Článek
Leccos naznačovala už jeho poznámka, že moje nahrávací zařízení s vyosenými mikrofony vypadá jako mučící nástroj. O tom, kde působil, se nebavil, pořád je to v režimu utajení, ale když prozradil, že se učil srbocharvátsky, je celkem jasné, že se někdy pohyboval na Balkáně.
Realita je asi jiná než bondovky.
Velmi odlišná.
Nejlepší agent je ten, který není nikdy odhalen.
To je pravda, dokud jsem neodešel do výslužby, byl jsem neznámý. Za celou svou kariéru jsem nikdy nemluvil s žádným novinářem, ale jeden z našich bývalých šéfů, generál Michael Hayden (v čele byl v letech 2006 až 2009), rozhodl, že CIA musí umět lépe vysvětlit Američanům co dělá, protože je potřeba, aby k ní měli lidi důvěru. Když jdou nyní lidé do výslužby, mohou se rozhodnout, zda vyjdou z utajení. Samozřejmě jsou věci, které nemohu vysvětlit, jsou tu utajené záležitosti a někdy nemohu ani říci, že jsem v určitou dobu pracoval v nějaké zemi. Ale mohu mluvit obecně.
Jak jste se dostal do CIA? Asi nestačí zaklepat na dveře v Langley.
Dnes je řada cest, myslím si, že většina to dělá přes internetové stránky. CIA má taky náborové inzeráty v Economistu nebo v časopisech na palubách letadel.
A jak to bylo u vás?
Když jsem končil univerzitu v New Yorku, absolvoval jsem v oblasti mezinárodních vztahů, chodili do školy různí lidé z různých úřadů a byl mezi nimi i člověk z CIA a mluvil se studenty, kteří o to měli zájem. Tehdy jsem chtěl působit na ministerstvu. Myslel jsem si, že budu několik let pracovat jako analytik, stanu se expertem na obranu Evropy a pak se vrátím na školu, udělám si doktorát a budu učit.
Když jsem mluvil s CIA, myslel jsem si, že skončím v analytickém oddělení, které vyhodnocuje všechny tajné zprávy od agentů i informace ze satelitů, z odposlechů od NSA (Národní bezpečnostní úřad) a od diplomatů z ministerstva zahraničí. Všechny dají dohromady a vypracují zprávu pro prezidenta. Ale když jsem nastoupil do CIA, zaujaly mne více jiné možnosti, mnoho mých přátel bylo v tajné službě, jezdili do zámoří a já byl schopen se přeorientovat a celou svou kariéru, skoro 28 let, pracovat jako tajný agent.
Při přijímání jste asi musel projít složitými testy. Jak probíhaly?
Testů je mnoho, některé se zaměřují na loajalitu vůči USA, další jsou osobnostní, jiné na postoje. Pak je tam řada testů na úroveň vašeho vzdělání, na znalost jazyků, na vaši schopnost se učit jazyky. Dají vám neexistující jazyk, se kterým musíte pracovat. Pak jsou tam psychologické testy. Jeden zjišťuje, jestli jsi schopen se vypořádat s nejistotou, protože nic není bílé a černé, svět je vždy někde mezi tím. Je mezi nimi i osobnostní test, který zjišťuje, jaký jste, co vám více vyhovuje, zda být analytikem, vědcem, nebo pracovat jako tajný agent.
Pak je tu bezpečnostní prověrka. Pořád se dělají testy na detektoru lži, ale není to tak, že v celém životě nemůžete udělat nic špatného. Jde o to, zda máte charakter a když jste udělal něco špatného, dopustil se trestného činu, vzal si drogy, tak jste ochoten to vysvětlit a přijmout za to odpovědnost. Lidé, kteří věci skrývají, jsou vydíratelní. Testů je ale tolik, že si je ani všechny nepamatuji.
Zjišťovali také to, zda při odhalení nebo v zajetí nezradíte?
Už v úvodních psychologických testech zkoušejí zjistit, jaký máte charakter, jak dobře zvládáte tlak, ale testy to nekončí. Když jste přijat do CIA, projdete množstvím výcvikových programů. Pokud jste vybrán pro práci tajného agenta, trvá výcvik několik let, učí vás orientovat se v prostoru, psát správně tajné zprávy. Během tohoto procesu také absolvujete scénář, kdy jste vzat jako rukojmí, tlačí na vás, vyslýchají, dají pytel přes hlavu. To vše zjišťuje, jakou máte osobnost. A hodně lidí, kteří jsou přijati CIA, neprojdou výcvikovým programem. I když jste byl přijat do služby tajného agenta, tak na základě výcviku zjistí, že se pro ni nehodíte a řeknou: „Možná bychom po vás mohli najít něco jiného v CIA, kde byste mohl pracovat.“
Vybíral jste taky sám lidi pro spolupráci se CIA?
To je další věc, u které taky trvá dlouho, než se ji naučíte. Když se stanete expertem, vyrazíte mezi lidi a díváte se po takových, kteří mají přístup k informacím, jež naše vláda potřebuje. Americká vláda každý rok předkládá studii, co potřebuje vědět o Číně, Íránu a Rusku. Pak se zjišťuje, kde lze tyto informace získat, některé můžeme dostat od diplomatů, další ze satelitních snímků, jiné od naší armády. Pak zbývá malá skupina informací, kterou nemůžeme získat čtením novin nebo nasloucháním. A na tuto malou skupinu informací tu jsou lidi, jako jsem já.
Když nemáme nějakou informaci o íránském jaderném programu, tak začneme zkoumat, kdo na něm pracuje, kdo dodává materiál. Naším úkolem je zjistit, kdo jsou tito lidé, kde se objevují a jestli mezi nimi jsou osoby, se kterými se mohu setkat a zjistit, zda mají zájem mluvit s Američanem.
Avšak i lidé, kteří mají informace, které potřebujeme, většinou nechtějí pracovat jako špióni proti vlastní zemi. Je tu však malá skupina, která to může udělat, možná mají vztek na nadřízené, stát s nimi špatně zachází, možná nenávidí režim ve své zemi, možná potřebují peníze nebo mají oni či jejich blízcí potíže se zdravím. Skupina lidí, která je ochotna zradit vlastní zemi, je velmi malá. Naším úkolem je takové lidi najít. Je to velmi neobvyklá a složitá práce, která přináší výsledky, když se nedají tyto informace získat jinak. Moc efektivní ale není.
Když se podíváte na země, jako je Severní Korea, tak máme přístup jen k omezenému počtu lidí. A když se mi podaří setkat se s někým, kdo třeba zná severokorejské vojenské plány, tak je tu pořád celý svět dalších informací, které neznáme, protože nemáme lidi, od nichž bychom je získali. Bereme to velmi vážně, nechceme z každého udělat špióna. Znovu opakuji, většina lidí nechce provádět špionáž, takže se můžete s někým sejít a nakonec řeknete - není to ta pravá osoba, potřebujeme najít někoho jiného.
Je podle vás v pořádku, když má CIA možnost používat drony k útokům na teroristy, nebo by to mělo dělat letectvo?
Především musím říci, že se USA k této činnosti nikdy nepřiznaly. A taky musím říci, že je to velmi složitá otázka. Obamova vláda spustila rozsáhlý proces, když se pokusila přesunout operace, při nichž se zabíjejí lidé, pod armádu. Jenže na světě jsou místa, kde armáda nemůže jednat. Americká armáda je v Afghánistánu. Když tam jsou teroristé z Al-Káidy a IS, tak se je ve spolupráci s afghánskou armádou se zpravodajskými informacemi od CIA a NSA pokouší dopadnout nebo zabít. Ale pak jsou tu místa, jako jsou kmenová území v Pákistánu, kam americká armáda jít nemůže. Když by překročila hranice, vnikla by do Pákistánu, což je suverénní země. Jestliže v kmenových oblastech Pákistánu vidíte lidi z Al-Káidy a armáda po nich nemůže jít, tak se hledají jiné cesty. Podobné je to v Jemenu, kde jsou oblasti, která vláda nekontroluje a kde působí teroristé.
Pro západní země je obtížný problém, jak postupovat, když tu není vojenské řešení a nelze spolupracovat s lokální vládou. V dokonalém světě by se tam měla angažovat americká armáda, a ne CIA.
Jak jste vnímal, když se začalo psát o mučení teroristů při použití rozšířených výslechových metod?
Je to složitá otázka, protože lidi mají tendenci říkat, že CIA jedná tak, nebo onak, ale CIA je velká organizace a v jejím rámci bylo mučení jen malý program. Já se věnoval otázkám Číny a Ruska a ani jsem nezaregistroval, že takový program běží. Až když jsi o něm slyšel, vytvořil sis vlastní názor.
V americké vládě i v samotné CIA je hodně lidí, kteří na to mají velmi vyhraněný pohled. Někteří moji kolegové s tím do různé míry souhlasili, jiní ne. Jedno říci mohu. Většina lidí, o nichž vím, že byli zapojeni do boje s terorismem, ho brali velmi vážně. A když jste byl zapojen do tohoto programu, snažil jste se ho vykonávat v mezích zákona a všechno zdokumentovat. Snažili se ospravedlnit každý krok. Angažovali se v tom právníci.
Obecný pohled v americké vládě je, že mučení teroristů byla chyba, ale byl to jen malý program a nešlo o to je potrestat, nebyla to odplata. Udělalo se to při pokusu získat informace. Po 11. září byli všichni tak vyděšení, že mohou přijít další útoky třeba s jaderným materiálem, že zašli příliš daleko. Když máte problém, musíte něco udělat. Když se nemusíte rozhodovat, je snadné říkat, že co se udělalo je špatné. Pak ale nutně následuje otázka, co jsme měli dělat? Vezměme si případ Chálida Šajcha Muhammada, který připravil 11. září a stál za útokem na Světové obchodní centrum.
Máte v ruce toho nejhoršího teroristu. Během výslechů byl podroben waterboardingu, ale waterboardingu byli podrobeni jen tři teroristé. Souhlasím s tím, že tento program byl špatný, ale byli jen tři. Avšak veřejnost si myslí, že se to vymklo kontrole. Kritika je v pořádku, ale problémem je, když jsou informace nesprávné, protože zaměstnanci CIA nemohou mluvit s tiskem, říci mu, že tato část je špatně.