Hlavní obsah

Kovali, až z nich kapal pot. Vyplatilo se

Že Češi mají zlaté ručičky, opět potvrdila čtveřice kovářů z Vysočiny. Na evropském bienále a mistrovství světa v kovářském umění v Itálii si totiž ukovala hned první místo. Dokázala tak, že toto řemeslo v Česku ani zdaleka není mrtvé. Pomyslné zlato si zruční kováři odnesli za vytvoření plastiky plachetnice ve vlnách.

Kovali, až z nich kapal pot. Vyplatilo se

Používat směli soutěžící jen tradiční kovářské postupy, veškerá elektronická nářadí tak museli kováři nechat doma. „Měli jsme na to pouhé tři hodiny, což bylo opravdu málo, kovali jsme, až z nás kapal pot. Stihli jsme to asi minutu před ukončením. Báli jsme se, že se nám to rozpadne, když to pustíme, takže nervy byly až do konce,“ vyprávěl zážitky z náročného klání kovář Václav Noha.

Čtyřčlenný tým ve složení(zleva) Luboš Jan, Jiří Ondráček, Václav Noha a Josef Tulis

Foto: Archiv Jiřího Ondráčka, Novinky

Čtveřici přátel z Vysočiny tvořili kromě Václava Nohy také Jiří Ondráček, Luboš Jan a Josef Tulis. Na přelomu srpna a září obdrželi v italském městě Stia první místo v kategorii skupin. Na 23. bienále kovářského umění a osmém mistrovství světa zvítězili se svou plastikou lodě ve vlnách, kterou stihli ukovat právě v šibeničním termínu tří hodin. Mezinárodní soutěže se přitom zúčastnili úplně poprvé.

„Porota byla anonymní, takže napětí trvalo do poslední chvíle. Když v naší kategorii došlo k vyhlášení a my se stali mistry světa, tak asi můžu mluvit za všechny, že se nám rozbušilo srdce. Při zaznění české hymny na vyhlášení ukáply i slzy,“ popsal dojmy z vítězství Luboš Jan. „Všichni za námi chodili, že nám fandili, byl to skvělý zážitek. Takové naše malé Nagano,“ doplnil své pocity Jiří Ondráček.

První místo vyhrály odvaha a statečnost

Plastika plachetnice s názvem Fortitudo je vytvořena z konstrukční oceli. Dohromady ji tvoří pět kusů, které jsou v horních částech spojené nýty a v dolních speciální technikou kovářského svařování. Lodička, do které naráží pomyslné vlny, je usazena do vápencového kamene. Ten si na soutěž přivezli kováři z lomu v Nové Vsi u Třebíče.

V soutěži zvítězila plachetnice na vlnách s názvem Fortitudo

Foto: Archiv Jiřího Ondráčka, Novinky

Porotu pravděpodobně zaujalo i české uchopení tématu, kterým bylo výročí 500 let od úmrtí Leonarda da Vinciho. „Spousta lidí dělala různá kružítka a ozubená kola. My jsme zvolili plastiku s názvem Fortitudo, plachetnici ve vlnách. Vlny se tříští o skálu. Znamená to sílu, odvahu, statečnost,“ uvedl kovář Ondráček, který chtěl názvem odkázat na silnou osobnost renesančního vynálezce. Kováři však přiznali, že si do poslední chvíle nebyli jistí, jestli zpracování u poroty projde.

Plachetnice jako symbol přátelství

Motiv plachetnice měl původně i hlubší význam, a to přátelství mezi Jiřím Ondráčkem a Lubošem Janem. Kováři spolu totiž jezdí po soutěžích již osm let, plachetnice tak zprvu Jiřímu symbolizovala toto pouto. Právě Luboš byl nakonec tím, kdo dal nápadu plachetnice i podobu na papíře a kdo přišel také s myšlenkou zúčastnit se soutěže.

„Chtěl jsem do Itálie a do Stie jako takové už před lety. K nápadu jsme proto přizvali také Vaška s Pepou a návrh plachetnice jsem upravil tak, aby náročností odpovídal práci čtyř kovářů,“ vysvětlil Luboš Jan. Kromě Da Vinciho statečnosti se tak nakonec plachetnice stala symbolem přátelství všech čtyř kovářů, kteří se znají dlouhé roky a tvoří na první pohled sehraný tým.

Celá čtveřice přiznala, že i když soutěž byla náročná, největší výzvou pro ně byla samotná výprava do Toskánska. „Je to prestižní soutěž, a i když máme zkušenosti z České republiky, tak přeci jen předvést to řemeslo v cizím prostředí a před cizími diváky byla výzva,“ zmínil k tomu Josef Tulis. Konkurence byla přitom veliká, na soutěž se sjeli kováři i ze zemí, jako jsou Brazílie či Japonsko.

Kovařina není mrtvé řemeslo

Ke kovařině se dostávali různě, zatímco Josef se původně učil opravářem, Václav a Jiří šli studovat uměleckou kovařinu rovnou. Jiří dokonce šest let sbíral zkušenosti v Anglii. Jen u jednoho v tom trochu hrála náhoda. „S tátou jsme pořád něco vyráběli, jednou jsem ale někde navštívil kovářské setkání, jindy jsem potkal kováře na trzích a začalo se mi to líbit. Ty živly, oheň, voda, vzduch,“ přiznal.

Všichni dnes vlastní své kovárny a shodují se na tom, že kovařina jako taková zdaleka nevymizela, jen se změnila náplň práce. „Dneska se to posunulo do takových věcí, že je to spíš ozdobná tvorba, balancuje s uměním,“ zmínil Josef Tulis s tím, že umělecká kovařina zabírá v dnešní době přibližně 90 % jejich práce.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků