Prezidente Ilvesi, ministře zahraničí Schwarzenbergu a vzácní hosté: Laura a já jsme potěšeni, že jsme opět v Praze, a oceňujeme vlídné uvítání v tomto historickém sále. Zítra se zúčastním summitu G8, kde se setkám s lídry největších světových ekonomik. Dnes odpoledne tu však stojím s muži a ženami, kteří představují ještě větší sílu - sílu lidského svědomí.

V tomto sále jsou shromážděni disidenti a demokratičtí aktivisté ze 17 zemí pěti různých kontinentů.

Máte různé tradice... vyznáváte různá náboženství ... a čelíte různým výzvám. Ale jste sjednoceni neochvějným přesvědčením: totiž že svoboda je nezadatelným právem každého muže, ženy a dítěte a že je cestou k trvalému míru v našem světě.

Tuto konferenci iniciovali tři velcí advokáti svobody naší doby: José María Aznar, Václav Havel a Natan Ščaranskij. Děkuji jim za pozvání, za to, že zde mohu oslovit toto inspirující shromáždění, a za to, že ukázali světu, že osobnost s jasnou morálkou a odvahou může pozměnit průběh historie.

Hodí se, že se setkáváme v České republice, zemi v srdci Evropy a zároveň v centru boje za svobodu na tomto kontinentu. Před devíti desetiletími vyhlásil Tomáš Masaryk nezávislost Československa, která vycházela z "ideálů moderní demokracie". Tato demokracie byla narušena - nejprve nacisty, pak komunisty, kteří se zmocnili vlády hanebným pučem, v jehož důsledku zůstal na nádvoří tohoto paláce mrtvý ministr zahraničí.

V průběhu dlouhé temnoty za sovětské okupace však nikdy nebylo sporu o skutečném charakteru tohoto národa. Svět to viděl na reformách Pražského jara a na požadavcích Charty 77. Tyto snahy se dočkaly obušků, tanků a věznění ze strany tajné policie. Ale násilí nemělo mít poslední slovo. V roce 1989 se tisíce lidí shromáždily na Václavském náměstí, aby volaly po svobodě. Z divadel jako Laterna Magika se stala ústředí disidentů. Dělníci opustili továrny, aby mohli podpořit stávku. A režim se zhroutil během několika týdnů. Václav Havel se z politického vězně stal hlavou státu. A československý lid strhl železnou oponu při sametové revoluci.

Podobné scény se odvíjely napříč Evropou. Polský lid osvobodilo hnutí, které se ustavilo v docích. V Maďarsku se truchlící shromáždili na Náměstí hrdinů, aby pohřbili zavražděného reformátora - a spolu s ním pohřbili i komunistický režim. Ve východním Německu se rodiny sešly při společných modlitbách - a našly sílu strhnout zeď. Brzy se z podkroví a podzemí kostelů vynořili aktivisté, kteří znovu převzali kontrolu v ulicích Bulharska, Rumunska, Lotyšska, Litvy a Estonska. Varšavský pakt se pokojně rozpadl v tomto sále. Sovětský svaz přestal existovat po sedmdesáti letech utlačování.

Za těmito obdivuhodnými úspěchy stálo vítězství svobody v bitvě idejí. Komunisté vyznávali imperiální ideologii, která si dělala nárok na to, že zná směřování dějin. Ale nakonec ji přemohli obyčejní lidé, kteří chtěli žít svůj život, věřit svému bohu a říkat svým dětem pravdu beze strachu.

Komunisté měli drsnou vládu Brežněva, Honneckera a Ceaušeska. Nakonec se nevyrovnala vizím Walesy, Havla... odporu Sacharova a Ščaranského... odhodlání Reagana a Thatcherové... neohroženému svědectví Jana Pavla. Z této zkušenosti vyplývá jasná lekce: svobodě se dá klást odpor, svoboda může přijít se zpožděním - ale svoboda se nakonec nedá upřít.

V letech, která následovala po osvobození, procházely země střední a východní Evropy složitým přechodem k demokracii. Jejích lídři zavedli tvrdé reformy, které byly nutné pro vstup těchto zemí do NATO a Evropské unie. Občané požadovali své svobody na Balkáně i jinde. A nyní, po stoletích válek a utrpení, je na evropském kontinentě konečně mír.

Ruku v ruce s touto novou érou se však vynořila i nová ohrožení svobody. V temných a utlačovaných koutech světa vyrostly celé generace bez možnosti ovlivnit vládnutí ve své zemi a bez naděje do budoucna. Tento život v útlaku v nich vyvolal hlubokou zášť. A v mnohých se tato zášť přerodila v radikalismus a násilí. Svět viděl výsledek 11. září 2001, kdy teroristé se základnou v Afghánistánu poslali 19 sebevražedných útočníků, aby zavraždili téměř 3000 nevinných lidí ve Spojených státech.

Podle některých tento útok vyžadoval okamžitou reakci. Jedenácté září bylo ve skutečnosti důkazem mnohem širšího nebezpečí - mezinárodního hnutí násilných islamistických extremistů ohrožujícího svobodné lidi po celém světě. Cílem extremistů je vybudovat totalitní říši, která se rozkládá na všech současných i bývalých muslimských územích, včetně částí Evropy. A strategie, kterou chtějí dosáhnout tohoto cíle, je vystrašit svět tak, aby kapituloval před nemilosrdnou kampaní teroristického zabíjení.

V rámci boje proti tomuto nepříteli podnikla Amerika a její spojenci ofenzivu se širokým - vojenským, zpravodajským i zákonodárným - záběrem. Tato bitva je však víc než jen vojenský konflikt. Jako v případě studené války jde o ideologický boj mezi dvěma zásadně odlišnými vizemi humanity. Na jedné straně stojí extremisté, kteří slibují ráj, ale realita je plná násilných incidentů, utlačování žen a sebevražedných útoků. Na druhé straně stojí velké množství rozumných mužů a žen - včetně milionů v muslimském světě. Ti věří v důstojnost a cenu lidského života, které nemůže nikomu odebrat žádná moc na světě.

Nejúčinnější zbraní v boji proti extremismu nejsou kulky ani bomby - nýbrž univerzální přitažlivost svobody. Svoboda je výtvorem našeho stvořitele a předmětem tužby každé duše. Svoboda je nejlepší způsob, jak popustit uzdu kreativitě a ekonomickému potenciálu každého národa. Svoboda je jediné společenské uspořádání, které vede ke spravedlnosti. A lidská svoboda je jedinou cestou, jak se domoci lidských práv.

Šířit svobodu je více než morální imperativ - je to jediný realistický způsob, jak dlouhodobě chránit náš lid. Andrej Sacharov před lety varoval že "země nerespektující práva svého vlastního lidu nemůže respektovat práva svých sousedů". Historie mu dala za pravdu. Vlády, které se zodpovídají svým občanům, na sebe navzájem neútočí. Demokracie řeší problémy pomocí politických procesů a nehledají si obětní beránky jinde. Mladí lidí, kteří mohou otevřeně projevit nesouhlas se svými vůdci, jsou méně náchylní k tomu, aby začali vyznávat násilné ideologie. A národy, které se zavázaly prosazovat svobodu svého lidu, nebudou podporovat extremisty, naopak se připojí k jejich potírání.

Ze všech těchto důvodů jsou Spojené státy oddány šíření svobody a demokracie coby alternativy k útlaku a radikalismu. A jde nám o dosažení historického cíle. Ve svém druhém inauguračním projevu jsem zaslíbil Ameriku myšlence ukončit tyranii našeho světa. Podle některých ze mě toto prohlášení dělá "disidentského prezidenta". Jestli prosazování světové svobody ze mě dělá disidenta, pak tento titul budu nosit s pýchou.

Amerika prosazuje svou mírovou agendu mnoha způsoby - některé jsou hlasité a viditelné, jiné jsou tiché a skryté.

K poražení tyranie je třeba podporovat síly svědomí, které podkopávají represivní společnosti zevnitř. Sovětský disident Andrej Amalrik přirovnal tyranský stát k vojákovi, který má ustavičně namířenu zbraň na svého nepřítele - dokud mu neochabnou paže a vězeň neunikne. Role svobodného světa je vyvinout tlak na paže světových tyranů a posílit vězně, kteří se snaží urychlit jejich pád.

Osobně jsem se setkal s disidenty a demokratickými aktivisty z některých nejhorších diktátorských režimů světa - včetně Běloruska, Barmy, Kuby, Severní Koreje, Súdánu a Zimbabwe. V rámci této konference se těším na setkání s dalšími disidenty včetně těch z Íránu a Sýrie. Jedním z nich je Mamún Humsí. V roce 2001 byl tento muž nezávislým syrským poslancem, který vydal prohlášení, v němž po státu požadoval dodržování lidských práv. Pro tento zcela mírumilovný krok byl zatčen a poslán do vězení, kde strávil několik let po boku dalších nevinných obhájců svobodné Sýrie.

Další disident, s nímž se zde setkám, je Rebija Kadírová z Číny, jejíž synové byli uvězněni. Máme za to, že šlo o akt pomsty za její aktivitu v oblasti lidských práv. Schopnosti mužů a žen jako Rebija je největším potenciálem jejich vlasti - daleko cennějším než zbraně nebo ropné zásoby. Proto Amerika apeluje na každý národ, který dusí disent, aby ukončil tuto represi, začal svým lidem věřit a zaručil svým občanům svobodu, již si zaslouží.

Existuje mnoho dalších disidentů, kteří se tu k nám nemohli připojit, protože jsou nespravedlivě vězněni nebo drženi v domácím vězení. Těším se na den, kdy se na konferencích podobných té dnešní objeví Aljaksandr Kozulin z Běloruska ... Do Aun Schan Su Ťij z Barmy, Óscar Elías Biscet z Kuby... otec Nguyen Van Ly z Vietnamu a Ajmán Núr z Egypta. Dcera jednoho z těchto politických vězňů je v tomto sále. A všem jejich rodinám chci říci: děkuji vám za odvahu. Modlím se za vaše štěstí a sílu. A důrazně žádám okamžité a bezpodmínečné propuštění vašich milovaných.

V očích Ameriky jsou demokratičtí disidenti dneška demokratickými vůdci zítřka. Proto přijímáme nové kroky, abychom je mohli výrazněji podporovat. Nedávno jsme vytvořili Fond pro obhájce lidských práv (Human Rights Defenders Fund), který poskytuje granty pro právní obhajobu a zdravotní náklady aktivistů zatčených či zbitých represivními vládami. Rozhodně podporuji Pražský dokument, který vaše konference hodlá vydat a který prohlašuje, že "ochrana lidských práv je klíčová pro mezinárodní mír a bezpečnost". V souladu s cíli tohoto prohlášení jsem požádal ministryni (zahraničí Condoleezzu) Riceovou, aby vyslala směrnici každému americkému velvyslanci v nesvobodné zemi: Hledejte a scházejte se s bojovníky za demokracii a lidská práva. Hledejte ty, kdo žádají uplatňování lidských práv.

Lidé žijící v tyranii potřebují vědět, že nejsou zapomenuti. Severokorejci žijí v uzavřené společnosti, kde je disent brutálně potlačován a jsou odříznuti od svých bratrů a sester na jihu. Íránci jsou skvělý národ, který si zaslouží plánovat svou vlastní budoucnost - ale tuto svobodu jim odpírá hrstka extremistů, jejichž usilování o jaderné zbraně brání jejich zemi, aby zaujala své oprávněné místo mezi prosperujícími. Kubánci zoufale potřebují svobodu - vzhledem k tomu, že tento národ vstupuje do přechodného období, musíme trvat na svobodných volbách, svobodě projevu a právu na shromažďování. V Súdánu je svoboda odpírána a základní lidská práva porušována vládou, která se dopouští genocidy proti vlastním obyvatelům. Mé poselství všem, kdo trpí pod tyranií, je toto: Nikdy neodpustíme vašim utlačovatelům. Vždy se budeme stavět za vaši svobodu.

Svoboda je také napadána v zemích, které vykázaly jistý pokrok. Ve Venezuele se volení vůdci uchýlili k plytkému populismu, aby rozložili demokratické instituce a posílili svou moc. Vláda Uzbekistánu pokračuje v umlčování nezávislých hlasů tím, že vězní bojovníky za lidská práva. A Vietnam nedávno zadržel a uvěznil řadu mírumilovných náboženských a politických aktivistů.

Tento vývoj je zastrašující, ale existuje více důvodů k optimismu. Na začátku 80. let dvacátého století bylo na Zemi jen 45 demokracií. Nyní jich je více než 120 - a ve svobodě žije více lidí než kdy předtím. Ti, kdo si užívají požehnání svobody, mají povinnost pomoci těm, kdo usilují o vybudování svobodných společností. Proto Spojené státy téměř zdvojnásobily financování prodemokratických projektů. Spolupracujeme s našimi partnery v G8, abychom podpořili růst živé občanské společnosti na Blízkém východě prostřednictvím iniciativ, jako je Fórum pro budoucnost. Úzce spolupracujeme s novými demokraciemi na Ukrajině, Gruzii a v Kyrgyzstánu. Blahopřejeme jemenskému lidu k mezníku v podobě prezidentských voleb a obyvatelům Kuvajtu k volbám, v nichž poprvé mohly ženy hlasovat i kandidovat. Stojíme pevně za lidem Libanonu, Afghánistánu a Iráku, který hájí demokratické výdobytky proti extremistickým nepřátelům. Lidé těchto národů pokládají velké oběti za svobodu. Zasluhují si obdiv svobodného světa a zasluhují si naši neochvějnou podporu.

Spojené státy zároveň využívají svůj vliv, aby naléhaly na své cenné partnery, jako je Egypt, Saúdská Arábie a Pákistán, aby pokročily ke svobodě. Tyto národy zaujaly odvážné postoje a přijaly energické kroky, aby se postavily extremistům, a také opatření k rozšíření svobody a průhlednosti. Stále jim ale zbývá překonat velkou vzdálenost. Spojené státy budou nadále tlačit takové státy, aby otevřely své politické systémy a poskytly svým obyvatelům větší hlas. To nevyhnutelně vytváří napětí. Naše vztahy s těmito zeměmi jsou ale dost široké a hluboké, abychom to unesli. Jak prokázaly naše vztahy s Jižní Koreou a Tchaj-wanem během studené války, Amerika si může udržet přátelství a zároveň posouvat národ k demokracii.

Toto poučení aplikujeme také na naše vztahy s Ruskem a Čínou. Spojené státy mají s těmito zeměmi pevné pracovní vztahy. Naše přátelství s nimi je složité. V oblastech, kde sdílíme společné zájmy, spolupracujeme. V jiných oblastech máme silné rozpory. Čínští představitelé věří, že mohou pokračovat v otevírání své národní ekonomiky, aniž by otevřeli svůj politický systém. S tím nesouhlasíme. Reformy v Rusku, které svého času slibovaly posílit postavení občanů, se zadrhly, což mělo problematické dopady na demokratický vývoj. Součástí dobrých vztahů je schopnost mluvit o našich rozporech. Proto Spojené státy budou nadále budovat své vztahy s těmito zeměmi - a uděláme to, aniž bychom se zřekli svých zásad nebo svých hodnot.

Oceňujeme, že svobodné společnosti se formují na různých místech rozdílnou rychlostí. Předností demokracie je, že odráží místní historii a tradice. Ale existují základní prvky, které všechny demokracie sdílejí - svoboda projevu, náboženství, tisku a shromažďování; vláda práva vykonávaná nezávislými soudy; právo na soukromý majetek a politické strany, které soupeří ve svobodných a spravedlivých volbách. Tato práva a tyto instituce jsou základem lidské důstojnosti a tak, jak si země hledají svou vlastní cestu ke svobodě, musejí ve Spojených státech amerických nacházet loajálního partnera.

Rozšiřování dosahu svobody je mise, která spojuje demokracie po celém světě. Významné příspěvky pocházejí ze zemí s nejčerstvějšími vzpomínkami na tyranii. Oceňuji podporu České republiky projektům lidských práv v Bělorusku a Barmě a na Kubě. Děkuji Německu a Polsku a České republice a Maďarsku a Slovinsku a Gruzii a Litvě, Estonsku, Chorvatsku za přispění do nového Fondu OSN pro demokracii. Jsem vděčný za závazky, které mnohé nové demokracie střední a východní Evropy plní v Afghánistánu a Iráku. Oceňuji, že tyto země jsou ochotné udělat nezbytnou tvrdou práci, která umožní lidem, již chtějí být svobodní, žít ve svobodné společnosti.

Toto všechno jsou důvody, proč je svoboda důležitá. Naše práce byla nesnadná a to se nezmění. Přijdou triumfy a selhání, zlepšení i zhoršení. S tyranií se nedá skoncovat přes noc. A pochopitelně tento cíl má i své kritiky.

Někteří říkají, že ukončit tyranii znamená "vnucovat naše hodnoty" lidem, kteří je nesdílejí, nebo lidem, kteří žijí v částech světa, kde se svoboda nemůže udržet. To vyvrací skutečnost, že pokaždé, když lidé dostali na výběr, vybrali si svobodu. To jsme viděli, když lidé v Latinské Americe změnili diktatury v demokracie a lidé Jihoafrické republiky nahradili apartheid svobodnou společností a obyvatelé Indonésie ukončili dlouhou autoritářskou vládu. Zažili jsme to, když Ukrajinci v oranžových šálách žádali, aby jejich volební hlasy byly započteny. Viděli jsme to, když se miliony Afghánců a Iráčanů postavily teroristům a zvolily svobodné vlády. V hlasovacích místnostech v Bagdádu mě dojala slova jednoho Iráčana - měl jednu nohu - a řekl reportérovi: "Plazil bych se sem, kdybych musel." Byla demokracie, ptám se kritiků, byla demokracie tomuto muži vnucena? Byla svoboda hodnotou, kterou nesdílí? Pravda je, že těmi, kdo se snaží vnutit své hodnoty, jsou pouze extremisté a radikálové a tyrani.

Tohle je důvod, proč komunisté rozdrtili Pražské jaro a uvrhli nevinného dramatika do vězení a třásli se při pohledu na polského papeže. Dějiny ukazují, že nakonec svoboda přemůže strach. Dostane-li šanci, zbaví svoboda strachu každý národ na Zemi.

Další námitkou je, že ukončení tyranie rozpoutá chaos. Kritici poukazují na násilí v Afghánistánu, v Iráku nebo Libanonu jako na důkaz, že svoboda vystaví lidi většímu nebezpečí. Ale podívejte se, kdo způsobuje násilí. Jsou to teroristi, jsou to extremisti. Není náhoda, že jsou jejich terčem mladé demokracie na Blízkém východě. Vědí, že úspěch svobodných společností tady je smrtící hrozbou pro jejich cílůe- a jejich samé přežití. Skutečnost, že se naši nepřátelé brání, není důvodem zpochybňovat demokracii. Je to důkazem, že rozeznávají sílu demokracie. Je to důkazem, že jsme ve válce. A je to důkazem, že svobodné země musejí udělat, co je třeba, aby zvítězily.

I přesto někteří lidé tvrdí, že bezpečnějším cílem by byla stabilita, zvláště pak na Blízkém východě. Problém je, že usilovat o stabilitu na úkor svobody nevede k míru - to vede k 11. září 2001. Politika tolerování tyranie je morálním a strategickým selháním. Je to chyba, jakou svět v jednadvacátém století nesmí zopakovat.

Další se bojí, že demokracie vynese k moci nebezpečné síly jako je Hamas na palestinských územích. Volby neskončí vždy podle našich představ. Ale demokracie je víc než jedna cesta k volební urně. Demokracie vyžaduje smysluplné opoziční strany, živoucí občanskou společnost, vládu, která prosazuje právo a reaguje na potřeby svých obyvatel. Volby mohou urychlit vytvoření takových institucí. V demokracii lidé nebudou hlasovat pro život v neustálém násilí. Aby zůstali u moci, musejí volení zástupci naslouchat svému lidu a naplňovat jejich touhu po míru - anebo je, v demokracii, voliči nahradí prostřednictvím svobodných voleb.

A konečně je tu tvrzení, že ukončit tyranii je nereálné. Ano, někteří tvrdí, že dosáhnout rozšíření demokracie po celém světě je jednoduše příliš složité. To není nic nového. Tuto kritiku jsme slyšeli už mnohokrát v dějinách. V každé fázi studené války tady byli ti, kdo tvrdili, že Berlínská zeď je napořád a že lidé za železnou oponou nikdy nesvrhnou ty, kdo je utlačují. Historie k nám vyslala jinou zprávu.

Ponaučením je, že svoboda bude mít vždy své skeptiky. Ale to není celá pravda. Existují také lidé jako vy a vaši blízcí, které zastupujete - muži a ženy s odvahou riskovat všechno za vaše ideály. Ve svém prvním projevu v úřadu prezidenta prohlásil Václav Havel: "Lide, vláda věcí tvých se k tobě navrátila!" Zopakoval první projev prezidenta Tomáše Masaryka, který, naopak, citoval českého učitele ze 17. století Komenského. Jeho poselstvím bylo, že svoboda je nadčasová. Nepatří jedné vládě nebo jedné generaci. Svoboda je sen a právo každého člověka v každé zemi a v každém věku.

Spojené státy americké tomuto poselství hluboce věří. Inspirovalo nás při založení naší země, kdy jsme prohlásili, že "všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni". Toto přesvědčení nás vedlo k tomu, abychom pomohli osvobodit tento kontinent a stáli při podrobených národech během jejich dlouhého boje. Je to tato pravda, která vede naši zemi, aby se postavila proti radikálům a extremistům a teroru a tyranii v dnešním světě. A je to důvod, proč mám tak velkou důvěru v muže a ženy v této místnosti.

Opustím Prahu s jistotou, že otázka svobody není vyčerpána a že její budoucnost je v nejlepších rukou. S nezlomnou vírou v sílu svobody budete inspirovat svůj lid, povedete své země a změníte svět.

Děkuji za pozornost. Bůh s vámi.