„Když něco slíbíte, pak byste to měli taky dodržet,“ vysvětluje německý běžec. „Nemůžete přece jen tak náhle říci, že končíte. Vzdát se není řešením,“ vysvětluje. Současně ale odmítá, že by byl na běhu závislý. „Jenom vnitřně vyprázdnění lidé se stávají závislými. Sám mohu s půlmaratony kdykoli přestat.“

Z diskotéky k nemocným

Předtím, než začal s půlmaratony, Ohlig více než dvacet let pracoval jako programový ředitel na jedné z místních diskoték. Hodně práce, hodně stresu, hodně peněz. Pak ale na jedné z akcí potkal nevyléčitelně nemocnou holčičku. Po rozhovoru s ní a s jejími rodiči dospěl k přelomovému rozhodnutí. „Věděl jsem, že musím něco udělat,“ vzpomíná.

Opustil dobře placené místo, kde měl jistotu zaměstnání až do důchodu, a zahájil projekt Giganica – běh kolem Bodamského jezera. Od té doby zaběhl 770 půlmaratonů. Urazil tak více než 16 tisíc kilometrů, zničil 24 párů sportovních bot, spálil asi 1,4 miliónu kalorií a udělal více než 30 miliónů pohybů nohou.

S běháním ale zmizelo předchozí napětí a spěch. Při běhu si prohlíží lidi, které potká, za plotem na něj zaštěká známý pes, vychutnává si poklidné ráno a potěší ho, když uslyší dětský smích. Z peněz, které získal, mohla zdravotnická a sociální zařízení mimo jiné zaplatit školení více než 160 dobrovolníků, kteří se díky Ohligovi začali starat o těžce nemocné děti.

Někdy pláču bolestí.

To je ta příjemná strana mince. Právě ona mu pomáhá, aby pokračoval v tom, co dělá. Ta méně příjemná s sebou přináší zdravotní potíže a osobní finanční problémy. „Někdy pláču bolestí,“ přiznává Ohlig.

Původně si předsevzal, že během prvního roku získá od dárců milión eur (27 miliónů Kč). Za prvních dvanácti měsíců se mu podařilo shromáždit ale jen 60 tisíc eur (1,6 miliónu korun). Po více než dvou letech mohl nemocné děti podpořit částkou 72 tisíc eur (1,9 miliónu korun).

Rozhodně nelituje

O podporu žádá možné dárce osobně. Někdy uběhne dlouhá doba, než uspěje. Těch, kteří odmítnou, je více než přispěvatelů. Přesto má i pravidelné dárce.

„V předcházející profesi následoval jeden úspěch za druhým a zaměstnavatelé se o mne přetahovali. Teď se musím učit, jak získat prostředky i na dobrou věc,“ vysvětluje Ohlig. A tak se jeho vlastní rodina musí uskromnit.

Půlmaratonec pořádá přednášky pro firmy, soukromé podnikatele i nejširší veřejnost, kde hovoří právě o zařízeních pro těžce nemocné a umírající děti. Neměl raději začít s menším projektem? Neměl pokračovat v zaměstnání a získávat peníze na dětské hospice ve svém volnu, bez existenčních starostí?

Ohlig kroutí hlavou: „Dobře vím, že nespasím svět. Ani všechny děti, které to potřebují. Ale dělám, co umím.“