Článek
A zrodil se smajlík
Jako učebnicový příklad může posloužit smajlík. Vymyslel ho v roce 1963 americký grafik Harvey Ball, když připravoval pro jednu pojišťovnu reklamní kampaň a potřeboval piktogram pro povzbuzení zaměstnanců. Měl vyjadřovat uvolněnou náladu, bezstarostný úsměv a radost. Za deset minut práce dostal Ball 45 dolarů.
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
O deset let později nápad – v podstatě jen shodou okolností – oprášili bratři Bernard a Murray Spainovi z Filadelfie. Stejně jednoduše: smajlíka doplnili sloganem Have a nice day! (Měj hezký den!) A pak stačilo přenést ho na trička, šátky a čelenky.
Rozhodující krok k pohádkovému bohatství pak čekal až na londýnskou firmu Smiley Faces. Ta se odhodlala k tomu, na co si Ball ani bratři Spainovi ani nevzpomněli: kulatou žlutou rozesmátou tvář si nechala zaregistrovat jako obchodní značku ve více než stovce zemí. A vyplatilo se: předloni činil obrat firmy jen v USA 167 miliónů dolarů (3,3 mld. korun).
Kostičky z umělé hmoty trhákem
Až do Dne díkůvzdání roku 1999 vedl Ken Ahroni všední život Američana z předměstí. Na Den díkůvzdání, čtvrtý čtvrtek v listopadu, si Američané připomínají, jak se první bělošští osadníci v Severní Americe – poutníci – u jednoho stolu podělili s indiány o první štědrou úrodu.
Při tomto svátku se sejde celá rodina a na stole nesmí chybět dozlatova upečený nadívaný krocan, brusinky, šťouchané či zapečené brambory a dýňový koláč. Jako součást tradice se lámou krocaní klíční kosti. Je to stejné, jako když se my chytáme při pohledu na kominíka za knoflík: něco si přejeme a přivoláváme štěstí.
Několik let pak Ahronimu trvalo, než svou ideu dotáhl do konce tak, že jeho firma Lucky Break Wishbone Corp. vrhla na trh kostičky pro štěstí z umělé hmoty. Balíček vyjde na devět dolarů a Ahroni jich prodal milióny.
Horké chvilky však prožíval v roce 2006. Zažaloval tehdy síť obchodních domů Sears and Roebuck za to, že v reklamní kampani použila kostičky nápadně podobné těm jeho. Právníci Searse namítali, že si svůj nápad nedostatečně ochránil.
Soud v Seattlu mu v květnu 2010 nakonec přiřkl odškodné ve výši 1,7 miliónu dolarů (34 mil. korun). „Kdykoli jsem vkročil do soudní síně a spatřil tým hvězdných právníků jednoho z největších amerických obchodních řetězců, připadal jsem si jako David proti Goliáši,“ svěřil se.
Kámen místo morčete
Gary Dahl, manažer reklamní firmy z kalifornského Los Gatos, popíjel jednoho večera v roce 1975 s přáteli v baru. Poslouchal, jak si střídavě stěžují na své kočky, psy a morčata, a střídavě je velebí. A začali vtipkovat na téma, jak by vlastně měl vypadat ideální nenáročný domácí mazlíček. Kámen – takový výsledek vzešel z diskuse.
„Když jsem přišel domů, nemohl jsem usnout. Obchody nešly. O bankrot jsem nestál. Hledal jsem cokoli, co by mě spasilo,“ vzpomínal.
Dahl vzal kamarády za slovo. Vše si promyslel, připravil reklamní kampaň, sehnal investory, dohodl se s několika místními obchody se zahradnickými potřebami.
A co vlastně prodával? Pet Rocks (pet – domácí zvíře, rock – skála, kámen). Křemen si objednal z lomu poblíž mexického města Baja. Balil je do krabičky s propíchaným víkem a se slámou a přidával k nim zábavný 32stránkový manuál, jak se o tohoto domácího mazlíčka starat. Návod nezkresloval. Uváděl, že povely „zůstaň“ a „lehni“ zvládne, zatímco „aport“ či „dej pac“ nejspíš nebudou úspěšné.
Dahl podle listu The Wall Street Journal prodal za půlroku přes pět miliónů kusů. Každý stál 3,95 dolaru a odhaduje se, že čistý zisk z každého činil tři dolary, tedy asi 60 korun. Následovaly další milióny kusů, včetně speciálních edicí třeba k Vánocům. Poslední uváděná statistika zisku se zastavila na 64 823 669 dolarech (1,3 mld. korun).
