Kdosi dal událostem v Československu na sklonku roku 1989 přídomek sametová revoluce. Název se rychle ujal, ale neodpovídal skutečnosti. Nešlo o revoluci – a nemohla být tudíž sametová. Nešlo ani o státní převrat, neboť režim tzv. reálného socialismu se prostě zhroutil. Na programu dne bylo předání moci – a to se díky jedinečnosti situace a posléze i vstřícnosti hlavních protagonistů podařilo provést bez krveprolití a způsobem, který si už přívlastek sametový zasloužil. I proto, že pomyslná barikáda, rozdělující společnost, byla rozebírána z obou stran.

Dvacet let je z dějinného pohledu okamžik. Historie dnů a týdnů roku 1989 je ještě tak mladá, že snad každý poměřuje průběh a význam tehdejších dějů především vlastní pamětí, vlastní zkušeností i vlastní mírou účasti na těch či oněch událostech. Pohledy na rok 1989 mohou být proto odlišné, v jednom se ale shodují: přinesl obrovské změny a společnost prošla zásadní proměnou od samých základů.

Velká role Gorbačova

Rozhodujícím faktorem pro změnu poměrů na sklonku roku 1989 byla mezinárodní situace, v níž hlavní roli zaujímal tehdejší vůdce sovětských komunistů Michail Gorbačov. On sám však nakonec dosáhl zcela něčeho jiného, než původně zamýšlel, a jako čarodějův učeň ztratil nad vývojem kontrolu. Jeho rozhodnutí a pokyny postavily na hlavu všechno, čemu věřil a oč usiloval.

Nikdy se nechtěl skutečně zříci fikce o straně jako hybné síle společnosti a i když ho realita opakovaně poučovala o omylu, nevzdával se své základní premisy „obnovy socialismu přes obrození strany“. Obnova spočívala v perestrojce a glasnosti, svázaných spolu jako siamská dvojčata a znamenající přestavbu a otevřenost ve veřejných záležitostech. Celý ten „nezměrný úkol transformace“, jak svůj záměr označoval v pamětech, hodlal řešit cestou „revoluce shora“.

Gorbačov svou obnovou ve skutečnosti nejdříve destabilizoval komunistickou stranu, čímž oslaboval svou přirozenou základnu moci, potom zemi, celý blok satelitů a nakonec i celé sovětské zřízení. Ale ani v této situaci – a právě v tom byla jeho největší zásluha v „roce zázraků 1989“ – nesáhl k násilí, jež jediné mohlo takový vývoj zastavit.

Přes omyly, chyby, omezenosti, nectnosti i slabiny, které mu protivníci i lidé jemu blízcí spočítali, jsou zřejmě pravdivá ruská slova: „Uskutečnil velkou revoluci. Dal nám politickou svobodu – zadarmo, bez krveprolití. Osvobodil nás od strachu – od strachu myslit a mluvit.“

Odpovědnost za své země nesete vy

Na jaře 1985 využil Gorbačov přítomnosti východoevropských komunistických vůdců na Černěnkově pohřbu a na společné schůzce promluvil o jednotě „kontinuity a změny“. Jeho slova ve skutečnosti znamenala konec tzv. Brežněvovy doktríny, která sice nebyla nikdy vyhlášena oficiálně, ale fakticky určovala přístup SSSR ke spojeneckým státům.

„Chtěl bych vás ujistit,“ řekl tehdy v Moskvě Gorbačov svým partnerům, „že principy, které byly dříve hlásány – rovnost států a nevměšování do vnitřních záležitostí – nyní budou základem naší skutečné politiky. To znamená, že odpovědnost za své země teď nesete vy. My potřebujeme perestrojku a ve své zemi ji provedeme. Vy se musíte rozhodovat sami za sebe.“

Gorbačov počítal s delším přechodným obdobím, kdy mělo platit, že radikální reforma rovná se uvolnění svazků světového socialistického společenství. Jeho tehdejší poradce pro vztahy se socialistickými zeměmi Georgij Šachnazarov k tomu v pamětech poznamenal: „Očekávali jsme, že jestliže odstoupíme od hrozeb intervence, komunistické strany zůstanou u moci více méně maďarskou cestou kompromisu se společností.“

Dominový efekt

Na veřejnosti byly boje uvnitř špiček komunistických stran chápány jako zápas mezi progresivními stoupenci Gorbačova a jeho konzervativními odpůrci. To znemožňovalo střízlivý pohled jak na skutečné Gorbačovovy záměry, tak na jeho faktickou politiku. On sám neviděl nebo nechtěl vidět, že jeho iniciativy určené vlastně jen pro SSSR a jeho vztahy se Západem, rozrušily agónii satelitních společností a zároveň dramaticky urychlovaly demoralizaci komunistických stran. Tím spíše, že jejich mocenské elity si byly vědomy, že se již nemohou spoléhat na „bratrskou pomoc“.

Přeměna sovětské velmocenské politiky spustila dominový efekt, kdy pád režimu v jedné východoevropské zemi přivodil pád v dalších. Gorbačov se domníval, že v okamžiku svobodné volby se jejich občané přikloní k „socialistické obnově“. Zatímco vývoj v Polsku, Maďarsku a Československu měl SSSR ještě jakž takž pod kontrolou, migraci lidí z NDR do Maďarska a Československa a později do západního Německa už nezvládl. To, jak se záhy ukázalo, znamenalo konec sovětského impéria. Desátého listopadu totiž následoval pád Berlínské zdi, který byl tím posledním impulsem ke zhroucení režimů v Bulharsku, Československu a v Rumunsku.

S odstupem času k tomu na začátku roku 1996 francouzský prezident Francois Mitterrand řekl: „Kdyby Gorbačov rozhodl v satelitních zemích použít sílu, nikdo by mu nemohl vzdorovat. Ale on dal najevo, že něco takového považuje za historický omyl. Když řekl východoněmeckému prezidentovi Honeckerovi, že nemá v úmyslu vyřešit krizi silou, že je nová doba, znamenalo to konec. Tehdy došlo k zásadnímu posunu. Nerozhodovalo se v Praze nebo Varšavě, ale ve východním Berlíně.“

Nevěřili reformě režimu

Jaká byla v roce 1989 komunistická strana v Československu? Měla za sebou několik let hluboké ideové i psychické krize dané ztrátou historické orientace. Dávno vyprchal romantismus z přelomu 40. a 50. let vyrůstající z přesvědčení, že vzplála poslední bitva dějin. Vzpomínka na 21. srpen 1968 představovala navíc ztrátu jakékoli mobilizující vize. Socialistické přesvědčení v 80. letech pramenilo více z knih než ze životních zkušeností. Slabost KSČ vyrůstala z neschopnosti vysvětlit mladé a střední generaci vlastní vinu na zaostávání ekonomiky i životní úrovně a za porušování lidských práv.

Záchranu měly přinést reformy. Přestavba se však ze Sovětského svazu přenesla do Prahy v jediné rovině: demontovala ideovou jednotu v komunistické straně. To mělo základní význam z hlediska moci lidí, jejichž mandát byl dovezen na tancích v srpnu 1968.

V létě 1989 měl zápas několika skupin o dědictví po Milouši Jakešovi podobu soutěže o to, který z vedoucích funkcionářů se postaví do čela přestavby. Naději na vítězství měl ten, kdo věděl více a přesněji o těch druhých a lépe rozuměl povaze rozkladu režimů ve východní Evropě. Dodejme, že stranická, a tím spíše občanská veřejnost se o sporech z pražského „domu na nábřeží“ neměla nic dovědět a nadále být přesvědčena o „jednomyslnosti vedení“.

Ve skutečnosti rostl v řadách KSČ (jak o tom vypovídají tehdejší tajné výzkumy) počet těch, kteří nevěřili v možnost reformy režimu. Výsledkem byla pasivní rezistence výrazné většiny komunistů vůči vedení vlastní strany.

Nikdo nevsadil na gorbačovskou kartu

Mezi vlivnými mocenskými skupinami v KSČ nebyla taková, která by vsadila v boji o moc na riskantní gorbačovskou kartu. Také tendence, jejímž ztělesněním byli tajemník ÚV Rudolf Hegenbart a Štrougalův nástupce v čele federální vlády Ladislav Adamec, zůstala v roce 1989 okrajová. Podle pozdějších svědectví Adamcova poradce Oskara Krejčího byl sice na jaře 1989 učiněn jistý pokus opřít se o reformní síly v Moskvě, ale neúspěšně. Stejně jako polskému a maďarskému nehodlal Gorbačov v ničem pomoci ani premiérovi československému.

Podle stejného svědectví přesto vydal Adamec v září 1989 pokyn připravit návrh na odstranění článků o vedoucí roli KSČ z Ústavy ČSSR a koncept, jak změnit hodnocení pražského jara. „Osudová past byla v tom,“ poznamenává k tomu Krejčí, „že z vnitropolitického hlediska bylo ještě brzy a z mezinárodního pozdě. Ovšem právě v těchto zářijových dnech byly navázány první kontakty mezi Adamcem a opozicí: na scéně se objevila Kocábova a Horáčkova iniciativa Most, která měla v listopadu zabezpečit spojení mezi federální vládou a Občanským fórem, tedy faktické předání moci.“

Narůstala odvaha

V předvečer listopadu 1989 působilo v Československu přes 30 nezávislých, opozičních nebo disidentských skupin, mezi nimiž dominovala Charta 77. V polovině roku 1989 vycházelo asi 130 ilegálních periodik, přičemž polovina z nich měla vyhraněný politický charakter. Sama Charta 77 se snažila systematicky analyzovat mnohé stránky života společnosti a vydávala je jako „Dokumenty Charty 77“. Samizdatové Lidové noviny měly roční náklad kolem 40 tisíc výtisků.

Mezi disidenty převládali bývalí komunisté. Bylo to logické. Další skutečností bylo, že téměř o všech aktivitách opozičních skupin byla Státní bezpečnost velmi dobře informována a snažila se mnohé z nich kontrolovat a infiltrovat. Přesto se od konce roku 1988 začalo na pražských ulicích a náměstích objevovat stále více protestujících lidí a množily se protirežimní podpisové akce. Přibývalo odvahy a petici Několik vět podepsaly ještě před zveřejněním dvě tisícovky lidí a posléze další desetitisíce od disidentů až po členy KSČ. Pohyb nastal mezi studenty, intelektuály, vědci, herci a probudila se i tzv. šedá zóna.


Vedle petic neustávaly ani demonstrace. Ty zlomové se odehrály na 1. máje, 21. srpna a 28. října 1989. Přesto byli všude kolem v rozebírání socialismu dál. Vývoj v Československu byl opožděn, což naznačovalo, že bude razantní. A také byl. Týden po pádu Berlínské zdi se konala povolená studentská manifestace u příležitosti 17. listopadu 1939. Po večerním brutálním zákroku policie na pražské Národní třídě nabraly události hektický spád a za tři týdny už byla na světě Čalfova vláda národního porozumění. Ještě na sklonku roku 1989 byl disident Václav Havel komunistickým parlamentem jednomyslně zvolen prezidentem.

Nebyla zákulisní dohoda

To, co si ještě v polovině listopadu 1989 neuměl nikdo představit – jak demontovat režim s tak velikou armádou a bezpečnostním aparátem – se najednou odehrálo doslova v několika dnech. Pro tuto překotnou rychlost, ale i proto, že některé důležité momenty zůstaly delší dobu neznámé či zamlžené (například záhada „mrtvého studenta“ na Národní třídě nebo dohoda M. Čalfy a V. Havla o urychlení procesu mocenské transformace), se později objevily spekulace o jakési zákulisní dohodě s komunisty o předání moci a také všelijaké spiklenecké teorie o roli StB.

Skutečnost byla mnohem střízlivější. Neexistovala žádná zákulisní dohoda a nebylo ani žádné spiknutí. Žádná z opozičních skupin nebyla připravena na převzetí moci a 19. listopadu založené Občanské fórum žádalo z melantrišských balkónů dialog s vládou. Avšak po jeho zahájení zástupci Občanského fóra postupně zjišťovali, že moc to vzdala a režim se zhroutil. Díky vstřícnosti hlavních protagonistů pak došlo k hladkému přechodu moci z jedněch rukou do druhých.