že pohádkové postavy se výtečně hodí k identifikaci. Pohádky dávají odvahu jít vlastní cestou a poslouchat vnitřní hlas. Bez nich by se v dětech neprobouzela touha po spravedlnosti a po svobodě, případně po osvobození od zla.

Pohádky dětem dodávají obecnou představu o morálce, která spočívá v tom, že se nejen sluší být dobrý, ale že se to i vyplácí a že láska a dobro nakonec vyhrají. Což je pro děti, které si vlastní žebříček hodnot teprve vytvářejí, hrozně důležité poselství. Myslím, že i dospělí mu rádi uvěří. Aspoň jednou za rok, o Vánocích.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám