Na zlínském festivalu jste přebrala Uznání za tvůrčí přínos ve filmové tvorbě pro děti. Jak ráda vzpomínáte například na pohádky, v nichž jste hrála princezny?

Nejsem zvyklá vzpomínat. Cením si těch věcí, které právě zažívám a které vznikají teď a tady - a to mě baví víc.

Co děláte v současné době?

Pracuju s mladými lidmi. Vážím si toho, že mě tahle generace, v podstatě generace mých dětí, zve ke spolupráci.

Víte už třeba, co je hip-hop?

Tuhle jsem si cvičila v lese takovou svoji sestavu a osmnáctiletý synovec mě překvapeně pozoroval a ptal se mě: teto, ty chodíš poggovat? Ale Mari, to jsou jenom takový cviky starší než Šlapanická župa sokolská. No a jemu to připomnělo poggo. Takže vlastně nic nového pod sluncem, všechno už tady bylo.

Co si myslíte o dnešní mladé generaci jako takové?

Jsou to stejní blbci, jako jsme byli my. To už je taková lidská danost, jak jednou napsal Ludvík Aškenázy: "Každá generace by mohla nastoupit zocelená tatínkem a dědečkem, jenže když ona si to chce všechno vyzkoušet od začátku."

Jediný rozdíl snad spočívá v tom, že zatímco dnešní otcové si museli kopec vyšlapat pěšky, děti na to mají například šlepr.

Nemáte pocit, že televize, reklama, filmy, internet - to všechno se snaží oslovovat hlavně mladé lidi, zatímco k těm starším nikdo moc nemluví?

Asi vám musím dát za pravdu. Když dnes stárnete, máte dvě možnosti: Buď si budete žít svůj život a úplně se odstřihnete od všech moderních přístrojů, anebo se to budete snažit dohánět. Já se nacházím někde na pomezí, začala jsem se snažit. Dlouho jsem nestála o to mít internet, ale když jsem zjistila, že to není vůbec žádné umění, ztratila jsem ostych.

Umíte poslat email?

V téhle technice jsem stále začátečnice. Začínám ale chápat, že pracovat na internetu není zas tak složité, zvládne to i průměrný foxteriér, stačí umět jednou dvakrát kliknout myší. A dědečkové a babičky by z toho neměli mít žádné trauma a nemusí si myslet, že jsou hloupější než jejich vnuci, když to neznají.

Právě naopak, stále jsou ještě ve výhodě, protože si celý život psali dopisy, uměli se vyjadřovat a neztratili schopnost spolu normálně mluvit. Kdybychom to s internetem přeháněli, hrozí nám, že bychom spolu komunikovali na velmi zjednodušené úrovni. To mi ovšem nebere radost z toho, že jste byl můj první email v životě a přinutil jste mě číst z monitoru. To vám do smrti nezapomenu.

Říká se, že dokud je člověk mladý, měl by vyhledávat lidi starší a zkušenější. Jakmile začne stárnout, měl by naopak trávit život ve společnosti mladších.

Víte, že to se mně právě stalo? Do divadla jsem nastupovala ve velmi mladém věku, ještě jsem studovala herectví, ale už mě v té době obsazovali v Mahenově divadle v Brně do rolí všelijakých mladic. Měla jsem štěstí na lidi a pracovala jsem s mnoha osobnostmi, s režiséry Zdeňkem Kaločem, Milošem Horanským či později s Otomarem Krejčou. A teď mě obsazuje generace mých dětí a já jsem se ocitla v situaci, kdy jim můžu pomoct, stejně jako bylo pomoženo mně, a kdy jsem jim snad něco platná.

Proč jste skončila s hraním v divadle?

Hrála jsem v divadle od šestnácti, jen v Činoherním klubu jsem strávila asi dvacet pět let...

Ale nikde jste nemluvila o tom, proč jste se rozhodla skončit. Nechybí vám divadlo?

Nemluvila jsem o tom. Pracovala jsem třicet let a potom jsem si náhle dala pauzu. Potřebovala jsem si odpočinout. Ale není všem dnům konec, to přece neznamená, že nemám divadlo pod kůží a že se do něj zase někdy nevrátím.

Není důležité, že ho zrovna dnes nedělám. Připadám si svobodnější, mám čas na svoje věci, na vzdělávání a cestování, neboť divadlo vás celého stráví - pracujete od rána do noci. Je to sice úctyhodná věc, ale zároveň mašinérie. Člověk si někdy potřebuje poodkročit, podívat se na to z odstupu, aby tomu úplně nepropadl.

Jaký máte názor na dnešní divadlo u nás?

Já si hodně vybírám, a když už na něco jdu, většinou nejsem zklamaná. Tuhle jsem viděla inscenaci Na dotek v divadle Na Jezerce a asi to bylo zrovna to, co jsem potřebovala. Byla jsem nadšená.

Není v hraní na divadle a ve filmu přeci jenom rozdíl? Na škole se říkalo, že na jevišti se musí hrát i pro diváka v poslední řadě na galerii.

A můžu se zeptat, kdo vám to řekl? Kde jste se to učil? Třeba v Činoherním klubu jsme hráli velmi "filmově". Kdybyste viděl naši inscenaci Brechtových Svateb (premiéra: 27. března 1985), kterou režíroval Vladimír Strnisko, pochopil byste, že i na scéně lze pracovat filmovou technikou. Šlo tam o střih na jevišti - film v divadle.

Režisér vedl pohled diváků přesně tam, kam zrovna chtěl, aby se dívali. Jako by šlo o rozzáběrování scény. Sedělo nás tam deset dvanáct postav en face před diváky a pozornost upoutával jen ten, kdo měl, zatímco ostatní byli ve štronzu. Tím se přenášel "záběr" z jedné strany na druhou. Byla to soustředěná práce, secvičená jako švýcarské hodinky.

Museli jsme být sehraný tým a jeden druhého respektovat, jinak by to celé nefungovalo. Podobně pracoval i Krejča, ale on si bral na pomoc dokonalou jevištní světelnou techniku a geniální scénografii.

Když točím dnes film, vím, co má režisér za lubem díky divadelníkům Krejčovi a Strniskovi, kteří vlastně film nikdy nerežírovali. Takže je velmi povrchní říkat, že divadlo znamená to, že musíte na jevišti křičet, zatímco film je jen záběrem na talíř.

Jak vzpomínáte naopak na pohádky, které jste tehdy natočila? Některé z nich právě uvedl zlínský festival.

To, co jsem vám právě popsala, byla dílna. V divadle jsme nalézali svobodu a to přitom v atmosféře, kdy jste nevěděl, co vůbec bude. Jestliže jsem natočila vedle něco pro film, byl to vrchol ledovce. Například Popelka, o níž všichni stále mluví, vznikala v roce 1972, chvíli poté, co zrušili Divadlo za branou a měli zavřít i druhé světové divadlo v krátké době - Činoherák.

Tehdy se ozývaly protesty z celého světa, takže oni aspoň každý rok dosazovali do vedení takzvané stranické posily a měla následovat pozvolná nenápadná likvidace. Jenže my jsme měli stále narváno, lidi na nás chodili a cítili, že ta představení jsou něco víc než divadlo. Když mi nabídli roli v Popelce, měla jsem právě rozezkoušenou Soňu ve Strýčkovi Váňovi. Šla jsem za režisérem Janem Kačerem a ptala se jej, co mám dělat. Bála jsem se, abych stíhala zkoušky v Činoherním klubu, když se natáčelo v Německu i na Šumavě. A on mi řekl: "Podívej, v tomto divadle už není skoro nikdo, komu by nezakázali točit. Tak se seber a jeď."

Nakonec jsem velmi šťastná, že jsem u toho mohla být, ačkoliv jsem si to v tu chvíli možná ani neuvědomovala.

Nezačne mít herec, kterého si diváci identifikují s princi a princeznami, pohádek někdy plné zuby?

Pohádky mám ráda pořád a myslím si, že jsou nám stále užitečné. Jako mladá jsem byla nejdříve skoro dotčená, že mě všichni vidí hlavně přes pohádkové bytosti, když přeci hraju do roztrhání těla tak různorodý repertoár. Teprve až mnohem později mi došlo, že je to vlastně v pořádku. Pohádky mají prostě kouzelnou moc a hotovo. Fungují jako takový návod pro dětskou duši. Původní česká pohádka totiž v sobě skrývá klíč k mystické cestě.

Vaším hereckým partnerem byl v pohádkách Pavel Trávníček. Splňoval on typ ideálního prince?

Určitě. Byl šarmantní, ideální, oblíbený přes Německo až po Norsko. Představitel prince je vždycky oproti svému dívčímu protějšku v trochu choulostivé situaci, musí si dávat pozor, aby nevypadal jako idiot, když tam stojí v punčocháčích a s přehozem na zádech. Ale Pavel se s tím dobře popasoval. Myslím, že se mu to povedlo.

Na jaké pohádky jste se dívala jako malá, a jaké máte ráda dnes?

V předškolním věku jsem často bývala s babičkou, spolu jsme zavařovaly, pekly, sekaly domácí nudle do polívky. A ona, která měla krásný hlas, mi přitom místo vyprávění pohádek většinou zpívala operní a operetní árie, z nichž jasně vyplývalo, že dívka musí být pracovitá. Polskou krev jsem znala pozpátku: "Teď to vidím, že se ke mně štěstí vrací, Marina mě naučila lásce k práci." (Libuše Šafránková vysekla árii hraběte Boleslawa Baraňského Pozn. MP)

A dnes? Dneska naopak. Zpívám vnoučkovi: "Už nepracuj, mravenečku můj, schovej se do jehličí, máš nožičky uběhané, den byl tak těžký..." (Libuše Šafránková zpívá tentokrát Svěrákovy ukolébavky)

Zažila jste Československo, pracovala v době normalizace. Nebyl listopad roku 1989 a nabytí svobody taky trochu jako z pohádky, ačkoliv po ní nastalo probuzení do všedního světa?

A to je svoboda, v čem žijeme? To není pohádka, když je ten primitivní a agresivní rychlejší a schopnější, než ten, kdo je slušný a nepáchá levárny. Co je po svobodě, když nemůžete zločinci naplno říct, že je zločinec? Co je do pohádky, když zlo není po zásluze potrestáno? Poslyšte, to je hodně blbá pohádka, úplně popletená.

Jak se žije s tím, že jste na očích veřejnosti?

Okolí má dojem, že jste snadný objekt k pozorování, když jste z té televize. Ale jestliže jste nějakou dobu na takovém pranýři, spustí se vám po čase v organismu automaticky zvláštní mechanismy, s nimiž můžete své okolí prohlídnout. Jste pozorován, ale zároveň mimoďek rentgenujete. Je to asi jeden z darů, které přináší herecká profese.

Co teď připravujete?

Právě jsme skončili natáčení povídky Matka nebo Orel, kterou režírovala a zároveň napsala mladá autorka Lenka Wimmerová. Je to ženský pohled na svět a já tam hraju maminku Táně Wilhelmové. Natáčení Nemocnice na kraji města je na spadnutí, připravuje se třetí řada a byla jsem oslovena, abych přijala jednu z rolí.