Ústavní soud dnes, 10. září 2009, přijal a bezprostředně poté též veřejně vyhlásil nález, jímž zrušil ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, a rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Ústavní soud tak vyhověl ústavní stížnosti poslance Miloše Melčáka, kterou obdržel 26. srpna 2009.

Výrok dnešního nálezu Ústavního soudu zní:

I. Ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, se zrušuje dnem 10. září 2009.

II. Rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignované předsedou vlády, pozbývá platnosti současně s ústavním zákonem č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny.

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Nález je účinný dnešním dnem, nikoli až vyhlášením ve Sbírce zákonů. Zrušením ústavního zákona o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny současně, podle výroku II nálezu, pozbylo platnosti rozhodnutí prezidenta republiky  o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny na 9. a 10. října 2009, což dopadá i na všechny úkony učiněné dle příslušného volebního zákona na základě nyní neplatného rozhodnutí prezidenta republiky. To znamená, že volby do Poslanecké sněmovny vyhlášené 9. a 10. října 2009 se neuskuteční.

V odůvodnění nálezu se Ústavní soud zabýval zejména čl. 9 odst. 1 Ústavy, který stanoví, že „Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony“, a čl. 9 odst. 2 Ústavy, podle něhož „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“.

Ústavní soud poukázal na kořeny těchto ustanovení, jimiž je mimo jiné tragická historická zkušenost z 20. století, konkrétně Německa v době platnosti tzv. výmarské ústavy, která vyústila v uzurpaci moci nacistickým režimem a II. světovou válku, i zkušenost naše s totalitním režimem komunistickým. Právě proto původní ústavodárce při přijímání Ústavy České republiky v roce 1993 vyňal tzv. materiální ohnisko, jádro ústavy (ony podstatné náležitosti demokratického právního státu) z dispozice odvozených, pozdějších ústavodárců, tj. parlamentů konstituovaných na základě Ústavy z roku 1993.

Ústavní soud nejprve odpověděl na otázku, má-li vůbec kompetenci přezkoumávat jako orgán ochrany ústavnosti akt označený jako ústavní zákon. Konstatoval, že ochrana materiálního jádra ústavy, tj. podstatných náležitostí demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy, není pouhým apelem, proklamací, nýbrž skutečně vynutitelným ústavním ustanovením. Jinými slovy, Ústavní soud má kompetenci přezkoumávat i akty označené jako ústavní zákony z hlediska jejich souladu s podstatnými náležitostmi demokratického a právního státu; jinak by totiž byla ochrana ústavnosti iluzorní, neboť ústavním zákonem by bylo možno učinit cokoliv, aniž by se proti tomu bylo možné před Ústavním soudem bránit.

Ústavní soud si poté položil otázku, zda napadený ústavní zákon je ve smyslu čl. 9 odst. 1 Ústavy doplněním nebo změnou platné ústavy. Konstatoval, že tento ústavní zákon dopadá na  konkrétně určený subjekt (Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky zvolenou v roce 2006) a konkrétní situaci (skončení jejího volebního období dnem voleb, jež se mají konat do 15. října 2009, a zkrácení lhůt dle zákona o volbách do Parlamentu České republiky a dle soudního řádu správního pouze pro tento případ). Obsahem proto nejde o zákon, nýbrž o individuální konkrétní rozhodnutí přijaté ve formě ústavního zákona.  S poukazem na historickou zkušenost například zmíněné výmarské německé republiky mezi dvěma světovými války, kdy byla výmarská ústava, aniž by byla formálně měněna, opakovaně suspendována jednorázovými ústavními zákony rozpornými s dikcí ústavy, dospěl Ústavní soud k závěru, že „ústavní zákon ad hoc (pro jedinečný případ) není ani doplněním ani změnou Ústavy“, nýbrž jde o případ tzv. prolomení ústavy. „Je-li nucen Ústavní soud odpovědět na otázku, zmocňuje-li čl. 9 odst. 1 Ústavy Parlament rovněž k vydávání individuálních právních aktů formou ústavních zákonů (např. k vydávání trestních rozsudků vůči konkrétním osobám za konkrétní skutek, k vydávání správních rozhodnutí o vyvlastnění, ke zkrácení funkčního období konkrétního představitele státního orgánu atd. atd.), odpověď zní – nikoli!“, uvádí se důrazně v odůvodnění.

Ústavní soud znovu zdůraznil, že považuje princip obecnosti ústavního zákona za jednu z podstatných náležitostí právního státu – z principu dělby moci vyplývá, že moc zákonodárná přijímá obecné zákony, vydávání konkrétních rozhodnutí na základě obecných zákonů týkajících se konkrétních osob a konkrétních situací je naopak doménou moci výkonné a soudní.  Ústavní soud připomněl, že požadavek obecnosti zákona není účelem o sobě a pro sebe: „jejím účelem je zajistit oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci, rovnost ústavní úpravy pro obdobné situace a tím vyloučení svévole při uplatňování veřejné moci, a umožnění garance ochrany práv jednotlivce v podobě práva na soudní ochranu. Smyslem  a účelem obecnosti ústavního zákona, jako pojmového znaku kategorie právního státu, je proto ochrana svobody.“.

Pokud byla účelem přijetí ústavního zákona č. 195/2009 Sb. rychlost řešení vládní (parlamentní) krize a s ní spjaté urychlené rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání předčasných voleb, bylo dle přesvědčení Ústavního soudu možné tohoto účelu dosáhnout i ústavně souladným postupem dle čl. 35 odst. 1 Ústavy [zejména postupem dle písmene b) uvedeného ustanovení Ústavy, tj. tím, že by na základě dohody politických sil vláda s určitým svým vládním návrhem zákona spojila otázku důvěry a Poslanecká sněmovna by se vědomě, s cílem dosáhnout svého rozpuštění, o takovém návrhu do tří měsíců neusnesla]. Ústavní soud z toho vyvodil, že důvodem přijetí napadeného ústavního zákona se nestala rychlost vyřešení vládní krize, nýbrž posun data působení Poslanecké sněmovny až do termínu voleb. Prolomení ústavní úpravy obsažené v čl. 35 Ústavy tak obešlo též ústavní účel institutu rozpuštění Poslanecké sněmovny, jímž je ústavní tlak na spojení vyslovení nedůvěry (resp. odepření vyslovení důvěry) vládě s vědomím ústavních důsledků v případě absence nové parlamentní většiny schopné vytvořit vládu.

Ústavní soud zdůraznil, že tím nejvýznamnějším veřejným zájmem plynoucím z čl. 9 odst. 2 Ústavy je vytvoření legitimního Parlamentu na základě ústavně nezpochybnitelného právního základu voleb. Napadený ústavní zákon podle Ústavního soudu ustanovení čl. 35 Ústavy dočasně ad hoc suspenduje a mimo rámec Ústavou předepsaného postupu stanoví pro tento jediný případ zcela jiný postup mimo ten, který Ústava předpokládá a ukládá.

Podle Ústavního soudu, jak zaznělo v diskusi o obdobném ústavním zákonu z roku 1998, „nebezpečnost navrhovaného zákona spočívá především v tom, že vytváří precedens nejvyšší právní síly, precedens, který říká, že je možné z momentálních, utilitárních politických důvodů měnit základní zákon země. Je-li to možné jednou, je to možné pokaždé. Ze stejných důvodů by mohl Parlament suspendovat pravomoc Ústavního soudu, pokud rozhodnutí Ústavního soudu odporují momentální politické vůli, ze stejných důvodů by mohl suspendovat pravomoci prezidenta, pokud jsou v rozporu s momentální politickou vůlí, ze stejných důvodů by mohl suspendovat Listinu základních práv a svobod, pokud je překážkou naplnění politických cílů. Zpochybnění základních právních jistot z politických důvodů je zpochybněním demokracie a vytváří potenciální nebezpečí nástupu autoritářství a totality. A není nic platné, že autoři tohoto precedentu neměli a nemají ... nic takového v úmyslu, a ... chtějí jen zajistit konání předčasných voleb.“.

Ústavní soud uzavřel, že ani ústavodárce nesmí prohlásit za ústavní zákon akt, který charakter zákona, natož ústavního, postrádá. Opačný postup je protiústavní svévolí. Tvrzení, že by takové akty nemohl Ústavní soud přezkoumávat, by jeho roli ochránce ústavnosti  zcela vymazalo.    

Ústavní soud závěrem konstatoval, že napadený ústavní zákon je i retroaktivní, přitom princip zákazu retroaktivity práva patří také mezi podstatné náležitosti demokratického právního státu. Retroaktivita  napadeného ústavního zákona spočívá v tom, že změnou pravidel v průběhu volebního období bylo porušeno právo občanů volit a být voleni se znalostí podmínek utváření z voleb vzešlých demokratických orgánů veřejné moci, včetně znalosti jejich volebního období.

Ústavní soud shrnul, že každý ústavní zákon musí splňovat tří pojmové znaky (podmínky), tj. podmínku procedurální dle čl. 39 odst. 4 Ústavy (musí být přijat Ústavou stanoveným postupem),  podmínku kompetence (zmocnění) dle čl. 9 odst. 1 Ústavy (tj. musí jít o změnu nebo doplnění ústavy anebo o ústavní zákon přijímaný na základě jiného výslovného ústavního zmocnění) a podmínku materiální, tj. soulad s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy. V posuzované věci pak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený ústavní zákon je ústavně nepřípustně individuální, nikoli obecný, a retroaktivní, nikoli prospektivní, tj. působící do budoucnosti. Tím byl porušen čl. 9 odst. 1 Ústavy, čl. 21 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 16 odst. 1 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Ústavy v intenzitě zakládající porušení čl. 9 odst. 2 Ústavy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl místopředseda Ústavního soudu Pavel Holländer. Odlišná stanoviska proti nálezu uplatnili soudci Vladimír Kůrka a Jan Musil.